HISTORIE / Zasněžené kopce, stříšky vesnických domečků, světélka ze světniček. Ponocný, oblečený do dlouhého huňatého kožichu, si k ústům přikládá roh a druhou rukou se opírá o sukovici, zatímco u nohou mu sedí typický vesnický voříšek. Kouzelný čas zimy a vánočních svátků na obrazech Josefa Lady dojímá už po celá desetiletí. Jeho životní příběh měl přitom k pohádce leckdy hodně daleko.

Pod rukama geniálního umělce Josefa Lady ožívají vzpomínky na jeho dětství i rodnou vesnici, v níž čas plyne od jara do zimy mezi prací a drobnými radostmi. Jeho obrazy se svým nezapomenutelným rukopisem, humorem i poetičností vtiskly do povědomí celé generace dětí i dospělých. Jsou plné potutelného smíchu těch nejmenších i výkřiků z místní hospody, nechybějí ani vychytralí kocouři, kozli nebo vodníci a čerti. Sám Pablo Picasso, proslulý španělský malíř a sochař, o Ladovi prohlásil: „Ten muž zachází s formou stejně svobodně jako já! To je nejlepší český malíř!“

Kolébka mu byla osudnou

V posázavské vesničce Hrusice, uprostřed kopců a zalesněných vrchů, se do rodiny vesnického ševce 17. prosince roku 1887 narodil synek Josef, nejmladší ze čtyř dětí. Když mu bylo pouhých šest měsíců, vypadl z kolébky a dopadl obličejem přímo na knejp, ševcovský nůž svého tatínka. Bolestivé zranění oka se už nikdy úplně nezahojilo a malý chlapec na něj přestal vidět. Sám Lada o svém zranění nikdy nechtěl příliš mluvit, svěřil se s ním jen nejužšímu okruhu přátel.

Budoucí malíř vyrůstal v malém domečku s jedinou velkou světnicí, malou síňkou, chlévem, stodůlkou a menším chlévem pro husy a čuníka. Netrápilo jej, že jeho rodiče, Josef a Alžběta, měli často hluboko do kapes. Své děti zahrnovali láskou a péčí a i díky nim Lada na své dětství vždy vzpomínal jako na šťastné. Vůbec mu také nevadilo, že měl jen tři hračky – dřevěného koníka, plechovou lokomotivu a hliněného ptáčka. Se svou bohatou fantazií viděl ve spoustě věcí okolo sebe příležitosti ke hraní, jak dokládají jeho vzpomínky: „Dřevěnému kopytu jsem předkládal k jídlu trávu nebo brambory jako odměnu, že muselo tahat zouvák s nákladem polínek nebo jiných věcí…“

Do školy nastoupil v roce 1893 v oblečení, které zdědil po svých starších sourozencích. Spolužáci ho za to častovali posměšnými poznámkami, ale Josef si z toho příliš nedělal. Učení mu šlo, domů nosil téměř samé jedničky. Nejšťastnější ale byl při hodinách kreslení. Stal se jím téměř až posedlým, kreslil všude, kam jen mohl – na okraje novin, na papírové sáčky i na balicí papíry. Nejčastěji zpodobňoval vojáky a bitvy, jak si je ve své dětské mysli představoval, když naslouchal zalezlý na peci vyprávění vojáků sedávajících v otcově dílně.

Zhruba v deseti letech se mu náhodou dostala do ruky knížka s ilustracemi národních písní. V malém a útlém sešitku si ohromeně prohlížel ilustrace malíře a kreslíře Mikoláše Alše. „Tehdy bezpečně poznal, že vše, uprostřed čeho žije, čím je denně obklopen, lze vyjádřit kresbou, a že tyto známé postavy, zvířata, věci lze učinit kresbou ‚nesmrtelnými‘,“ poznamenává historik umění Vlastimil Tetiva. Odteď už bude kreslit hlavně to, co je mu důvěrně známé. Hrusický kostelík, děti, zvířátka, vše, co pro něj znamená domov.

Malíř pokojů těžký chleba má

„Máš-li, kluku, vlohy k malování, tak budeš tedy malovat – i kdyby to byly jen pokoje,“ bouchl nakonec jeho otec rukou do stolu. Na studium na Akademii výtvarných umění bohužel rodina neměla dost peněz. Třináctiletý Josef Lada tak nechal milovaný kraj za sebou a vydal se do Prahy, kde se měl vyučit malířem pokojů. Ve světě velkoměsta na něj ale čekal jen hlad a neustálé tahání těžkého vozíku s barvami. Vydržel tu jen měsíc, než se vrátil zpátky domů.

Po roce zkusil štěstí v Praze znovu – tentokrát u knihařského mistra Jana Karáska. Ten nádherný svět ilustrací a knih Ladovi učaroval. Po třech letech hrdě převzal výuční list. Po večerech zároveň pilně navštěvoval večerní kurzy kreslení na pražské uměleckoprůmyslové škole. Na třetí pokus se mu sice podařilo zařadit se mezi přijaté studenty i pro denní studium, avšak radost brzy vystřídalo zklamání. „Nebavilo mne čtyři hodiny denně dělat hlavy a šmajchlovat je uhlím,“ vysvětloval později, proč dal škole po dvou semestrech sbohem. Rozhodl se, že se raději vydá vlastní uměleckou cestou, i když to tak bude mít těžší.

