ROZHOVOR / O konci druhé světové války a paralele se současnou dobou, ale i o tom, jak nepodlehnout tlakům při zjištění „nepohodlných“ informací, které nezapadnou do obecného vnímání našich dějin, jsme si povídali s historikem Vojtěchem Kynclem, kterému na počátku května vyjde nová kniha Sousedé ve válce. Věnuje se v ní příběhům jak českých odbojářů, tak i kolaborantů a členů NSDAP a také osudům židovských rodin.

Blíží se výročí 80 let od konce války. Proč má pořád takovou cenu si toto výročí připomínat?

Osm desítek let po skončení druhé světové války se zdá být dlouhá doba, ale události tohoto konfliktu nadále formují naše dějiny, hodnoty i politickou realitu. Paměť války nám připomíná, jak snadno může civilizovaná společnost sklouznout k barbarským zločinům, pokud podlehne ideologiím nenávisti a agrese. Připomínání války je důležité nejen kvůli uctění památky obětí, ale také jako varování před opakováním minulých chyb.

Nacistické Německo nezastavily ústupky, které v konečném důsledku jeho agresivitu jen posilovaly – od zabrání Porýní přes anšlus Rakouska po okupaci Československa. Získalo zbraně, jídlo a většina vlastních obyvatel nabyla přesvědčení, že mohou krást a zabíjet beztrestně. Dostali signál, že násilí se vyplácí. Po porážce ale žili v ruinách, postrádali své blízké, domovy, jistoty. 

Daly by se najít nějaké paralely současné situace s dobou druhé světové války, či spíše s dobou před jejím vypuknutím?

Jednoznačně ano. Vidíme rostoucí geopolitické napětí, agresivní chování velmocí, oslabování mezinárodních institucí a podceňování hrozeb, které přímo ohrožují stabilitu světa. Před válkou se mnoho lidí utěšovalo, že Hitlerovy požadavky jsou jen omezené a válce lze zabránit ustupováním. Dnes sledujeme podobné iluze v přístupu k různým agresorům. A musíme začínat u sebe samých v každodenních situacích. Zlu se neustupuje, ať je to šikana mezi dětmi a šikana jejich učitelů, nevhodné chování u kasy v supermarketu, nebo rasistické plakáty na Václavském náměstí či pomluvy a lhaní v médiích. Není těžké vyvolat konflikt, to umí každý slaboch, ale zastavit jej zvládnou jen odolní jedinci.

S válkou souvisí téma nacistických represí. Jednou z významných památek na tuto dobu je i Památník Zámeček v Pardubicích, který je úzce spjat se skupinou Silver A. Památník Zámeček v roce 2023 získal titul Stavba roku 2023 Pardubického kraje, letos byl oceněn mezinárodní cenou BIG SEE Architecture Award. Těší vás to? A proč si myslíte, že tato ocenění Památník získal?

Ano, je to skvělé ocenění, které ukazuje, že moderní paměťová místa nemusí být jen statické expozice, ale živá, architektonicky promyšlená místa, která přímo oslovují návštěvníky. Památník Zámeček svou minimalistickou a emotivní formou dokáže přiblížit osud obětí represí bez přebytečné okázalosti. Oba architekti, Jan Žalský a Vít Podráský, a tým pardubického magistrátu v čele s Jakubem Rychteckým dokázali jít proti tehdejšímu politickému proudu, kdy se taková místa stále výrazněji měnila v politická PR. Slavnostně byl památník otevřen tři měsíce před zahájením útočné války Ruské federace na Ukrajině a jeho hlavním tématem je právo na odboj a na odpor, ochrana civilistů a dopadení odpovědných vrahů. Památník Zámeček je od roku 1949 chráněným válečným hrobem, kde jsou uloženy ostatky obětí nacistických represí.

Larischova vila sehrála významnou roli v nacistické perzekuci jako sídlo nacistické policie, ale přímým místem poprav nebyla. Přesto zde pan hejtman Martin Netolický, ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík a další politici každoročně pořádají pietní akty, včetně pokládání věnců 10. ledna. Historicky však není doloženo, že by v tento den došlo v Larischově vile k událostem, které by ospravedlňovaly její pietní status ve smyslu skutečného místa exekucí.

