Himbajs šůviks, plantážníci! Legendární Rychlé šípy slaví 85. narozeniny, přežily nacisty i komunismus

HISTORIE / „Co se děje? Kdo to tam křičí?“ podivuje se světlovlasý hoch v novém komiksu na zadní straně časopisu Mladý hlasatel. Nahlédne za roh a co nevidí – bezbranný tmavovlasý chlapec stojí v obklíčení mladíků. Jeden z nich nad ním vynáší ortel: „A odsuzujeme tedy Jarku Metelku za urážky Černých jezdců k dvaceti ranám tenisovým míčem, když neodprosí!“ Takové bezpráví přece nemůže dopustit. „Strážník, strážník, utečte!“ vykřikne a Černé jezdce tak rozežene. Mezi oběma chlapci se tím zrodí pevné přátelství. Trvá už celých 85 let. 

Mirek Dušín, jeden z nejušlechtilejších chlapců, kteří kdy žili. Jarka Metelka se svou podkůvkou černých vlasů, klidný a mírný. Veselý Jindra Hojer neboli „moje ublízané potěšení“, jak mu říkával Rychlonožka žertem, protože vždy nosí své plavé vlasy vzorně uhlazené na stranu. Laskavý Červenáček se svojí ikonickou červenou čapkou a konečně Rychlonožka, samorost, smolař, zmatkář a především vtipálek. Parta pětice chlapců známých jako Rychlé šípy stále baví malé i velké čtenáře svými zážitky, lapáliemi a smyslem pro spravedlnost i humor.

Černí jezdci řádí

Ve vypjaté době mezi Mnichovem a nacistickou okupací na podzim roku 1938 nastoupil do vedení redakce Mladého hlasatele tehdy jednatřicetiletý spisovatel a skautský vůdce Jaroslav Foglar. Ležel před ním nelehký úkol – zvýšit náklad časopisu a zároveň motivovat a vést vznikající kluby Mladého hlasatele. Časopis totiž o rok dříve vyzval své čtenáře, aby se sdružovali do klubů a prožívali s nimi dobrodružství v přírodě i v ulicích. Nikdo netušil, že redakci doslova zaplaví tisíce nadšených dopisů o nově se rodících klubech napříč celou zemí. 

„Ráno v kanceláři jsem vytvořil seriál Černí jezdci řádí,“ napsal si Jaroslav Foglar do deníku posledního listopadového dne. O pouhých pár dnů později se mu pod rukama v redakci nakladatelství a vydavatelství Melantrich zrodil podrobný scénář. Novému kreslenému příběhu zbývalo už jen vdechnout výslednou podobu. „Dokázal bys takový seriál namalovat, kdybych ti napsal, jaké je tam to okolí?“ zeptal se Foglar kreslíře Jana Fischera. Odpovědí mu prý bylo: „Pokusím se.“ A vyšlo to. 

Jako první se 17. prosince 1938 narodil jakýsi blonďáček, který až o týden později dostal jméno Mirek Dušín, a černovlasý Jarka Metelka. Jindra Hojer přišel na svět během Štědrého dne. Poslední dva členové kultovního klubu, Červenáček a Rychlonožka, se poprvé ukázali čtenářům až v polovině ledna dalšího roku, a jsou tedy nejmladší. 

Nacisté jim učinili přítrž

Jejich příběhy se záhy staly hitem. V tísnivé době blížící se války se najednou zjevila pětice charakterních kluků s dobrým srdcem, kteří se nebáli postavit se zlu. A (nejen) děti si je zamilovaly. „Domníval jsem se, že to půjde dva tři týdny, ten časopis byl týdeník. Ono se to tak jako ujalo, že jsem musel pořád pokračovat. A vždycky první, co čtenáři dělali, i když si ten časopis koupili v trafice, tak ještě na ulici si prohlíželi, jaké je pokračování toho seriálu,“ vzpomínal později sám Foglar.

Stačilo vyjít celkem 113 dílů, než nacisté v květnu roku 1941 vydávání časopisu Mladý hlasatel zastavili. Spolu s ním se musely odmlčet i Rychlé šípy. „Byli jsme v redakci až po uši zabráni do přípravy 40. čísla, korektury na 39. číslo jsme už měli na stolech, když si nás zavolal tajemník ing. Simonides a sdělil nám ohromující drtivou zprávu. S okamžitou platností se na příkaz německých úřadů ruší vydávání Mladého hlasatele, všemu je konec, nesmíme se ani rozloučit s našimi dvě stě deseti tisíci čtenáři, kteří po Hlasateli jen prahli!“ vzpomínal Foglar na nelehké časy. Redakce mohla pouze natisknout zhruba pět set letáků, na nichž svým čtenářům oznámila, že je všemu konec.

