Kaplička Nejsvětější Trojice na místě zaniklé obce Zhůří na Šumavě FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
HISTORIE / S nadějí i obavami věšeli šumavští Němci i Češi ve vesnici Zhůří do svých oken bílé vlajky. Nikdo už v prvních květnových dnech roku 1945 nechtěl bojovat. Každý doufal, že podobně jako v blízké Železné Rudě se i zde dočkají vytouženého konce války bez zbytečného krveprolití. Přitom právě v tomto místě se měl odehrát patrně největší bojový střet americké a německé armády v oblasti horní Šumavy.
V malebných meandrech říčky Křemelná u Javorné na Šumavě žili spolu Němci i Češi už od 17. století. Nebyl to lehký život. Tvrdě pracovali v drsném horském podnebí, daleko od všech výdobytků měst. Nejprve místní uhlíři pálili dřevěné uhlí pro sklárny a hamry v okolí, později se zde otevřela sklářská huť. Poštu sem přivážel listonoš z nedaleké Hůrky na kárce, v zimě na saních tažených psem. O tom, co se děje třeba v Praze, si tak místní mohli počíst se zhruba třídenním zpožděním. Díky jejich houževnatosti a pracovitosti se však Zhůří, německy Haidl am Ahornberg, postupně stalo vyspělou vesnicí s čilým společenským životem.
Před vypuknutím druhé světové války bychom tu našli kromě kostela Nejsvětější Trojice i faru, školu, mlýn s pilou, hamr, četnickou stanici, elektrické osvětlení napájené ze dvou vodních elektráren i poštovní úřad s telefonním spojením. Působila tu kapela a celá řada spolků, lidé po práci hráli ochotnické divadlo nebo si prostě jen šli svlažit hrdlo do jedné z místních hospod. To vše ve vesnici, která byla v té době domovem pro zhruba šest set lidí, převážně německé národnosti.
Poslední zoufalý odpor
Konec druhé světové války přinesl neklid a boje i do šumavských končin. Poslední německé oddíly opustily Zhůří na začátku května a místní obyvatelé si mohli oddychnout. Ale jen na chvíli. Do vsi totiž už vpodvečer 3. května vstoupila skupina německých vojáků pod vedením majora SS. Tito mladí, zaslepení a fanatičtí nacisté stále věřili, že dokáží zvrátit vývoj války, a to za jakoukoliv cenu. A tak vymysleli léčku.
Postupující americké vozy hned druhý den přivítala ve vesnici tuhá a vytrvalá palba nacistů. Jen s obtížemi zachránili Američané své zraněné muže ze dvou pancéřových vozidel a dali se na ústup. Němci zajásali. Ukořistili dva americké obrněnce M8 a čtyři džípy. A většina obyčejných lidí v hrůze z toho, co přijde, raději opustila své domovy a uchýlila se do nedaleké Javorné a Kochánova.
Past na vojáky
Zrána příštího dne se za hustého deště blížili ke vsi nic netušící vojáci americké 90. pěší divize. Přivítalo je poloprázdné Zhůří s bílými prapory v oknech a jejich vlastní technikou stojící přímo na návsi. Bez obav vyrazili vpřed. V tu chvíli je však zasypala ostrá střelba německých vojáků ukrytých v záloze.
Překvapení Američané se rychle stáhli, jejich dělostřelectvo začalo ostřelovat domy, pěšáci vzápětí vyrazili do útoku. Rozpoutala se těžká bitva. Muž bojoval proti muži, o každé stavení, o každý kus země. Když odpoledne konečně zbraně utichly, osada byla plně v rukou Američanů.
Cena za vítězství byla ale hodně vysoká. Padlo deset amerických vojáků, deset jich bylo zraněno. Na německé straně za svůj fanatismus zaplatilo životem 24 německých kadetů a příslušníků Hitlerjugend, dalších 76 jich bylo raněných a zajatých. Zemřelo i několik civilistů. Major SS údajně spáchal sebevraždu u kapličky na Hadím vrchu nad obcí. Ve Zhůří podle dobové farní kroniky nezůstala v oknech jediná nepoškozená tabulka skla. Popelem lehlo sedm domů, další stavení byla poničena, kostel přišel o střechu.
„Bylo to kruté, všichni jsme již mysleli na domov, válka byla u konce. Já však musím přiznat, že jsem sobecky děkoval Bohu, že místo naší roty šla do Zhůří rota C,“ vzpomínal později na osudný den tehdejší svobodník F. Harmon Furney z 357. pěšího pluku americké armády. Přesto smutný příběh dnes již zaniklé vesnice stále nebyl u konce.
Domy jako cvičné terče
Místní Němci, kteří prozíravě neodešli sami, se museli krátce po konci války rozloučit s rodným krajem a vyrazit na sušické nádraží, kde na ně čekal transport do Bavorska. Noví přistěhovalci, zejména ze Slovenska a Rumunska, se zde pořádně ani nestihli zabydlet a již v roce 1952 museli také odejít. Osiřelá vesnice se stala součástí vojenského újezdu Dobrá Voda. Jako další místa, která se dočkala podobného osudu, bylo Zhůří při vojenských cvičeních postupně srovnáváno se zemí. A z Hadího vrchu, svědka poslední šumavské bitvy, se stalo tankové cvičiště.
O tragickém střetu na sklonku války se dlouhá desetiletí jen mlčelo – připomínat americké zásluhy za osvobození naší země se komunistům nehodilo. Až v červenci roku 2000 byla s velkou slávou ve Zhůří odhalena pamětní deska připomínající tuto válečnou tragédii. Dodnes se vždy ve výroční den bitvy a na Den díkůvzdání scházejí návštěvníci, aby uctili památku padlých vojáků. Že zde ale kdysi stála rušná vesnice, v níž žili, pracovali a umírali lidé, už dnes připomíná kromě památníku jen kaplička a kříž smíření.
