HISTORIE / Nevěřícně zírají vězni koncentračního tábora v Gliwici na malé kusy chleba ve svých rukou. Útroby se jim kroutí hlady, přesto se bojí sníst byť i nepatrné sousto. V hlavě jim totiž neustále znějí slova dozorců, že je to jejich jediné jídlo na celých deset dnů. I Jiří Brady si svůj příděl opatruje jako oko v hlavě. Když mu ale kdosi chleba ukradne, přestane věřit, že peklo holokaustu přežije. 

Vůně koření, ovoce a všelijakých dalších dobrot. Svět, v němž se volný čas tráví šplháním po ovocných stromech, koupáním v tůni nebo hraním na piráty, o nedělích se odpočívá a povídá s rodiči. V takových bezstarostných idylických kulisách vyrůstal Jiří Brady, narozený v únoru roku 1928 v Novém Městě na Moravě v rodině místního židovského obchodníka s koloniálním zbožím. 

Jeho otec, Karel Brady-Metzl, byl mužem mnoha zájmů a schopností. Vybudoval první čerpací stanici ve městě, podporoval umění, hrál výborně fotbal v místním týmu, byl hercem v městském divadle a organizoval regionální lyžařské závody. Díky němu rodina jako vůbec první ve městě získala telefon. Na maminku Markétu, rozenou Dubskou, místní lidé vzpomínali jako na laskavou a vždy usměvavou ženu, která svůj čas trávila prací v obchodě nebo se svými milovanými dvěma dětmi – Jiřím a o tři roky mladší Haničkou. 

Dětství ukončila válka

Se zánikem Československa skončilo i Jiřího harmonické dětství. Přišla válka. Spolu s ní nastoupila také nekončící nejistota z budoucnosti a strach, nejprve o své rodiče a sestru, pak i o svůj vlastní život. Jeho příběh se stal zrcadlem smutných událostí dvacátého století.

Protižidovské zákony postupně vytlačily rodinu ze společenského dění ve městě. Jiří s Hanou těžko snášeli, že dveře školy pro ně už zůstaly zavřené. Dokud však měli jeden druhého, bylo ještě dobře. Jednoho dne roku 1941 ale na dveře jejich bytu zaklepal neznámý muž.

„Prosím, pomozte mi, jsem součástí belgického odboje,“ prosil. Jiřího maminka si hned vzpomněla na bratra, který před tím uprchl do Belgie, a muži poskytla menší obnos peněz. Později ho v Belgii dopadlo gestapo. A na seznamu lidí v jeho kapse se tkvělo i jméno Markéty Bradyové. 

Srdíčka z rozžvýkaného chleba

Netrvalo dlouho a gestapo dorazilo až k nim domů. Třináctiletého Jiřího by v tu chvíli ani nenapadlo, že svou maminku vidí naposledy. Zatkli ji, chvíli věznili a nakonec poslali do severoněmeckého koncentračního tábora Ravensbrück. Své rodině mohla za dobré chování alespoň psát. „Matka rozžvýkala chleba a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak! Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají stále jako nové,“ pyšnil se Brady po celý život těmi několika předměty, které mu po jeho mamince zůstaly na památku. 

Ještě téhož roku zabušilo gestapo na jejich dveře znovu a tentokrát odvleklo tatínka. Ničím se neprovinil. To jen jeden z místní židů odmítal nosit na kabátě Davidovu hvězdu, místo ní si připnul na klopu jen obyčejný žlutý hadr. „Nové Město musí být judenfrei!“ rozzuřili se nacisté a zatkli všechny dospělé židy, včetně Karla Bradyho. Třináctiletý Jiří a desetiletá Hana zůstali náhle sami.

Zatímco Karel Brady drhl podlahy v jihlavském vězení, ochrannou ruku nad dětmi převzal jeho švagr Ludvík Hájek. O několik měsíců později ale Jiřího tatínka převezli nejprve do Brna a posléze do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam přežil pouhý měsíc. 

