I strašidlo může být obětí domácího násilí. Bílá paní trpěla hlady a zimou

HISTORIE / Vážným krokem obchází hrad se svazkem klíčů za pasem, otvírá a opět zavírá tu či onu komnatu, a to ve dne jako v noci. Když ji někdo náhodou potká, když ji pozdraví a nesnaží se ji zadržet, s laskavou tváří a vážností, jaká sluší stárnoucím vdovám, a se sklopenými zraky odpoví na pozdrav, na znamení úcty svěsí hlavu a přejde.

Tak líčí barokní učenec Bohuslav Balbín pověstmi opředenou bílou paní. Přízrak zemřelé ženy v pověstech dodnes za nocí bloudí po hradech a zámcích, na místech, kde byla zavražděna či jí bylo nějak jinak ublíženo. Bývá oděna do bílého roucha, hlavu jí pokrývá vysoký bílý kuželovitý čepec. Jak ale píše Balbín ve svém díle Rozmanitosti z historie království českého, není třeba se tajuplné dámy bát: „Bílá paní je zjevení, které všemi svými skutky i ve tváři projevuje slušnost, ostych a zbožnost.“

Historkám o mlčenlivé paní v bílém šatu se Balbín pokoušel ve druhé polovině 17. století přijít na kloub. Která z žen by mohla být odsouzena k takovému osudu? Když v rožmberském archivu v Jindřichově Hradci našel dopisy jedné české šlechtičny plné zoufalství a proseb o záchranu, byl si jistý, že svou bílou paní objevil. V galerii jindřichohradeckého zámku dokonce našel portrét ženy, oděné celé ve světlých šatech. Neuvědomil si, že šaty dodnes neznámé ženy pocházejí až z pozdější doby, z poslední třetiny 16. století. Svým omylem rázem vtiskl bílé paní jméno i skutečný smutný příběh, který si s sebou nese jako břímě. A v této legendě žije dodnes. 

Svatba pro peníze

Jmenovala se Perchta z Rožmberka a narodila se asi roku 1429 na hradě v Českém Krumlově do rodiny předního českého šlechtice Oldřicha II. z Rožmberka v době, kdy husitské války už pomalu utichaly. Přibližně jako pětiletá dívenka přišla o maminku, a tak ji spolu s třemi bratry a třemi sestry vychovávala teta. Navzdory smutné ztrátě prožila ve zdech českokrumlovského hradu šťastné dětství a vyrostla prý ve velmi krásnou a chytrou dívku s tmavýma očima a jemnými rysy ve tváři. Radostný a vcelku poklidný život jí ve dvaceti letech utnul otcův příkaz ke svatbě.

Oldřich z Rožmberka nakázal, že se jeho dcera musí provdat za významného šlechtice té doby, Jana V. z Lichtenštejna, pána hradu Mikulova, Valtic a rakouského Steiereggu, který krátce před tím ovdověl. Perchta nechtěla, bránila se, prosila. Nebylo jí to nic platné. Sňatková politika nebrala na city ohled. Otec chtěl zkrátka svou dceru prodat zámožnému muži, ten zase očekával, že s nevěstou dostane od tak bohatého a známého rodu i bohaté věno. Přepočítali se oba. 

Splátky vázly, nenávist rostla

Svatební obřad proběhl v listopadu roku 1449. Otec nevěsty slíbil ženichovi věno ve výši jednoho tisíce kop grošů. Nebyla to nikterak horentní suma – jenom výnos rožmberského panství byl osm tisíc kop grošů za rok. Jenže po uši zadlužený Oldřich nebyl schopný ani tuto částku vyplatit najednou. Zavázal se proto, že věno bude svému zeti posílat ve splátkách. 

V novém domově na panství Lichtenštejnů v Mikulově se Perchta od počátku cítila jako vězeň. Služebnictvo ji na pokyn pána nepřátelsky sledovalo na každém kroku. Ještě více přes prsty se na ni dívaly manželovy dvě sestry. Nemohly dopustit, aby se v jejich domově roztahovala „ta dívka z českého, kacířského plemene, byť rodem šlechtična“, jak popisuje Jirásek. 

Švagrové ji pomlouvaly u jejího manžela, ukládaly jí těžké práce a neměly pro ni vlídného slova. Ba naopak, slýchávala od nich jen samé posměšky a urážky. Zastání nenašla ani u tchyně, která si svou snachu nikdy neoblíbila, natož u svého muže. Zdi mikulovského panství se pro jemnou Perchtu brzy změnily ve vězení a peklo, z něhož nebylo úniku. 

Z muže se vyklubal despota

Byl surový, hrubý a krutý. Jan neměl ani mezi sousedy dobrou pověst. Neustále byl s někým ve sporu, dokonce i přepadával kupce na moravsko-rakouském pomezí. A když se neustále zpožďovaly splátky věna od Rožmberků, viděl rudě. A vztek si vybíjel na bezbranné Perchtě. Svou nenávist a nadřazenost jí dával pocítit při každé příležitosti, takže se mladá žena brzy začala obávat i o svůj život. 

Nešťastná šlechtična se marně modlila za obměkčení manželova srdce. Jeho špatné chování k ní se nezlepšilo ani po narození dcery Elizabeth a syna Andrease. Tyran zůstal tyranem. Dával jí tak málo peněz, že se musela zadlužit u kupců a často měla hlad. Byla jí zima, neměla ani duchnu, polštář nebo kobereček. Přebývala ve studeném pokoji v lichtenštejnské věži a nevěděla, co si počít. Stýskalo se jí po domově, po rodině, po minulém životě, o který přišla. Rozhodla se, že pošle rodině dopisy a poprosí je o pomoc. Sama psát neuměla, proto je diktovala svým sloužícím. 