Historicky přesná interpretace je klíčová, protože vila sloužila především jako místo krátkého shromáždění obyvatel Ležáků před jejich exekucí, ale naprostá většina obětí východočeské heydrichiády zde nikdy vězněna nebyla. Ležáky již svůj památník mají, a vzniká tak otázka, jakým způsobem by měla být Larischova vila začleněna do celkového kontextu připomínky těchto událostí. Navzdory tomu se v některých oficiálních projevech i mediálních výstupech objevuje tvrzení, že šlo o hlavní místo perzekuce, což neodpovídá doloženým historickým faktům. Usiluji a věřím, že se v blízké budoucnosti podaří propojit obě místa tak, aby se vzájemně doplňovala populárně-naučnou formou, založenou na vědeckém pojetí a ověřených faktech. Klíčovou otázkou zůstává i zajištění dlouhodobého financování provozu vily a její jasně definovaná náplň.

Vzhledem k tomu, že vila, kterou spravuje Československá obec legionářská, vyžaduje značné finanční prostředky na rekonstrukci, je zásadní, aby její historická prezentace vycházela z doložených faktů. Paměťová místa by neměla být využívána k budování narativů, které nejsou v souladu s historickou realitou, a tím uměle posilovat veřejnou podporu financování. Dlouhodobě udržitelný přístup spočívá v koncepčním a podloženém projektu, který staví na odborném výzkumu a transparentní diskuzi.

Rekonstrukce objektu je sama o sobě chvályhodná, avšak její význam by měl být definován na základě jasného odborného rámce, nikoliv pouze skrze pietní odkaz. Podobná debata se vedla například v souvislosti s pokusem Ústavu pro studium totalitních režimů získat bývalé sídlo gestapa v Petschkově paláci s argumentem, že zde trpěli čeští vlastenci. Stejně tak lze zmínit vědecky nepodložené snahy o hledání ostatků parašutistů na Ďáblickém hřbitově. Tyto případy ukazují na širší otázku, jak by měla být historická místa prezentována veřejnosti, aby byla zachována jejich důvěryhodnost a respekt k obětem.

Důležité je, aby pietní akty i celková koncepce těchto míst vycházely z ověřených skutečností a přispívaly k hlubšímu porozumění minulosti. Jen tak lze zajistit, aby se paměťové instituce nestávaly nástrojem politického či emocionálního tlaku, ale plnily svou úlohu v historickém vzdělávání a reflexi.

Čeho si na Památníku nejvíce považujete?

Velmi oceňuji schopnost tohoto památníku sdělovat lidské příběhy a vědecké poznání jednoduše, ale zároveň s hlubokým dopadem. Jeho architektura není pouhým kontejnerem pro expozici, ale přímo součástí sdělení. Podařilo se jej vybudovat s minimálními náklady, za méně než polovinu ceny srovnatelných projektů, přičemž svou společenskou úlohu plní s mimořádnou efektivitou.

Památník spojuje občany naší země v připomínání utrpení minulosti, ale současně ukazuje nadějné východisko, jakým směrem se může svět vyvíjet, aby se podobné tragédie neopakovaly. Připomíná, že Ženevské konvence nejsou jen historický dokument, ale závazek, ke kterému se přihlásilo téměř dvě stě států světa.

Malý, ale odhodlaný tým dokázal rychle vybudovat instituci, která nejen organizuje odborné přednášky předních českých vědců, ale zároveň nabízí edukační programy pro všechny věkové kategorie. Tento model ukazuje, že historické vzdělávání může být nejen ekonomicky efektivní, ale také odolné vůči politickým a společenským výkyvům.

Proč je o dobu druhé světové války i po osmdesáti letech stále zájem mezi širší veřejností?

Protože jde o dramatické období plné extrémních lidských osudů, které ukazují to nejlepší i nejhorší z lidstva. Navíc má válka stále dopady na naši současnost, ať už v geopolitice, právu, nebo kolektivní paměti.

Má ještě nějaké dozvuky kauza Lidice? Respektive kauza Štěpánka Mikešová?

