HISTORIE / Pod rouškou tmy se plíží dva najatí zabijáci. Vtrhnou do komnaty staré kněžny a strhnou ji na dlažbu. „Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu,“ prosí je Ludmila. Na násilníky ale její vlídná slova neplatí. Ani přání, aby ji setnuli mečem, nevyslyší. Silné mužské paže jí místo toho okolo hrdla omotají její vlastní šál. 

Malebným údolím mezi Tetínskými skalami nerušeně protéká řeka Berounka. Nad ní se rozkládají dnes už jen trosky někdejšího hradu Tetín. V jeho blízkosti stávalo hradiště, v němž se v noci z 15. na 16. září roku 921 odehrála jedna z nejznámějších vražd v našich dějinách. Obětí se nestal nikdo jiný než kněžna Ludmila, babička svatého Václava a žena, která stála u kolébky zrodu našeho státu. Zatímco legendy ji vykreslují téměř coby andělskou bytost, moderní poznatky ukazují, že jako každý člověk i ona zřejmě trpěla nedostatky.

Pohanská dívka

Zatímco v sousední Velkomoravské říši věrozvěsti Konstantin a Metoděj šířili křesťanství, v českých zemích v době Ludmilina dětství stále převládalo pohanství. Malá Ludmila, narozená někdy okolo roku 860, vyrůstala v prostředí, v němž lidé v posvátných hájích prosili o přízeň vrtkavé bohy a vzývali síly země a slunce. Zřejmě dcera „Slavibora z kraje slovanského, pšovského knížete“, který sídlil na území dnešního Mělníka, je ve svých čtrnácti letech provdána za Bořivoje, asi o deset let staršího muže a vůbec prvního historicky doloženého českého panovníka. Kolik mu porodila dětí a kolik z nich musela oplakat, není zřejmé. Víme ale, že se stala matkou dvou synů, Spytihněva a Vratislava, z nichž oba později usedli na knížecí stolec.

Na zemi s pasáky sviní

Knížecí pár podle legendy zažil asi v roce 883 při návštěvě Velké Moravy potupný zážitek. Jako pohan musel Bořivoj na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka sedět na zemi, zatímco křesťané hodovali vsedě u stolu. „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi sedět,“ podivil se prý přítomný Metoděj, v té době moravský arcibiskup. Bořivoj se zamyslel a optal se, co by mu mělo křesťanství přinést dobrého.

„Jestliže se zřekneš model a zlých duchů v nich sídlících,“ odvětil mu dle legendy Metoděj, „staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků.“ S vidinou, že by mu křesťanství mimo jiné mohlo pomoci upevnit mocenskou pozici ve středních Čechách a také zvýšit prestiž země, prý padl na kolena k Metodějovým nohám a prosil, aby byl pokřtěný co nejrychleji. Po návratu do Čech se zasadil o výstavbu prvních kostelů u nás a každý den prý dával almužny.

Zapálená křesťanka

Z rukou věrozvěsta přijala křest i sama Ludmila. Přijetí nové víry bylo pro její život zásadní. Stala se „neúnavnou v bdění, nábožnou v modlitbách, dokonalou v lásce, přehorlivou v úslužnosti Božím sluhům, matkou sirotků, těšitelkou vdov, neúnavnou navštěvovatelkou vězňů a dokonalou ve všech skutcích“. Hledala v ní útěchu i v době, kdy jí nebylo ani třicet let a ovdověla. Život na ni ale těžkých nástrah připravil mnohem víc.

Do ústraní se nestáhla. A to přesto, že její synové byli příliš malí na to, aby mohli panovat. Vlády nad Čechami se tak ujal moravský kníže Svatopluk. Po jeho smrti se Ludmila zasadila o to, aby české zemi vládla její krev – nejprve syn Spytihněv a po jeho skonu v roce 915, po 21 letech vlády, také mladší syn Vratislav. Ten byl v té době již ženatý s Drahomírou, princeznou z polabského slovanského kmene Stodoranů a jednou z hlavních postav blížící se tragédie. 

Tchyně versus snacha

Vratislav dlouho na knížecím stolci nepobyl. Po pouhých šesti letech panování zemřel a knížectví se ocitlo na pokraji krize. Jeho dva synové byli totiž v té době ještě příliš mladí – staršímu Václavovi bylo teprve čtrnáct let, mladšímu Boleslavovi jen šest nebo sedm. Sešlo se proto kmenové shromáždění a rozhodlo, že dokud budoucí kníže Václav nedospěje, bude za něj vládnout Drahomíra. Ale vychovávat jej i s bratrem Boleslavem měla Ludmila. S tím se však čerstvá vdova Drahomíra odmítla smířit.

Dále čtěte

Utrpení knížete Jaromíra: vykastrovaného slepce probodli na latríně

HISTORIE / „Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství!“ vyzýval prý svého nejstaršího syna umírající kníže Boleslav II. na smrtelném loži.