„Milý pane, milý otče, slituj se nade mnou jako otec nad svým dítětem a rozpomeň se na to, milý pane, že já jsem se ze své vůle nevdávala. I volám a žádám již pomoci i z práva jakožto dítě od otce. Rozpomeň se, milý pane, nad svou vlastní krví, pro boží milosrdenství,“ naříkala v dopisech otci. V jiném zase prosila jednoho z bratrů: „Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil!“ Celkem se těchto dopisů dochovalo více než třicet.

Odlož všecky tesknosti

„Dcero milá, věděti dávám, že se děkujíce Bohu dobře máme s bratry a sestrami tvými. Téhož bych tobě také rád přál. Proto milá dcero, měj se dobře a odlož všecky tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli. Věřím, že to učiníš. A také ti posílám deset zlatých uherských k tvé potřebě. Prosím tě, dej mi věděti, kterak se máš, neboť bych velmi rád viděl, by ses dobře měla,“ odpověděl otec, jako by pár zlatých dokázalo vykoupit její utrpení. Jenže tehdejší mravy nedovolovaly, aby žena z vyšších společenských kruhů opustila svého muže, i kdyby se k ní choval sebekrutěji. 

„Její žalující intimní korespondence se – s trochou nadsázky vyjádřeno – proměnila v nejstarší české literární dílo vytvořené ženou, takže bílá paní rožmberská je vlastně naší vůbec první spisovatelkou,“ podotýká český spisovatel Petr Hořejš. 

O jejím krutém osudu si štěbetali i ptáci na střeše. U Jana z Lichtenštejna se za ni přimlouvali její bratři a další přední šlechtici, v roce 1460 o ní prý dokonce jednal bratr Jan s králem Jiřím z Poděbrad. Její situaci nezlepšilo nic. Svět se pro ni stal ještě temnějším místem, když přežila obě své děti – dcera zemřela na mor, syn zemřel nešťastnou náhodou při tréninku souboje. 

Ať ani v hrobě nemáš klidu!

Ulevilo se jí, když v roce 1471 dostala právo odejít do benediktinského kláštera Schottenstift ve Vídni. Mříže jejího dvacet sedm let dlouhého vězení ale definitivně prolomila až manželova smrt v červenci roku 1473. Na smrtelné posteli ji údajně Jan z Lichtenštejna prosil, aby mu vše zlé odpustila. Odmítla, a tak ji s výkřikem proklel: „Nechť ani v hrobě nemáš klidu!“ Ze své nabyté svobody jí však nebylo přáno radovat se dlouho. Odešla do Vídně, kde se starala se o chudé a nemocné morem, až se jím nakazila i ona sama. Tři roky po svém muži, v květnu roku 1476, zemřela. 

Krátce po její smrti si lidé začali vyprávět o přízraku prokleté ženy, která se zjevovala na rožmberských panstvích jako bílá paní. „Mihla se náhle na staré, opuštěné věži, vysoko, u okna, kam nebylo žádného přístupu, neboť dřevěné schody, jež kdysi sem vedly, dávno již vzaly za své za velkého požáru. Když lidé kolem zámku i ve městě plni úžasu na bělostné, tajemné zjevení hleděli, když na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pak se pomalu tratila, jako by dolů z věže zapadala, byla menší a menší, až zmizela,“ vypráví Jirásek slavnou pověst.

Podle ní bděla bílá paní nad dětmi svého rodu a když chůvy usínaly, sama brala nemluvňata na lokty, aby je ukonejšila, a dávala jim sladkou kaši. Důležité prý bylo vždy si pořádně prohlédnout rukavičky bílé paní. Měla-li zjevivší se dáma rukavice bílé barvy, znamenalo to, že se blíží nějaká radostná událost, třeba sňatek nebo narození potomka. Pokud však byly černé, značilo to smrt. Někdy se traduje i varianta s rukavicemi červenými, ty prý předznamenávají požár. 

Přízraky žen obchází Evropou

Rožmberská bílá paní ale rozhodně není jediným přízrakem tajemné ženy, podobné legendy jsou rozeseté napříč celou Evropou. Francouzská bájná víla Meluzína se například podle pověsti zjevuje majiteli hradu Lusignan na západě země vždy tři dny před jeho smrtí. Smrt šlechtice zvěstuje svým naříkavým hlasem také bánší, víla z irských pověstí, která se zjevuje v podobě bledého ducha.

Sama bílá paní k nám zřejmě přicestovala z německých zemí. Původní pověst vypráví o hraběnce Kunhutě z Orlamünde, která se v polovině 13. století zamilovala do hraběte Bedřicha von Hohenzollerna, purkrabího z Norimberka. Jenže on jí sdělil, že nebýt dvou párů očí, vzal by si ji. Myslel tím své nepřející rodiče, kdežto ona se domnívala, že mluví o jejích dvou synech. Neváhala proto své potomky zabít. Po vykonání trestu smrti za svůj hrozný čin ale nenašla klidu a bloudila jako neklidný duch po všech rodových zámcích pánů z Hohenzollernu.

Zabydlela se v hradech i zámcích

Jihočeský rod Rožmberků se v 16. století spjal s tímto rodem, když si Vilém z Rožmberka vzal za ženu Žofii Braniborskou z Hohenzollernu. A zřejmě tehdy i bílá paní překročila hranice naší země. Jak pověsti vyprávějí, zalíbilo se jí evidentně na vícero hradech a zámcích. Prochází se prý po chodbách zámku Bludov, v podhradí hradu Karlštejn, na Pernštejně, pod hradem Točník hlídá poklad, zjevuje se u zadní branky hradu Velhartic a spatřit ji lze dle vyprávění i na mnoha dalších místech.