Tato kontroverze ukázala rozdílné přístupy k interpretaci moderních dějin. Na jedné straně stojí snahy některých aktérů vnímat minulost skrze ideologickou optiku, na druhé straně pak přístup založený na historické analýze a kritickém zkoumání pramenů. Tento spor reflektuje širší debatu o tom, zda by se paměťové instituce měly držet zavedených narativů, nebo zda je naopak nutné otevírat diskuzi i o citlivých tématech, pokud to odpovídá historickým faktům. Zároveň to poukazuje na klíčový problém, jak zajistit, aby akademické prostředí zůstalo odolné vůči politickým tlakům a nadále sloužilo jako garant vědecké objektivity.

To měla být koneckonců hlavní náplň „rehabilitace“ paměťových institucí, jak to původně v roce 2000 zamýšlelo ministerstvo kultury pod vedením ministra Pavla Dostála. To se povedlo jen zčásti, protože podle mého názoru nesmyslný tlak na zamlčování dějinných souvislostí vedl pouze ke znevážení pamětních míst samotných.

Co mě děsí, že lidé, kteří se v té kauze politicky angažovali a mátli veřejnost, se dnes snaží o průnik do akademické obce bez ohledu na nesplnění elementárních vědeckých a pedagogických výsledků. Univerzitní prostředí musí zůstat odolné proti politizaci, jinak společnost ztratí klíčovou oporu spolehlivých faktů a odborných postupů.

Nedávno jste se účastnil konference o „jazyku v soudní síni“. Lze skutečně vypozorovat nějaká výrazná specifika této řeči?

Ano, jazyk soudní síně je velmi specifický svou formálností, strukturou otázek a důrazem na přesnost. Zajímavé je třeba vyhýbání se přímé odpovědi nebo manipulace s významem slov. Díky skvělé spolupráci s Českým rozhlasem a Akademií věd vzniká nový pohled na jeden z nejdůležitějších soudních procesů novodobé české historie: proces s Karlem Hermannem Frankem. Osm desítek hodin zvukového záznamu ukazuje na velké rozdíly mezi dosud dochovaným písemným záznamem a děním v soudní síni, mediálním obrazem v rozhlase i novinách a vývojem trestního práva v této oblasti až dosud. Těším se, že za rok k výročí tohoto procesu budeme moci populárně-naučnou formou zveřejnit výsledky veřejnosti. 

Proč a čím vás jako historika tato konference zaujala?

Protože analýza soudní řeči může pomoci lépe porozumět například procesům s nacistickými zločinci a jejich obhajobě. Velmi důležité bylo, že se na setkání v Los Angeles sešli kolegové z celého světa, kteří zpracovávají téma holokaustu, válečné zločinnosti, poválečného vyrovnání například na kulturní scéně. Můžeme jedno z nejvýraznějších historických vítězství v soudní síni velmi přívětivě předložit veřejnosti, když využijeme zkušeností z výzkumu v okolních státech.

Už jste zmínil kauzu Ďáblický hřbitov. Proč někteří lidé odmítají uvěřit, že tam ostatky parašutistů prostě neleží?

Přestože historický výzkum již před více než dvaceti lety doložil, že jejich pohřbení na tomto místě není pravděpodobné, stále se objevují pokusy tuto verzi oživit. Tím vzniká otázka, nakolik je správné orientovat paměťové iniciativy na hypotézy, které nejsou dostatečně podložené archivními prameny.

Snaha o uctění památky hrdinů je nepochybně legitimní a záslužná. Aby však veřejná paměť zůstala důvěryhodná, je důležité, aby se zakládala na ověřených faktech, nikoliv na neprokázaných domněnkách, byť motivovaných dobrými úmysly.

Co mě naplňuje vírou v budoucnost, je to, že historická obec už se nebojí tlakům politizace vzdorovat a nejen peticemi dává najevo intoleranci ke zneužívání svého oboru a jeho pravidel. To bude mít pozitivní dopad na celou společnost, která se bude moci spoléhat na úplnost zjištěných informací a tak jako v případě kauzy Ďáblice se výzkumem zabrání obrovským finančním škodám, které by způsobila neověřená legenda. To je mimo jiné i důležitá úloha akademického prostředí.

