HISTORIE / Tábor Sobibor se osudného 14. října roku 1943 probouzí do jasného podzimního rána. Na první pohled den začíná jako každý jiný – apelem a rozchodem vězňů na pracoviště. Něco je ale přece jen jinak. Vězni jsou nervózní, mají na sobě pokud možno nejlepší boty a oblečení, mnozí ukrývají po kapsách cennosti. Cokoliv, co může pomoci přežití ve světě za ostnatými dráty, má nedozírnou cenu. Čtvrtá hodina odpolední, hodina H, se pomalu blíží, vše se zdá být připraveno.

Kdo překročil jeho brány, byl ztracen. Koncentrační tábor Sobibor se zrodil na jaře roku 1942 poblíž stejnojmenné východopolské vesnice pro účely operace Reinhard, podobně jako tábor Treblinka nebo Belzec. Ďábelským plánem nacistů nebylo nic jiného než cílené vyvraždění Židů žijících na území polského Generálního gouvernementu. Ve vyhlazovacím pekle se ale ocitli Židé i z dalších zemí – ze Slovenska, Německa, Francie, Holandska nebo také Protektorátu Čechy a Morava. 

Z transportu přežila jen hrstka

„Dorazili jste do přestupního tábora. Musíte projít desinfekční procedurou, než pojedete do tábora pracovního,“ dozvěděli se vězni po příjezdu. Všechny své věci proto museli odložit a nazí byli hnáni do údajných sprch, kde ovšem místo očisty na ně čekala smrt. Vcházeli do nich z prostranství před budovami, aniž by spatřili druhý východ, z nichž budou za chvíli jejich mrtvá těla vytahována ven. Pro ty, kteří sami nemohli chodit, ať už kvůli stáří, nemoci či vyčerpání, byla železnice prodloužena přímo až k plynovým komorám. Ty tu byly nachystané hned tři. Po čtvrt roce ale nacisté usoudili, že jejich kapacita je nedostačující, a rozhodli o výstavbě dalších tří. Najednou tak mohlo být zavražděno až 1200 lidí. 

Přímo na smrt kráčela drtivá většina každého transportu. Dozorci si z nich vybrali jen několik stovek mladých a zdravých jedinců, kteří nuceně pracovali v dílnách či sloužili táborovému personálu. Jiní zase museli uklízet vagóny, pomáhat vězňům se svlékáním, další zase odklízeli těla z plynových komor a pohřbívali je. Nechyběli ani takzvaní zubaři – vězni, jejichž úkolem bylo prohledávat mrtvolám ústa a vytrhávat z nich zlaté zuby. I oni všichni ale byli ve smrtelném nebezpečí. Téměř každý den byla prováděna bedlivá selekce a ti, kteří už na svůj úkol neměli dost sil, velmi dobře věděli, co je čeká. Jejich místa snadno nahradili zdraví a silní jedinci z dalších transportů. 

První semínka vzdoru

Tábor žil v sevření neustálého strachu o svůj život. Zároveň se v něm ale začaly rodit myšlenky na vzpouru, na boj o svoji existenci. Do čela odbojové skupiny se záhy postavil polský Žid Leon Feldhendler.

Příjezd zhruba dvou tisíc minských Židů v září roku 1943 pozorovali přeživší vězni s nadějí. Mezi nimi totiž do tábora dorazila asi i stovka sovětských válečných zajatců. Byli to urostlí muži, vojáci, měli sílu a se zbraněmi si rozuměli. V jejich řadách jeden muž vynikal svou přirozenou autoritou, neobyčejnou odvahou a schopností vést druhé – důstojník Rudé armády Alexander Pečerskij.

„Večer jsem seděl na hromadě dřeva se Solomonem (Shlomou) Leitmanem, který se stal mým hlavním pomocníkem při organizaci povstání. Zeptal jsem se ho na zvláštní obrovský oheň, který hořel asi 500 metrů od nás za stromy, a na nepříjemný zápach prostupující táborem. Upozornil mě, že stráže zakazují se tam dívat, a řekl mi, že tam právě pálí těla mých druhů, kteří se mnou dnes přijeli,“ vzpomínal na svůj první den. Když zjistil, že na tak malém kusu země, ne větším než deset hektarů, zahynuly už stovky tisíc Židů, přemýšlel: „Měl bych opustit zbytek vězňů a zanechat je smrti a mučení?“ To rozhodně odmítal.

Nepopiratelný respekt si Pečerskij u ostatních vězňů vysloužil už třetí den, kdy spolu s ostatními hladovými a vyčerpanými zajatci dostal za úkol vysekávat pařezy. Dozorce SS Karel Frenzel měl toho dne špatnou náladu, práci Židů pozoroval se zamračeným výrazem ve tváři. Když pro jednoho z holandských vězňů už byla práce se sekerou příliš namáhavá, Frenzel k němu přiskočil a seřezal ho karabáčem. Pečerskij přestal sekat, opřel se o svou sekyru a pozoroval bolestivý trest. Dozorci to neuniklo.

„Ruský vojáku, nelíbí se ti způsob, jakým tohohle blázna trestám?“ vyštěkl na něj. A poručil mu: „Dávám ti přesně pět minut na to, abys rozštípal tenhle pařez. Když to zvládneš, dostaneš krabičku cigaret. Když ne, dostaneš pětadvacet ran bičem!“ Podíval se na hodinky a procedil: „Začni.“ Pečerskij se jen nadechl a bez náznaku strachu velký pařez rozštípal za čtyři a půl minuty. Frenzel neochotně vytáhl z kapsy slíbenou krabičku s cigaretami, ale Pečerskij jen odvětil: „Díky, nekouřím.“ A pustil se znovu do práce.

