Ilustrační foto. FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
KOMENTÁŘ / V České republice údajně pro případ války existují protiletecké kryty pro 3 – 6 % obyvatel. Dosavadní působení vlády na tom nic nezměnilo. Avšak obeznámené zdroje také naznačují, že vláda s věcí údajně ani příliš pohnout nehodlá, protože prý „nechce šířit paniku“.
Podle šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Miloslava Kaly máme v ČR kryty pouze pro 3 % obyvatel, i když ministerstvo vnitra loni investovalo 720 milionů do bezpečnosti občanů. Šéf hasičů v reakci tvrdí, že kryty jsou k dispozici zhruba pro 6 % lidí a jejich další budování by bylo finančně velmi náročné, přičemž vláda údajně také stavěním krytů „nechce vyvolávat paniku“.
Ovšem veřejná debata o krytech, jak je v této fázi vedena, připomíná debatu o abecedě vedenou od písmene X. Pokud je Rusko v současnosti hlavní bezpečnostní hrozbou vůči ČR a jestliže se zmíněný fakt odráží v našem obranném plánování, debata o krytech přeskakuje několik zásadních kroků a dostává se takřka na konec příslušných argumentačních řetězců.
Vynechané otázky jsou například tyto: Jestliže jsme Kremlem označeni za nepřátelský stát a v médiích se opakují prohlášení o potřebě Čechy znova ovládnout, co přesně to pro naši bezpečnost znamená? Nakolik pravděpodobný je v příštích deseti letech přímý ruský vojenský útok na naše území, za jakých okolností – a nakolik pravděpodobné jsou jiné, nepřímé metody, které můžeme velmi názorně sledovat hned u sousedů na Slovensku?
V případě ruského útoku směrem na západ, jak pravděpodobný by byl standardní postup severoevropským invazním koridorem a nakolik bychom naopak měli počítat s „neortodoxními“ odbočkami? Pokud by Kreml vojenský útok proti Česku opravdu plánoval, jakou by měl podobu? Jakou úlohu by v něm sehrály raketové útoky z Kaliningradské oblasti a jakou třeba ozbrojení ruští proxies, které vláda opět nechala volně pobíhat po republice? Které infrastrukturní uzly by byly s ohledem na roli zázemí obrany NATO vysoko na seznamu cílů – a které naopak níže? V jakém jiném kontextu kromě zhroucení hypotetické polské obrany na Visle by existovala pravděpodobnost masivnějších ruských raketových a leteckých útoků vedených proti území ČR?
Netvrdím, že jsem zde uvedl vyčerpávající seznam klíčových otázek. Neříkám také, že alespoň na zmíněné otázky znám správné odpovědi. A netroufnu si ani prohlásit, že mám všechny informace potřebné k tomu, abych se postupně sám k odpovědím dopracoval. Tento stát nicméně vytvořil příslušné instituce s dosti štědrými rozpočty, které by měly být schopny leccos zjistit a rozhodnout s vysokou mírou jistoty i mnohem kvalifikovaněji.
Přitom otázka prioritizace budování krytů pro civilní obyvatelstvo by měla vyvstat v nějakém osmém či devátém plánu podobných debat.
Co nám říká a neříká budování krytů v jiných zemích?
Rumunsko odstartovalo obnovu systému protileteckých krytů v největších městech již před několika lety, po otevřených výhrůžkách Moskvy leteckými útoky. Polsko s obdobným úkolem právě začíná a v Německu se rozjíždí veřejná debata o tomtéž.
Co nám zprávy z Rumunska, Polska a Německa říkají? V prvé řadě přinášejí informaci, jak vážně orgány uvedených zemí berou možnost vypuknutí ozbrojeného konfliktu, který by zasáhl jejich území. Zda je reakce na hrozbu adekvátní (minimálně v případě Rumunska a Polska určitě ano…), to je ještě jiný problém. A co může být namístě v jedné zemi, nemusí automaticky platit ve druhé.
Z toho, že Rumuni už dlouho staví kryty, samo od sebe neplyne, že je musíme stavět také. I když se rizika války dotýkají obou zemí, mohou se projevovat různými způsoby. Z hlediska ruských snah o znovuovládnutí Černého moře by masivní nálety na Rumunsko dávaly smysl. Podobně důležitých českých cílů naproti tomu mnoho nenajdeme.
Politická a zpravodajská válka Kremlu nás zřejmě ohrožuje a minimálně v nejbližších letech bude ohrožovat mnohem akutněji než pokušení „odpálit na ty Švejky pár raket“. Proto je také obrana proti dezinformacím, vlivovým operacím, nákupu zkorumpova(tel)ných politiků dnes mnohem důležitější než opatření v oblasti klasické civilní obrany.
Jak vypadá adekvátní česká obrana proti ruské vojenské hrozbě?
Bez ohledu na to, jaké antipatie v Moskvě pociťují k České republice, neplyne z nich automaticky, že by plánovali vystavit ČR obdobné míře ničení, jakou vidíme na Ukrajině. To nemá ovšem důvod v žádné hypotetické zdrženlivosti, ale v prostém faktu konečnosti zdrojů. Podstatná část munice pro přesné dálkové palby musí být rezervována pro oblasti, kde se nepřátelská armáda pokouší o postup v hlavním útočném směru. Takovou oblastí ČR nejspíše ve většině realistických scénářů nebude.
Jakožto země ležící alespoň dosud v zázemí NATO bychom však měli v případě otevřeného konfliktu reálně očekávat ruské ostřelování klíčových letišť, silničních a železničních uzlů, skladů, rafinérií, případně objektů elektrorozvodné sítě. S klesající centralitou cíle by zřejmě rostla pravděpodobnost nahrazování drahých raket levnými „vlasteneckými“ proxies s demoličními výbušninami.
V takovém případě by bylo především namístě zajistit obranu a ochranu klíčových bodových cílů spíše než plošně budovat protiletecké kryty. Důraz by měl být také položen na aktivní obranu, tedy především vojenské prostředky územní protivzdušné obrany (PVO), ideálně kombinované v na sebe navazujících vrstvách. Protivzdušnou obranu ale nemůže plánovat ministerstvo vnitra, kritizované za nedostatek bunkrů. Je výhradně v kompetenci ministerstva obrany.
Obrana bude muset vystačit s šestnácti odpalovacími zařízeními systému středního dosahu SPYDER, která kompletně převezme teprve v roce 2026. Kromě toho disponuje česká PVO ještě šestnácti přenosnými odpalovacími zařízeními protiletadlových střel krátkého dosahu RBS-70. Žádné prostředky vyčleněné k obraně proti dronům neexistují. Je to všechno, co máme.
Česká republika se v případě plánování obrany proti útokům na takové cíle, jako jsou letiště v Čáslavi nebo Mošnově, heliport v Náměšti nad Oslavou či rafinérie v Litvínově nebo Kralupech nad Vltavou, musí obejít bez obranných systémů dlouhého dosahu, jaké představuje ruský S-300 nebo americký patriot. A i prostředků v dalších vrstvách obrany existuje velmi málo. To v současnosti považuji za mnohem větší problém než nedostatek civilních krytů.
Kdyby ovšem strategická analýza dospěla k jiným než zde prezentovaným závěrům, rozhodně nikdy nelze argumentovat, že se ignorováním příprav na událost, kterou nemáte pod kontrolou, snažíte „nešířit paniku“.
Panika by nepochybně vypukla, zcela nezvladatelná, právě v okamžiku, kdy by se ukázalo, že se Moskva rozhodla k útoku – a my jsme neprovedli všechny rozumně zdůvodnitelné přípravy k tomu, abychom se ubránili.