V poslední době se hodně věnujete situaci v Třešti. Co bylo zásadním prvkem, který narušil do té doby tamní vcelku normální sousedské vztahy Čechů a Němců a převrátil je do naprostého nepřátelství?

Projekt „Sousedé ve válce“ zahrnuje stálou expozici, novou knihu i naučnou stezku městem, které budou slavnostně představeny veřejnosti 7. května 2025 k 80. výročí konce války. Název jsme zvolili záměrně, protože přesně vystihuje vztahy v naší zemi – v minulosti i dnes.

Sousedské vztahy mezi Čechy a Němci v Třešti nebyly jednoduchým černobílým konfliktem mezi dvěma národy, ale složitým propletencem osobních vazeb, socioekonomických rozdílů a ideologických tlaků. Zásadním faktorem jejich narušení byla nacionálněsocialistická ideologie a její důsledky během okupace.

Už ke konci 30. let se dlouholeté soužití Čechů, Němců a Židů začalo hroutit pod tlakem polarizace. Část místních Němců i někteří Češi se přiklonili k nacismu, čímž vzniklo ostré dělení na „my“ a „oni“. To vedlo k denunciacím, arizaci židovského majetku i kolaboraci na místní úrovni. Na druhé straně někteří Češi aktivně podporovali odboj a stali se terčem represí. Židovská komunita se nacházela v různých postaveních – zatímco starší generace se hlásila spíše k němectví, jejich vnuci se s hrdostí identifikovali jako Češi. Fascinující je, v jak multikulturním a vzdělaném prostředí mladí Židé v Třešti vyrůstali.

Válečné události však odkryly i obyčejné lidské slabosti – závist, strach nebo touhu po moci. Někteří němečtí nacionalisté i čeští kolaboranti využili situace k překračování právních a sociálních hranic, čímž získali majetek a vliv. Po válce pak přišlo vyúčtování – německé obyvatelstvo bylo vnímáno jako kolektivně odpovědné a následoval jeho odsun. Sousedské vztahy, kdysi utvářené každodenními interakcemi, byly přerušeny jednou provždy

Proč někteří pachatelé zločinů v Třešti a okolí unikli trestu?

Mnoho válečných zločinců z Třeště a okolí uniklo trestu kvůli poválečným politickým změnám, nedostatečné důkazní základně nebo ochraně, kterou jim poskytly západní země během studené války.

Mezi nimi byli například členové jednotky Jozef, která operovala na Vysočině a podílela se na pronásledování odbojářů. Kurt Werner Tutter, důstojník Sicherheitsdienstu (SD), byl jedním z hlavních organizátorů represí proti civilnímu obyvatelstvu a odbojářům. Po válce uprchl do západního Německa a vyhnul se extradici do Československa. Dalším příkladem je Ewald Radtke, jeden z klíčových aktérů represí v Třešti, jehož stíhání v Německu skončilo bez výsledku.

Klíčovým problémem byla rozdílnost přístupu k válečným zločincům mezi východním a západním blokem. Západní Německo často odmítalo vydávat osoby podílející se na okupaci, zatímco československá justice po roce 1948 čelila omezenému přístupu k důkazům v zahraničí. Mnoho svědků zemřelo nebo nebylo ochotno svědčit, což vedlo k tomu, že mnozí viníci zůstali nepotrestáni.

Výrazným pramenem se staly deníky Františka Meissnera. Jak jste je dokázal získat?

Deníky Františka Meissnera, mladého Žida z Třeště, představují jedinečný historický pramen zachycující tragický osud jeho rodiny během holokaustu. Byly objeveny díky mému stipendiu na konferenci Lessons and Legacies v Los Angeles, kde mi o nich po mé přednášce řekl americký historik Benjamin Frommer.

Pátrání vedlo přes americké archivy, zejména United States Holocaust Memorial Museum, kde se podařilo identifikovat fragmenty korespondence mezi Františkem a jeho příbuznými. Další cenné informace poskytly třešťské kroniky a bádání v regionálních archivech.

