ROZHOVOR / Jak přimět herce, aby se zajímal o politiku? Jednoduše, opakovaně mu nabídnout roli Alexandra Dubčeka. A nádavkem jej pak obsadit do role Dubčekova historického protihráče Gustáva Husáka, kterého Adrian Jastraban tak věrně ztělesnil v novém českém filmu Muž, který stál v cestě. U málokterého herce jsem registroval takovou chuť si o postavách, jimž propůjčil svou tvář, nastudovat úplně všechno. Během rozhovoru přišla řeč i na Bedřicha Lišku, postavu, s níž v nekonečném seriálu Ulice zestárl o plných sedmnáct let. 

My novináři jsme se začali bát umělé inteligence. Bojí se v téhle technologicky překotné době něčeho herec?

Všichni se bojíme konce, ale nikdy to není tak horké, jak se zdá. Když nastoupil film, říkalo se, že skončí divadlo, když přišla televize, vypadalo to, že je amen s filmem, ale neskončilo nikdy nic. Můžeme se bavit o dočasném poklesu zájmu, ale podívejte se na renesanci vinylů. Já si před třemi lety znovu pořídil gramofon a teprve teď si kupuju klasiku, na kterou jsem na gymplu neměl. Do Budapešti se jezdilo pro elpíčka za šest set korun, jenže máma, učitelka, brala všeho všudy dva a půl tisíce. K dobré muzice jsem se dostal, jenom když přinesli nějakou desku do školy spolužáci, děti kamioňáků. Dcera se mě ­tuhle ptala, co je to za zvláštní přístroj. Povídám, gramofon. Prý, na co to je? No to dělá muziku. A jak? Dá se tam deska. Deska? Dcera nechápala. Musel jsem jí vysvětlit, že nemyslím fošnu, co máme opřenou na zahradě, že tahle deska je kulatá. Pro její generaci je to už jiný vesmír.

Já myslel, že vy na Slovensku jste měli, alespoň v některých ohledech, na Západ blíž. Vídeň byla coby kamenem dohodil…

Možná z Bratislavy. Já vyrůstal v Banské Bystrici. Ono to bylo blízko i daleko zároveň. V roce 1991 se u nás konal Istropolitana festival, setkání divadelních škol, kam se do čerstvě svobodné země sjel celý svět včetně Australanů. Udělali jsme happening na Děvíně, kde řekou Moravou prochází hranice s Rakouskem. Ještě nebyl Schengen, na hladině pořád byla rozmístěná dotyková čidla. Když jsme naskákali do vody, přijely tři džípy plné pohraničníků se samopaly. Prý jsme se jim objevili na obrazovkách jako body, které se pohybují po hranici tam a zase zpátky. Tehdy jsem si uvědomil,…