Ani komunisté jim nefandili

Válku tak Mladý hlasatel nepřežil. Po jejím konci přišel zákon o zákazu tiskovin, které během ní vycházely, tudíž časopis už se nevzkřísil. Rychlé šípy se proto přestěhovaly do časopisů Junák a Vpřed, na jejichž stránkách zažily dalších 107 pokračování. V roce 1948 se ovšem komiks znovu znelíbil režimu, tentokrát komunistickému, a příslušné úřady ho zakázaly.

Další zážitky chlapců tak vyšly až po dlouhých dvaceti letech, v roce 1968. Normalizace ale opět Foglarovi nepřála a jeho publikační činnost byla zakázána. Dalších sedm příběhů se tak ke svým čtenářům dostalo až v roce 1986 a poslední v prosinci 1989 v deníku Mladá fronta. Celkem bylo publikováno 316 původních jednostránkových příběhů. Po Janu Fischerovi se kresby ujal Václav Junek, Bohumír Čermák a Marko Čermák.

Ještě napínavější i temnější dobrodružství pak Rychlé šípy zažily ve Foglarově románové trilogii Dobrodružství v temných uličkách: Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta.

Pravdu nikdy neprozradil

A kým vlastně kluci ze slavného klubu byli ve skutečnosti? „Znal jsem staré uličky a plácky v Praze i v jiných městech, která jsem sjezdil. A tu jsem narazil na partu výborných chlapců, velmi podnikavých, statečných, kteří o úžasná dobrodružství takřka zakopávali na každém kroku. K leckterým jsem jim i dopomohl. Slovo dalo slovo a já je přiměl, aby si založili náš čtenářský klub. Což se také stalo. Po různých příhodách si dali název Rychlé šípy a můj sen se začal naplňovat,“ píše Foglar ve své autobiografii s názvem Život v poklusu.

Těžko říct, zda tomu tak skutečně bylo. Žádný klub Rychlých šípů ve výčtu čtenářských klubů Mladého hlasatele nefiguruje. A sám Foglar navzdory nekonečným dotazům zůstal po celý život odhodlán si své tajemství střežit. Nikdo tak s jistotou dodnes neví, zda chlapci z Rychlých šípů žili doopravdy, nebo jen v jeho představách, či kde zažívali svá nekonečná dobrodružství. Podle Foglara je naopak dobré to nevědět, protože „toužíme obvykle jen po tom, co nemáme, co neznáme, čeho nemůžeme dosáhnout, jen to se nám zdá přitažlivé, kouzelné, lákavé“.

Ví se pouze to, že když Foglar komiks vymýšlel, oslovil některé členy svého skautského oddílu, zda by mohl použít jejich jména. „Přišel za mnou Jestřáb (přezdívka Jaroslava Foglara, pozn. red.) a povídá: ,Jindro, já bych potřeboval tvoje jméno do seriálu. Neboj se, ta postava ti ostudu dělat nebude,’“ vzpomínal skutečný Jindřich Hojer, který zemřel před třemi lety. Po domluvě se svou matkou a ujištění, že se opravdu bude jednat o kladnou postavu, kývl. Předlohou pro postavu Červenáčka se zase prý měl stát Václav Černý, jemuž kamarádi říkali Černoch.

Mučte si mě polívkou!

Ať už je ale pravda o Rychlých šípech jakákoliv, jejich osudy ovlivnily celé generace dětí i dospělých. Kluci i holky jim už po celá desetiletí drží palce při útrapách, jež jim způsobuje nejen Bratrstvo kočičí pracky. Obdivují jejich čest, statečnost a smějí se Rychlonožkovým vtipným průpovídkám. Oplakávají smrt klubovního psa Bubliny a bojí se o ně v tajemných Stínadlech, kde se mezi Vonty prohání tajemný přízrak Široko a nad vším se vznáší záhada hlavolamu. A chtějí být jako oni.

Mladí kluci, a přesto hrdinové, k nám dodnes promlouvají v nejrůznějších knižních vydáních, v divadelních i rozhlasových hrách, na filmových plátnech. Slovy jednoho komiksového dobrosrdečného chlapce Metráčka: „Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou! A stejně jsem nejšťastnějším chlapcem na světě – vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“

Sám Jaroslav Foglar se v předmluvě k soubornému vydání komiksů z roku 1998 vyznal: „Počkejte na mě, mé Rychlé šípy! Vydáme se spolu znovu někam dolů, do těch tmavých uliček, zákoutí, průchodů a plácků, tak jako jsme se tolikrát v dávných dobách vydávali – snad tam někde zažijeme ještě nějaká Velká Dobrodružství! Vy i já při nich omládneme – a noví a noví chlapci a děvčata při jejich četbě budou v duchu s námi, tak jako tenkrát, tak jako tenkrát…“