Zápach pálení masa a štěkající psi

Ani dětem se ale nucený transport nevyhnul. V květnu 1942 spolu překročili brány ghetta Terezín a jejich společná cesta se rozdělila. Jiří zde pracoval jako instalatér a přespával v budově bývalé školy mezi literárně nadanými chlapci, kteří založili dnes již legendární terezínský časopis Vedem. V jednom pokoji jich najednou spalo čtyřicet. Po večerech si povídali a utvrzovali se v tom, že slýchávají hřmot spojeneckých letadel a konec války je určitě již na dosah. 

S obavami spatřil jednoho zářijového dne roku 1944 své jméno v seznamech transportovaných „na práci“. Musel tak v ghettu nechat svou sestřičku a nastoupil do dobytčího vagonu na den a půl dlouhou strastiplnou cestu, na jímž konci čekalo peklo jménem Osvětim. „To byl šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psi. Vězni v mundúrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat,“ vzpomínal Brady na hrůzu prvních chvil na pověstné rampě v Osvětimi-Birkenau.

Dále čtěte

Útěk z pekla jménem Sobibor: Vzbouření vězni v koncentráku rozbíjeli hlavy esesmanů sekyrami

HISTORIE / Tábor Sobibor se osudného 14. října roku 1943 probouzí do jasného podzimního rána. Na první pohled den začíná…

„Řekni, že jsi zdravý,“ zašeptal mu jeden z vězňů, když ho vyhazoval ven z vagonu. Selekci ten den prováděl sám obávaný doktor Josef Mengele. „Gesund!“ zahlásil tehdy šestnáctiletý Jiří pevným hlasem. Anděl smrti pohledem přejel jeho statnou postavu a přiřadil ho k menšině, která měla žít. Zatím.

Třináctiletá Hana takové štěstí neměla. Do osvětimské továrny na smrt dorazila jen pár týdnů po svém bratru, její kroky však vedly z rampy přímo do plynové komory. O krutém osudu svých milovaných členů rodiny Jiří nic nevěděl. V myšlenkách za nimi utíkal pokaždé, když mu bylo úzko. A naděje, že se spolu jednou všichni zase sejdou, mu vlévala do žil odhodlání přežít.

Jsou to svině, ale my to vydržíme

Tvářil se, že osmnáct už mu bylo a rozumí si s řemeslem. A to mu zřejmě zachránilo život – skončil v pobočném pracovním táboře Gliwice. Podmínky zde byly strašné, sebemenší prohřešek se trestal smrtí, vládl zde hlad a nemoci. Ale nebyl to vyhlazovací tábor. Jiří zhubl a jeho oslabené tělo napadl bakteriální zánět tkání v noze.

„To jsou svině, co!“ zašeptal mu na marodce slovenský vězeň Farber. Brady odvětil: „Jsou, ale my to vydržíme!“ Hnisavá rána se však zhoršila natolik, že ho ostatní vězni museli příště na marodku odnést. Farber ho zakrátko varoval: „Všechny nemocné chystají dozorci povraždit!“ Bradyho v ten den stále sužovala horečka a bolesti, přesto se už přihlásil k práci. A zachránil si tím život, na slova toho lágrového veterána skutečně došlo.

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

Válečná fronta se v lednu roku 1945 přiblížila ke Gliwici, nastal čas přesunout vězně. Nacisté je vybavili pouhými krajíci chleba s tím, že jim to musí vydržet na dlouhé dny. „Neumíte si představit, jak strašné to bylo. Měli jste ukrutný hlad, ale nesměli jste si snít poslední kousek chleba,“ podotkl Brady.

Hladové grandfinále

Po třech dnech chůze nakonec došli do tábora Blechhammer, určeného původně pro britské vězně. A tam vězni objevili něco neuvěřitelného – teplou sprchu! „Domluvili jsme se s jedním vězněm, že pohlídá naše chleby, zatímco se osprchujeme. Jenomže on usnul a někdo mu naše chleby ukradl. Tak to bylo moje grandfinále.“ 

Ještě než nacisté z tábora před jeho osvobozením utekli, stihli naházet do baráku s vězni granáty, Bradovu celu prostřelil tank. Vězni lezli dírou ven a nevěřícně stáli vstříc svobodě. Ne tak Brady. V trestanecké uniformě se bál, že ho zastřelí. Plížil se proto k lesu a zamířil do nejbližšího městečka. V jednom z tamějších prázdných bytů po Němcích se najedl a oblékl do dámské jezdecké vesty, nic jiného nenašel. A konečně se po letech hrůzy mohl volně nadechnout. 

