Zakladatel firmy Dyson vyrábějící vysavače pan James Dyson je velký hlasatel brexitu. Aktivně vystupoval v kamani za odchod země z Evropské unie. A teď ve středu vedení firmy oznámilo, že přestěhuje své sídlo z Velké Británie do Singapuru. S brexitem to prý nijak nesouvisí. Kdepak.

„O základně v Asii jsme uvažovali už nějakou dobu. Asie představuje (pro Dyson) největší a nejrychleji rostoucí trh na světě. Asijští zákazníci jsou hladoví po pokročilých technologiích a je to i největší trh pro elektrické vozy, takže tento trend bude jen sílit,“ vysvětluje stěhování generální ředitel Jim Rowan.

Nezní to nijak přesvědčivě. Už loni řekl labouristický poslanec Ian Murray: „Pokud dokonce ten, kdo tvrdí, že po brexitu nastane obnova britského průmyslu, není připraven svůj názor podpořit konkrétními kroky, pak to vyvolává vážné pochybnosti ohledně budoucnosti naší ekonomiky.“

Má to ještě jednu půvabnou pointu. Singapur podepsal obchodní dohodu o volném obchodu s Evropskou unií, takže když se Dyson přesune tam, bude mít přístup na evropský trh, což by z Bitánie nešlo. Není to hezké?

Vysavačový podnikatel není jediný, kdo opouští loď, kterou předtím pomohl navrtat. Pravzorem je už dávno arcihlasatel brexitu Nigel Farage. Polepil nejdříve lživým heslem červené autobusy, na kterých stálo, kolik peněz země ušetří, aby hned po referendu přiznal, že si to vymyslel.

Jak se cítí, jsme tu popisovali už před rokem: Za svůj cíl si dal vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Zatím dosáhl svého, ale zaplatil za to. „Pomáhal mi k tomu gin a adrenalin… Nemám jednoduchý život, je tu hodně agresivity, se kterou se musím vyrovnat. Nemůžu například sám vyjít do ulic Londýna. Úroveň agrese a mrzutosti vůči mé osobě je veliká a konstantní. Nikdy nebudu žít v Londýně normální život… Sebelítost je jednou z věcí, která ochmelku, jako jsem já, potká. Takové to sentimentální: ‚Co jsem to provedl se svým životem?‘ Takové myšlenky mě po probuzení napadají. Ale dnes už tolik nepiji, alespoň ne tolik, jako dříve.“

Zjevně zdevastovaná duše, která unikla od následků svého počínání, teď vidí, že země je rozdělená a hrozí jí i rozpad faktický.

Chudák Farage. Stěžuje si, že už nebude nikdy vést v Londýně normální život. To je samozřejmě hlavně jeho problém. Mnoho lidí ve Spojeném království teď nepovede život jako předtím, ale nemohou si to kompenzovat platem europoslance, ani se jen tak vytratit. Relativně dobře dopadli ti, co hlasovali pro brexit a mezitím šťastně zesnuli, takže se jich následky moc netýkají. Jejich potomky, kteří z Unie nechtějí, ale neměli v době referenda neměli hlasovací právo, už se nikdo na nic ptát nehodlá. Ti v tom nastávajícím chaosu ovšem žít musí. Prý hlas lidu.

A co hlasatelé „čekzitu?“ Třeba Václav Klaus junior, který proslul výroky, že musíme z Unie odejít, i kdybychom měli všichni o třetinu zchudnout a že Evropskou unii nenávidí? On je přece jen rozdíl, když o třetinu zchudne průměrný občan a když se totéž stane V. K. juniorovi. Kdyby bylo nejhůř, otec exprezident se jistě nějak postará. Institut Václava Klause jistě nějaké ty nové analytiky ještě utáhne. Tomio Okamura se vrátí k pořádání výletů pro plyšáky a pan Robejšek si bude spokojeně mentorovat (z Evropské unie).  Teď se musí jen vyřešit, kam přesunout ty europoslance, kteří byli odsunuti z Česka do politického exilu a teď o ty prima křesla přijdou. Třeba se jich v rámci nové suverenity nezištně ujme nějaká významná mimounijní entita. Pokud nebude mít svých starostí dost.