Sečtělý a líný Hašek

Humoristické kresby a karikatury mu sice otiskovalo hned několik redakcí novin a časopisů, přesto dlouho třel bídu s nouzí. Útěchu pravidelně nacházel v Unionce, věhlasné pražské literární kavárně, kde umělci zakládali nejrůznější spolky, časopisy a především horlivě debatovali a popíjeli. Zde se i seznámil s bohémským spisovatelem Jaroslavem Haškem. Z přátelství se postupně zrodila i umělecká spolupráce. Právě Josef Lada vtiskl neodmyslitelnou podobu Haškovu dílu s názvem Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, jehož první kapitoly začaly vycházet na počátku dvacátých let.

Oba muži spolu po nějaký čas i sdíleli střechu nad hlavou. „Jeho vtipů mi bylo při občasných záchvatech melancholie potřebí jako soli,“ uvedl Lada a na adresu svého spolubydlícího dodal: „Byl hodně sečtělý, strašně líný a psal, jenom když musel.“

Konečně se Ladovi začalo dařit. Na konci dvacátých let začal vydávat vlastní dětské knížky, do dalších přispíval svými ilustracemi. Pracoval jako redaktor nakladatelství Melantrich, vedl nedělní přílohu Českého slova a podílel se na dětské příloze Lidových novin. Roku 1933 se zrodil zřejmě nejznámější český kocour, Mikeš, slavná chytrá kmotra liška ho následovala o čtyři roky později. 

Coby uznávaný umělec se zajištěnými příjmy konečně také mohl svou vyvolenou Hanu Budějickou požádat o ruku. Ze šťastného manželství se narodily dvě dcery, Alena a Eva. Zatímco Alena se vydala ve stopách svého otce a stala se také malířkou a ilustrátorkou, Eva tíhla k hudbě a ráda hrála na klavír.

Když padají bomby

Na samém prahu osvobození a blížícího se konce války ale přišla těžká rána. V polovině února roku 1945 se Praha kvůli navigačnímu omylu stala terčem bombardování amerických vzdušných sil. Toho dne zahynulo více než sedm set lidí. A mezi nimi i šestnáctiletá Eva Ladová. Údajně běžela domů, aby před náletem varovala své rodiče. Nestihla to. První bomby dopadly na město už pět minut po vyvolání poplachu. „Tři dny jsem ji hledala po celé Praze, tři dny jsme doufali,“ vzpomínala její sestra Alena. „Třetí den navečer jsem ji našla v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí – mrtvou.“

Rodina byla zdrcená. Evina smrt „na nás na všechny zapůsobila tak mocně, že jsme si právě o Štědrém dnu uvědomovali její nepřítomnost nejvíce a nechtěli jsme tísnivý dojem přenášet na své přátele“, vyprávěla Alena Ladová o Vánocích, které už nikdy nebyly jako dřív.

O šest let později se navíc Josef Lada musel navždy rozloučit i se svou ženou, když podlehla srdeční chorobě. Z Ladových obrazů se, stejně jako z jeho života, pomalu začala vytrácet radost a nahrazovala ji čím dál více melancholie a žal.

„Jeho krok pozbyl křehkosti a záda se nahrbila. Stával se samotářem,“ popisuje Alena Ladová poslední roky života svého otce. Zhubl, povadly mu tváře. Na konci léta roku 1957 ho upoutal na nemocniční lůžko těžký zápal plic. Nemoc sice porazil, ale vzala mu hodně životních sil. „Děvečko moje zlatá, už jsem se tě nemohl dočkat, mám vždycky strach, když nejdeš!“ říkával prý s rozzářenýma očima pokaždé, když se otevřely dveře nemocničního pokoje a v nich spatřil Alenu. Chodila za ním často a celé hodiny mu předčítala z knih, dokud se neuzdravil.

Připijte si s námi!

V  prosinci téhož roku hlásily palcové titulky a fotografie novin i časopisů tu velkou slávu, že jeden z největších českých umělců slaví sedmdesáté narozeniny. „Pane Lado, přeju Vám hodně zdraví, ještě jednu sedmdesátku navíc, a aby se Vám vyplnilo, co si jen v životě přejete. Mám teď zrovna dobré pivo, přijďte si s námi zase brzo připít!“ vzkázal oslavenci v časopise Květy na začátku prosince Antonín Sejka, hostinský z Hrusic. 

Lada už si s nimi ale pivo nedal. Pouhé tři dny před svými sedmdesátými narozeninami, 14. prosince roku 1957, vydechl naposledy. A všechna ta blahopřání v časopisech a novinách záhy vystřídaly nekrology a smutná rozloučení v černých rámečcích.

Alenu smrt otce, o němž hovořila jako o „dobrém a ušlechtilém člověku“, velmi zasáhla. Při probírání se četnými kondolencemi si všimla lístku od jednoho z tatínkových dobrých přátel. I v období velkého zármutku se nad ním pousmála. Stálo na něm: „Jsem přesvědčen, že si Ladu zavolali do nebe, aby jim tam namaloval betlém. Takže kondolovat je zbytečné.“

Ladův svět obdivují lidé dodnes

Josef Lada za sebou zanechal více než neuvěřitelných 15 tisíc černobílých i barevných ilustrací a zhruba šest set obrazů. Jeho obrázky ozdobily celkem více než tři sta knih pro děti i dospělé. Navrhl celou řadu plakátů, jevištních scén, knižních obálek a spolupracoval i s kresleným a loutkovým filmem. Za své dílo dokonce obdržel v roce 1947 titul národní umělec.

A jeho tvorba oslovuje malé i velké dodnes. Ostatně jak prohlašoval už Ladův současník, historik umění Kamil Novotný: „Ladovo umění, uložené v tisících listech, stovkách obrazů a desítkách knih, umění radostné a čisté, je v krásném a nefalšovaném smyslu slova lidové. Potěší diváka náročného i prostého, vzdělance i dítě. V této všeplatnosti je i jeho síla a velikost.“