Meissnerova rodina byla deportována do Terezína a následně zavražděna v Osvětimi. Františkovy dopisy odhalují pocity, obavy i postupnou ztrátu naděje. Jde o několik stovek stran láskyplných řádků od maminky, otce, dědečka i staršího bratra. Pro dnešního čtenáře je nesmírně silné představit si krutost a bolest obyčejných lidí, kteří byli pod nacistickou diktaturou označeni za „podlidi“.

Hnacím motorem holocaustu, lze-li to tak nazvat, byl Adolf Eichmann. Byl i on nějak spjat s válečnými událostmi v Třešti?

Adolf Eichmann nebyl přímo zapojen do událostí v Třešti, ale jeho vliv na osudy místních Židů byl zásadní. Jako hlavní organizátor transportů do vyhlazovacích táborů stál za systémem, který vedl k likvidaci židovské komunity ve městě.

Pod jeho vedením vznikla Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze, která koordinovala deportace. Mezi lety 1941 a 1943 byly stovky Židů z Třeště a okolí převezeny do Terezína a následně do Osvětimi. Přímou odpovědnost za osudy těchto lidí však nesl Eichmannův zástupce Hans Günther. Vůbec poprvé se mi podařilo dohledat jeho osobní složku v Archivu bezpečnostních složek, kde byla omylem zařazena v nesouvisejícím fondu.

Po válce se Eichmann stal symbolem „banality zla“, jak ho popsala Hannah Arendtová během jeho procesu v Izraeli v roce 1961. Jeho chladný, byrokratický přístup k organizaci genocidy ukázal, že válečné zločiny nebyly jen důsledkem fanatismu, ale i administrativního aparátu, kde se jednotlivci zbavovali morální odpovědnosti tím, že „jen vykonávali rozkazy“.

Jednou ze zavražděných byla i Berta Šíšová, rozená Fischerová. Byla zavražděna v psychiatrickém vyhlazovacím zařízení v Bernburgu. Co o tom víme?

Berta Šíšová byla jednou z obětí nacistického programu T4, který se zaměřoval na likvidaci osob s duševním onemocněním nebo jiným postižením. Tento program byl oficiálně zastaven v roce 1941, ale vyhlazování v utajení pokračovalo až do konce války. Pro zjištění osudu Berty Šíšové bylo otevření zvláštního archivu v Bad Arolsenu mimořádně důležité. Až díky její osobní složce se podařilo v kombinaci s dokumenty v Ravensbrücku zjistit, že byla zavražděna v rámci akce 14f13, tedy pod krycím označením hromadné vraždy „práce neschopných vězňů“. Desítky tisíc nechtěných vězňů z koncentračních táborů byly vražděny v šesti vyhrazených zařízeních. Jedním z míst, kde nacisté tuto „eutanázii“ prováděli, byl Bernburg nad Sálou, oběti zde byly vražděny plynem nebo injekcemi a jejich úmrtí byla falšována jako „přirozená“.

Berta Šíšová byla deportována z Třeště do koncentračního tábora a dále do jednoho z těchto zařízení, kde byla následně usmrcena. Její případ není ojedinělý – nacisté považovali osoby s psychickými nemocemi za „neužitečné pro společnost“ a systematicky je likvidovali. Její tragický osud je připomínkou toho, že nacistická genocida zasáhla i ty nejzranitelnější​.

Jak se lidé v Třešti bránili proti nacistům? A co z toho pro ně plynulo?

Protinacistický odboj v Třešti měl několik podob, od pasivního odporu až po aktivní sabotážní činnost. Mezi hlavní formy patřilo šíření ilegálních tiskovin, poslech zahraničního rozhlasu, ukrývání odbojářů a sabotáže v továrnách.

Důležitou roli hrála skupina, která udržovala kontakt se zahraničním odbojem. Příjem zpráv z Londýna prostřednictvím ilegálního poslechu rádia měl nejen morální význam, ale umožňoval organizovat odpor proti okupantům.