Za chvíli mu dozorce přinesl čerstvý chléb s máslem, avšak Pečerkskij ho s klidem odmítl i tentokrát: „Děkuji, příděly, které dostáváme, mi úplně stačí.“ Frenzel sevřel v ruce karabáč, ale ovládl se. Prudce se otočil a odešel. Pečerskij později vysvětloval, že „z rukou toho ničemy si dárek doslova nemohl vzít“. 

Večer si uvěznění lidé v táboře nepovídali o ničem jiném než o jeho hrdinství. Místní odbojáři dospěli k rozhodnutí, že toho silného a nebojácného Rusa seznámí s myšlenkou na útěk. Nebylo nač čekat. Do tábora prosakovaly informace, že Belzec a Treblinka byly uzavřeny, rozebrány a tamější zbývající vězni bez jakékoliv šance na záchranu povražděni. Vedení polských Židů zastávalo názor, že je lepší zemřít při útěku a mít aspoň nějakou šanci na přežití, než se o nic nepokusit a jen vyhlížet svou zkázu. „Veď nás a my tě budeme následovat,“ obrátil se proto Feldehendler na Pečerského. A ten souhlasil. Jak později uvedl: „Jeho inteligentní tvář mi dodala důvěru a odvahu. Řekl jsem jim, ať zformují skupinu nejspolehlivějších vězňů.“

Zabít Němce byla čest

Svou lest založili na chamtivosti. Esesmani často a rádi chodili do skladu, kde se třídil majetek po zavražděných Židech. Zde se přehrabovali v jejich věcech a vybírali pro sebe či své blízké nějaké ty cennosti či hezké šaty. Když onoho 14. října před osmdesáti lety překročil jako první dveře krejčovské dílny SS Scharführer Josef Wolf, vůbec si nevšiml, že je tentokrát něco jinak.

Jeden z vězňů k němu přistoupil s kabátem, druhý si stoupl za něj, aby mu jej pomohl obléct. V ten okamžik vyskočili skrytí zajatci zpoza beden a ve vzduchu se zablýsklo ostří sekery. Wolf ani nestihl vykřiknout. S proraženou lebkou se bez hlesu skácel k zemi. Vzpoura začala, už nebylo cesty zpátky.

„Trvalo to asi tisícinu vteřiny. Rozsekl jsem mu lebku na dvě části. Pro mě to byla čest, že jsem mohl zabít Němce,“ líčil tehdejší vězeň Jehuda Lerner své pocity po usmrcení SS Scharführera Siegfrieda Greischutze, velitele ukrajinských strážných v celém táboře. Vězni zabíjeli sekerami, dýkami, noži či jakoukoliv aspoň trochu ostrou či jinak účinnou zbraní. Těla a krev rychle zakrývali pilinami či maskovali oblečením. A honem se vyzbrojovali ukořistěnými zbraněmi. Než přišel čas na apel o páté hodině večerní, jedenáct ze šestnácti přítomných Němců bylo mrtvých. A přes dvě stě ukrajinských dozorců se rázem ocitlo bez vedení.

Všichni křičeli a umírali

„Hurá, vzpoura začala!“ zařval Pečerskij smluvený signál. „Za naši vlast, vpřed!“ Propukl krvavý chaos. Stovky zmučených lidí se dmuly vpřed s bouřlivým „hurá“ na rtech. Jenže to už na ně dopadaly spršky střel ze strážných zbraní, nacista Frenzel pálil na prchající Židy ze samopalu. Uniknout skrze hlavní trojitou bránu z ostnatých drátů se tak nepodařilo. Zoufalí vězni proto rychle zamířili k plotům a začali do nich stříhat díry. I když se jim však podařilo hranice do vnějšího světa překonat, ani zdaleka neměli vyhráno. Tábor byl obklopen minovým polem.

 „Poblíž explodovala mina a viděla jsem tělo vymrštěné do vzduchu a pak padající dolů,“ popisovala jedna z žen svůj útěk. Země duněla, všude ležela mrtvá těla, vzduchem létaly střely. Přesto se asi třem stovkám vězňů, tedy přibližně polovině z celkových šesti set, podařilo v tom zmatku překonat ploty i ukryté miny a schovat se v přítmí přilehlých lesů.

Pomoci vězňům se mnozí báli

Jenže co dál? Potřebovali jídlo, střechu nad hlavou nebo alespoň informace o okolí. Místní obyvatelstvo se k nim ale často točilo zády. Ať už ze strachu z krutých trestů, či z nenávisti vůči Židům. „Zabíjeli nás nejen Němci, ale také Poláci, Ukrajinci a partyzáni, bandy a sedláci. Nejednou jsme uvažovali o sebevraždě poté, co jsme viděli, že celý svět stojí proti nám,“ vzpomínal později jeden z přeživších utečenců. A dodal: „Bylo i pár dobrých Poláků a Ukrajinců. Tito lidé nám pomohli a riskovali své životy, neboť se museli obávat každého souseda, každého kolemjdoucího, každého dítěte, kteří by je mohli udat…“

Nacisté ale ještě neřekli své poslední slovo. Během čtyř dnů po povstání ještě stovku nešťastníků pochytali a na místě zastřelili. Konce války se tak dožila necelá padesátka z nich. Ti, kteří se rozhodli, že raději neutečou a v táboře zůstanou, si tím podepsali jistý rozsudek smrti. Němci je všechny zavraždili. A tábor, v němž za celou jeho existenci našlo smrt až čtvrt milionu lidí, raději srovnali se zemí. Místo něj vysázeli stromy a zřídili zemědělský statek. Nezměrné utrpení všech, kteří museli branami vyhlazovacího tábora Sobibor projít, dnes připomíná muzeum a pomníček.