Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / V posledních měsících jako by se voliči vládních stran smiřovali s realitou průzkumů, která je v tuto chvíli poměrně neúprosná. Opoziční strany vyhrávají ve všech průzkumech u všech agentur a jejich posílení se ukázalo i v letošních volbách. Získaly většinu europoslanců, kteří Českou republiku zastupují. V krajích vznikají po volbách koalice mnohdy vyloženě na opozičním půdorysu a v senátních volbách vládní strany oslabily, byť vyhrály.
Posílení opozice však není – alespoň podle dat, která máme – dáno ani tak přechodem voličů od vlády k opozici, jako spíše pasivitou vládních voličů a tvorbou opozičních koalic, které dávají menším opozičním subjektům možnost získat znovu zastoupení.
Opoziční volební subjekty, které dnes na politické scéně máme, můžeme na politickém spektru zařadit v mnoha případech na okraj. Jedna koalice, založená na komunistickém půdorysu, je koalicí krajně levicovou a zbylé koalice či strany a hnutí jsou pak spíše pravicověji orientované, některé nacionalistické, některé třeba pouze populistické. To, co však tyto strany spojuje, je společná touha stát se po volbách koaličním partnerem hnutí ANO, kterému se tedy tvoří nové varianty toho, jak by mohla nová vláda vypadat.
V tuto chvíli není jasné, jaké uskupení by si Andrej Babiš vzal do vlády nejraději. Indicie můžeme najít takřka u všech subjektů. U jedněch předseda hnutí ANO nejprve řekne, že si je do vlády nevezme, protože to jsou přece komunisté, a o pár dní později oznamuje, že to ale přece komunisté nejsou, protože vystupují pod jiným názvem, takže s tím problém vlastně nemá. Pro hnutí ANO není podstatné, co jeho partneři zamýšlejí, ale pouze to, jak se u toho tváří.
Samo ANO na takovém principu funguje také. S některými opozičními stranami již ANO tvoří a vytvořilo koalice v některých krajích a předsedu dalšího opozičního subjektu si vzali do svého senátorského klubu. Dá se tedy říct, že si udržuje otevřená vrátka k povolební spolupráci se všemi relevantními opozičními subjekty a zároveň i všechny tyto subjekty počítají s tím, že pokud se do sněmovny příští rok dostanou, půjdou do vlády s hnutím ANO, ze kterého se tím stane jakási státostrana.
Hnutí ANO je jednoznačně dominantním subjektem, a to již dlouhou dobu. Když si odmyslíme období poklesu jeho voličské podpory v období covidu, následované pak prohranými sněmovními volbami, tak je ANO dominantní silou na české politické scéně již od sněmovních voleb 2017, které tehdy přesvědčivě vyhrálo. V té době se ještě nedalo úplně říct, že by hnutí ANO bylo něčím, co můžeme nazvat státostranou. Toto hnutí mělo tehdy vedoucí pozici a bez hlasů svých poslanců bylo téměř nemožné v jinak tehdy rozdrobené sněmovně cokoliv prosadit. ANO však tehdy nemělo moc potenciálních koaličních partnerů, koaliční potenciál byl tedy nízký a v celém tehdejším volebním období nedokázalo v dolní komoře vytvořit stabilní vládu s nadpoloviční většinou. Teď je však situace jiná a potenciální partneři se hlásí sami.
Po již zmíněných volbách 2017 Babiš navrhl, ať mu parlamentní subjekty předloží své návrhy, co chtějí realizovat, a on to ze své pozice premiéra a předsedy nejsilnější parlamentní strany prosadí a zrealizuje. Tím moc koaličních partnerů neoslovil a nakonec z toho sešlo. Po příštích volbách se však můžeme dostat do situace, kdy se tento koncept řízení státu vrátí a bude realizován. ANO může vládnout s nějakou opoziční stranou a u toho si může ještě vydržovat podporu jiné strany tím, že bude plnit její program. Pro ANO velmi výhodná pozice, a to především proto, že strana, která má vrtkavý program a není založena na idejích, se může názorově ohýbat a posouvat, jak jen sama (zejména její předseda a majitel) uzná za vhodné.
Ostatně ANO se za dobu svého působení na politické scéně dost drasticky změnilo. Na tento fakt spoléhají jeho potenciální partneři. Myslí si, že s hnutím ANO půjdou do vlády a i z pozice znatelně slabšího partnera si vymůžou prosazení části svého programu, což pak bude Babiš s velkou pravděpodobností prezentovat jako svůj úspěch a svého dalšího partnera vysaje, tak jak to umí. V důsledku toho se postavení ANO jako státostrany ještě upevní, a pokud nedojde k transformaci politické scény, a to například v důsledku státního bankrotu zapříčiněného právě vládou ANO, tak tu takový systém může přetrvat poměrně dlouhou dobu.
Za rok nám tedy hrozí příchod režimu jedné dominantní státostrany, která postrádá program a která je schopná a ochotná se kvůli udržení u moci spojit s extrémisty všech barev a útočit u toho na národnostní menšiny, rozhazovat státní rozpočet a podceňovat bezpečnostní hrozby z východu. Již teď je proto jasné, že příští volby rozhodnou o budoucím charakteru státu, a pokud přijde to, co nám hrozí, tak se naše země může vydat opravdu špatným směrem.
Vyšlo na webu Pravý břeh.