Mnoho místních odbojářů však bylo odhaleno gestapem a zatčeno. Opakovaně docházelo v obci k razii, při níž byli někteří členové odboje deportováni do koncentračních táborů, odkud se již nevrátili. Největší obětí odboje v Třešti bylo květnové povstání 1945, kdy nacisté jako odvetu zavraždili desítky místních obyvatel​. Mezi oběťmi byl i bývalý vězeň koncentračního tábora Buchenwald, který v něm strávil dlouhé čtyři roky v letech 1939–1943.

Narazil jste také naopak na udavače?

Jedním z nejsilnějších příběhů je případ udání rodiny Koblitzových ze Staré Říše, které před nástupem do transportu 18. května 1942 ukryla rodina Himmlerových, ano opravdu Himmlerových, ze Staré Říše. Členové této rodiny se skrývali, ale nakonec byli vyzrazeni sousedy. Celá rodina byla deportována a i s jejich „ubytovateli“ zavražděna v koncentračním táboře.

Zvlášť bolestný je fakt, že udavač rodinu osobně znal a dříve s nimi udržoval dobré vztahy. Tento příběh ukazuje, jak válečné poměry dokázaly zničit i dlouholeté sousedské vazby​.

V souvislosti s Třeští není možné nezmínit výsadek Spelter. Jaká byla jeho činnost?

Výsadek Spelter byl britsko-československou operací, jejímž cílem bylo navázat kontakt s domácím odbojem a provádět sabotáže proti okupantům. Tvořili jej štábní kapitán Břetislav Chrastina, rotný Jaroslav Kotásek, rotný Rudolf Novotný a četař Jan Vavrda. Po seskoku se však při přesunu ztratil velitel Břetislav Chrastina a se svými muži se již nesešel. Podařilo se mu však odejít na Slovensko, kde se aktivně zapojil do boje. Parašutisté vytvořili síť spolupracovníků, která fungovala až do noci ze 16. na 17. června 1944, kdy byl v přestřelce v Myslibořicích zabit rotný Jaroslav Kotásek. Zbylým dvěma mužům se podařilo vytvořit novou odbojovou síť, sestavit náhradní vysílací stanici a sjednotit přes deset místních roztříštěných odbojových skupin. Dne 19. září však byl jihlavským gestapem zatčen spolupracovník výsadku Alois Mareček a o den později Karel Princ. Ze spisů gestapa je patrné, že mělo velice podrobné informace. Karel Princ byl po zatčení převezen z Brna do věznice v Norimberku a odtud do koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Výsadek ukončil svou úspěšnou činnost až na konci května 1945.

Některé zajímavé výsledky týkající se Třeště přineslo vyšetřování v Německu, a to včetně vyšetřování ze 60. let. Odkdy jsou německé archivy dostupné i českým vědcům a co zásadního jste tam zjistil?

V 60. letech probíhalo v Německu několik procesů týkajících se válečných zločinů spáchaných na českém území, včetně Třeště. Hlavním vyšetřovacím orgánem bylo Zentrale Stelle der Landesjustizverwaltungen zur Aufklärung nationalsozialistischer Verbrechen v Ludwigsburgu.

Procesy však přinesly jen omezené výsledky – mnoho svědků se obávalo svědčit, důkazy byly po válce zničeny a německá justice měla poměrně vysoké nároky na důkazní materiál. Jeden z případů, které byly v Německu projednávány, se týkal Ewalda Radtkeho, ale skončil bez trestu.

Německé a československé archivy se českým vědcům otevřely postupně od 90. let, což umožnilo hlubší zkoumání válečných událostí v Třešti. Výzkum ukázal na propojení místních nacistických správních úředníků s širší německou represivní strukturou, což potvrdilo, že místní tragédie ze 7. května 1945 byla součástí širšího systematického potlačování odporu a genocidy​.

Jakou úlohu při poválečných vyšetřováních měla československá Státní bezpečnost, tedy StB?

Československá Státní bezpečnost hrála klíčovou roli při shromažďování důkazů o válečných zločinech a sledování osob podezřelých z kolaborace. V poválečném období StB prováděla rozsáhlé vyšetřování bývalých nacistických činitelů a kolaborantů, přičemž shromažďovala svědectví i archivní dokumenty.