Dvě nejmocnější ženy té doby měly rozdílný názor snad úplně na vše – od zahraničního směřování země, kdy Drahomíra chtěla spolupracovat se Saskem, zatímco Ludmila věřila v orientaci na Bavorsko, až po Václavovu výchovu. Ludmila svého citlivého a nadaného vnuka vedla k víře i křesťanským ctnostem, důsledně dbala o jeho vzdělání. Drahomíře vadilo, že z něj místo knížete vychovává spíše mnicha. Začala ji nenávidět. Viděla v ní svou sokyni, která ji chce připravit o moc, bohatství i o vlastního syna. 

Tak Ludmila přišla do nebes…

Boj mezi nimi trval jen krátce. Ludmila Drahomíře nakonec předala oba její syny, sdělila jí, že netouží vládnout a touží jen po tom, aby mohla „nerušeně sloužit Bohu až do skonání jejích dnů“. Pak opustila Prahu a přesunula se na tetínské hradiště, aby zde strávila pokojný zbytek svého života. Před hněvem své snachy ale přesto neunikla. Drahomíra zosnovala plán, jak se svou tchyní a případným druhým mocenským centrem zúčtovat jednou provždy.

…a ty lotry chválil v pekle běs

Na Tetín tak v září roku 921 přijela malá skupinka bojovníků, vedená zřejmě vikinskými válečníky v Drahomířiných službách, Tunnou a Gommonem. Předstírali, že přicházejí kvůli běžným záležitostem, a tak jim stráže otevřely bránu a ubytovaly je. Teprve až všichni usnuli, v noci z 15. na 16. září, vylomili vrahové bránu dvorce, kde přebývala Ludmila. Ta hned věděla, že odpor jednašedesátileté ženy proti dvěma ozbrojeným zabijákům by byl marný. Uškrtili ji, aby neprolili ani kapku její krve a nedopřáli jí tak mučednickou smrt. Ani řádného křesťanského pohřbu se hned nedočkala – její tělo bylo jen rychle a nedbale zahrabáno u hradební zdi. A ani samotní ničemové z tohoto příběhu se nedočkali pochvaly. Drahomíra, aby si zachovala státnickou tvář, se s nimi musela tvrdě vypořádat. Gommon skončil na popravišti a Tunna jen tak tak prchl ze země. 

Legendy hovoří jasně – zatímco Drahomíra stále setrvávala „ve tmě pohanství“, křesťanství praktikovala jen naoko a naplňovala ji zloba, zášť a krutost, Ludmila byla zbožnou křesťankou a šířila kolem sebe laskavost a dobro. Jak ale upozorňuje historik Petr Hořejš: „Líčení se neopírá o žádná hodnověrná konkrétní fakta, je spíše konkretizací a symbolem sporu mezi křesťanstvím a pohanstvím.“ Velké překvapení přinesly také výsledky antropologického výzkumu.

Trpěla silnými bolestmi hlavy?

Po dlouhých 1060 letech od její smrti, v roce 1981, antropolog a lékař Emanuel Vlček otevřel její hrob a podrobil její ostatky důkladnému zkoumání. Nejenže Ludmila byla silná osobnost, ale jak se ukázalo, měla i robustní tělesnou konstituci. Na svou dobu měřila úctyhodných 168 centimetrů a rozhodně v době své smrti nebyla žádnou křehkou stařenkou, ale stále vitální a zdatnou ženou. Její lebka také prozradila, že nejvýraznějším rysem její tváře byl výrazný předkus. S trochou nadsázky by se právě předkus mohl považovat za rodový znak prvních Přemyslovců – zdědil ho i její syn Vratislav a zřetelný je i na lebce jejího vnuka, svatého Václava. 

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Zároveň výzkum odhalil těžkou endokraniózu, tedy silné ztluštění kosti, konkrétně v oblasti čela z vnitřní strany lebky. Tato nemoc se projevuje silnými migrénami, nespavostí, ale také změnami nálad nebo záchvaty vzteku. „Soudí se, že Ludmila nebyla právě osobností, která by kolem sebe vyvolávala harmonické, klidné, jemné prostředí, což mohlo mít vliv i na konec jejího života,“ poznamenává historik a profesor Petr Charvát.

Hrob jako místo zázraků

Ať už však byla první doložená česká kněžna jakákoliv, lidé si už brzy po její smrti začali vyprávět, že nad místem jejího posledního odpočinku se děly zvláštní věci. Z hrobu „tak přelíbezná vůně vycházela, že všech vzácných koření a květů vůně převyšovala“ a mnozí nemocní se na místě údajně začali zotavovat. Drahomíra sice nechala rychle na místě vybudovat kostel zasvěcený archandělu Michaelovi, aby zázraky byly přisuzovány jemu, ale památku na Ludmilu vymazat nedokázala. 

Mladý kníže Václav nechal okolo roku 925 ostatky své milované babičky převézt do Prahy a slavnostně pohřbít. Další přemyslovští panovníci o ní hovořili jako o „pramáti rodu“. A v polovině 12. století se dokonce zařadila mezi české patrony, vydobyla si přízvisko „matka české země“ a vůbec jako první osobnost v našich dějinách byla prohlášena za svatou.