Dále čtěte

Šumavský masakr ve Zhůří: Nacistický fanatismus zabíjel i na konci války

HISTORIE / S nadějí i obavami věšeli šumavští Němci i Češi ve vesnici Zhůří do svých oken bílé vlajky. Nikdo…

Doma na něj čekalo kruté prozření. Nikdo z jeho rodiny ten válečný hon na Židy nepřežil. Snažil se udržet naživu alespoň rodinný krámek, nastoupil na ekonomickou školu. S odporem při tom sledoval komunistické převzetí moci v zemi. Uvědomil si, že ho doma vlastně nic nedrží. „Nechtěl jsem do Izraele, kam se organizovaly transporty Židů. Jedním jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ popisoval svou cestu za hranice. Novým domovem se mu nakonec stala Kanada, kde vybudoval úspěšnou instalatérskou firmu, založil rodinu a zde i v roce 2019, ve věku nedožitých 91 let, naposledy vydechl. 

Hanin kufřík se stal symbolem

Svůj poválečný život zasvětil pomoci druhým. Obhajoval lidská práva, posílal do komunistického Československa zakázanou literaturu, podporoval vydávání samizdatu, podával pomocnou ruku dalším emigrantům. Po sametové revoluci zorganizoval sbírku pro Lidové noviny.

Přednášel také o hrůzách holokaustu a podílel se na projektu Hanin kufřík. Malé zavazadlo, s nímž jeho sestřička přicestovala do Osvětimi, bylo v roce 1999 vystaveno v tokijském muzeu holokaustu. Tamější ředitelka Fumiko Išiokaová kontaktovala Bradyho a spolu rozpletli smutný příběh, který za tím kufříkem stojí. Osud Hany pak vyšel na stránkách knihy Hanin kufřík – Příběh dívky, která se nevrátila. Pro spoustu dětí i dospělých napříč světem se tak právě malý otřískaný kufřík stal symbolem válečných hrůz. 

Aby se za mě rodiče nestyděli

Na otázku, proč to vše dělal, jednou Brady odpověděl: „Když jsme každý den v Gliwici chodili v trestaneckém do práce, bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, přesto se odvraceli, místo aby aspoň trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiju, budu jiný. Budu se snažit, kde můžu, pomoct. Když jsem se vrátil, musel jsem se s tím vším vyrovnat, uctít své rodiče. Dali mi dobré vychování. Rok jsem nad tím přemýšlel, než jsem na to přišel. Nejlepší, co pro ně mohu udělat, je mít dobrý život, aby se za mě nemuseli stydět. A to se mi podařilo. Mám krásnou rodinu, mám dům, chatu, hodně cestuji. Ale hlavně se mi podařilo, díky tomu, že jsem vydělal peníze, mnoha lidem pomoct.“

Státního vyznamenání se nedočkal

Do širšího povědomí ve své rodné zemi se přesto dostal až v roce 2016 před udílením státních vyznamenání. Podle tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, jeho příbuzného, bylo vyznamenání pro Jiřího Bradyho původně schváleno, avšak po Hermanově setkání s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou zrušeno. Přeživšímu holokaustu se sice dostalo celé řady jiných ocenění, mimo jiné obdržel medaili Karla Kramáře, pocty nejvyšší se ale nikdy nedočkal. Letos ho navrhli poslanci ocenit státním vyznamenáním alespoň in memorian.

Sám Brady v roce 2018 prohlásil: „Myslím, že jsem se celý život snažil žít čestně v souladu se zákony lidskými i božími. Pomohl jsem mnoha lidem. Jediná věc, kterou bych chtěl změnit, je osud mých rodičů a sestry.“