V 50. a 60. letech se podílela na pokusech o extradici válečných zločinců ze západního Německa, což však často naráželo na politické překážky studené války. StB se také podílela na „třídění“ Němců před jejich odsunem, přičemž někteří z nich byli souzeni v Československu, zatímco jiní unikli do zahraničí.

Z archivních materiálů vyplývá, že StB měla poměrně přesné informace o osobách, které se podílely na okupaci, ale politické priority komunistického režimu vedly k tomu, že některé případy nebyly nikdy uzavřeny. Někteří kolaboranti dokonce po roce 1948 vstoupili do komunistických bezpečnostních složek​.

Co pro vás bylo nejotřesnějším zjištěním?

Nejotřesnějším zjištěním při výzkumu válečných událostí v Třešti byla brutalita, s jakou místní kolaboranti a nacisté přistupovali k pronásledování svých sousedů. Překvapivě často šlo o osobní zášť, pomstu nebo majetkové zájmy, které vedly k udání nebo přímé účasti na represích. Bylo jim jedno, že jejich nenávist vede k fyzické likvidaci jejich bývalých zaměstnavatelů, přátel, známých, sousedů nebo spolužáků. Sejde z očí, sejde z mysli… jenže na konci té cesty byly plynové komory. S tímto pocitem jsem se potýkal celou dobu psaní a odhalování dalších a dalších malých detailů ze života jednotlivců z protichůdných skupin.

Jedním z nejdrásavějších momentů byl osud třešťských Židů, kteří byli nejen deportováni do koncentračních táborů, ale ještě předtím čelili systematickému vyvlastnění a ponižování ze strany bývalých přátel a sousedů. Podobně šokující byly i osudy českých odbojářů, kteří se po válce často nedočkali uznání, ba naopak byli perzekvováni komunistickým režimem.

Celkově je největším děsivým poznatkem to, jak snadno se mohou sousedé během několika let změnit z přátel na nepřátele a jak se běžní lidé mohou stát vykonavateli zvěrstev, pokud jim to okolnosti umožní​. Nacisté ani nemuseli být tak drsní, stačilo povolit uzdu nízkým lidským vlastnostem kolaborantů a náležitě je odměňovat. Poučení je nasnadě: Zlu se neustupuje, jinak sílí.

Je zvláštní, že válečné události v Třešti, a to včetně květnové tragédie v roce 1945, nebyly dosud tématem historických vědeckých prací. Čím si to vysvětlujete?

Důvodem, proč se válečné události v Třešti nestaly centrem historického výzkumu, je kombinace několika faktorů. Po roce 1948 byla historická věda v Československu pod silným vlivem komunistické ideologie, která kladla důraz na partyzánské hnutí a sovětskou roli ve válce. Tragédie v Třešti do tohoto obrazu nezapadala, protože zdejší odboj nebyl veden zdaleka jen komunisty a povstání pod vedoucí úlohou Josefa Smejkala bylo nakonec krvavě potlačeno nacisty. Vedoucí povstání byl nejen řízen konfidentem gestapa partyzánem Emilem Muroňem, ale spolu s dalšími členy Revolučního národního výboru nechal mladé povstalce bez potřebných informací a možnosti úniku z obklíčení.

Dalším faktorem byla snaha o zahlazení stop po některých poválečných excesech – například divokých odsunech Němců a likvidaci některých kolaborantů bez soudu. V neposlední řadě sehrála roli i skutečnost, že Třešť leží mimo hlavní centra historického výzkumu, jako jsou Praha nebo Brno, a mnoho archivních materiálů zůstalo dlouho nepřístupných nebo jen nezpracovaných.

Teprve v posledních letech dochází k systematickému zkoumání těchto událostí, zejména díky otevření německých archivů a rostoucímu zájmu o mikrohistorii regionů. Příběh Třeště ukazuje, jak mohou lokální dějiny přispět k širšímu pochopení událostí druhé světové války​ a nástupu další diktatury.

Poděkování za poskytnuté materiály z připravovaného webu www.sousedevevalce.cz, který město Třešť chystá k 80. výročí květnové tragédie 7. května 2025.