HISTORIE / „Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství!“ vyzýval prý svého nejstaršího syna umírající kníže Boleslav II. na smrtelném loži. Ten si ale otcovy rady k srdci nevzal. České země se tak ocitly na prahu krušných časů… A Jaromíra, dalšího z Boleslavových synů, čekalo hotové peklo na zemi. 

Na uvolněný knížecí stolec usedl v roce 999 Boleslav III., přezdívaný podle barvy svých vlasů Ryšavý, údajně muž se spanilou tváří, krásnou postavou a planoucím zrakem. Pod tím vším se však ukrývala zloba, bázlivost a mstivost. „K velikému národu českého neštěstí stalo se, že po Boleslavovi Pobožném vstoupil na trůn dědičným právem muž ze všech, kteří kdy na něm seděli, nejnehodnější,“ podotýká historik a spisovatel František Palacký. A dodává: „Byl to obecný, pustý ničema.“ Není divu, že ho lidé brzy začali nenávidět a báli se jej. Nový kníže se začal utápět v úzkostných představách, že ho všichni chtějí připravit o moc. A nejvíce zajisté jeho dva žijící bratři, Jaromír a Oldřich. V hlavě se mu proto usadila myšlenka, že je musí oba nadobro vyřadit ze hry.

Bratři ve při

Jaromír do té doby žil obvyklým životem panovnického syna. Učil se lovu, boji a od svého otce získal do správy majetek ve východních Čechách. Bylo mu zhruba dvacet šest let, když ho přepadla knížecí družina a vykastrovala jej. Historikové usuzují, že mu zřejmě odřízli varlata ostrým nástrojem nebo je roztloukli kladivem. Boleslav mohl být spokojený. Jaromír by už nikdy nemohl zajistit pokračování rodu, což byla tehdy zásadní úloha každého panovníka. A navíc jej připravil o vážnost a zostudil ho nejen před českými velmoži. 

Dále čtěte

Šumavský masakr ve Zhůří: Nacistický fanatismus zabíjel i na konci války

HISTORIE / S nadějí i obavami věšeli šumavští Němci i Češi ve vesnici Zhůří do svých oken bílé vlajky. Nikdo…

Bratra Oldřicha se Boleslav rozhodl rovnou zabít – plánoval ho uškrtit v parní lázni. Nepovedlo se. Snad byl Oldřich varován, snad něco tušil, každopádně unikl. A spolu s Jaromírem a knížecí vdovou Emmou poté uprchli do Bavor, daleko od bratra, který se neštítil ničeho. 

Klidu si ale nejstarší z bratrů příliš neužil. Už v roce 1002 vyprovokoval velmožský rod Vršovců v Čechách povstání. A kníže, stejně bojácný jako krutý, místo tvrdé odpovědi utekl ze země pryč. Zmatku hbitě využil polský kníže Boleslav Chrabrý, vytáhl do Čech a na uvolněný stolec posadil svou loutku, jistého Vladivoje, muže nejasného původu. Ten se však, „vždy žízní trápen byv, ani hodinu bez pití trvati“, brzy upil k smrti. A Čechy zůstaly opět bez vládce. S vojenskou pomocí římského krále Jindřicha II. se do jejich čela postavil sám Jaromír. Ale jen na okamžik. Když za podpory Boleslava Chrabrého vyrazil Boleslav III. zpátky, aby si vzal, co mu náleží, musel Jaromír potupně znovu utéct do bavorského exilu. 

Ani Boleslav se ve vedení státu dlouho neohřál. Zaslepený touhou po pomstě nechal na masopustní hostině vyvraždit všechny přítomné Vršovce, svému vršovickému zeti dokonce prý vlastnoručně rozetnul hlavu mečem. Jeho polskému protějšku Boleslavu Chrabrému s ním došla trpělivost. Pozval ho na svůj hrad, tam jej uvěznil a nechal mu vypíchnout oči. Ve vězení, o plesnivém chlebu a vodě, po více než třiceti letech pak „od nikoho neželen i umřel“. Sám Boleslav Chrabrý se nechal prohlásit českým knížetem, ale záhy jej vypudil Jindřich a jako právoplatného vládce ustanovil na podzim roku 1004 opět Jaromíra. 

Z bratra a spojence nepřítelem

Během následujících osmi let kníže Jaromír vystupoval jako oddaný Jindřichův spojenec. Jeho bratr Oldřich se zatím při lovu zakoukal do krásné pradlenky Boženy, pojal ji za ženu a zplodil s ní syna Břetislava, jak vypráví pověstný příběh. Bratrova poddajnost, měkkost a také vlastní touha po moci nakonec Oldřicha přiměly k činu. Na jaře roku 1012 vyvolal převrat, sesadil Jaromíra, vyhnal ho ze země pryč a sám se ujal vlády. Jaromír nenašel nikde zastání. Marně připomínal Jindřichovi II. své zásluhy a věrnost. Římský král raději vsadil na energického Oldřicha a nebohého Jaromíra pro jistotu vsadil za mříže. Na dlouhých 21 let.

Dále čtěte

Chcete pochopit ruskou válku na Ukrajině? Čtěte tyto knihy o napadené zemi i o agresorovi

Máme tu pro vás tipy na čtení. Sice to není právě odpočinková věc, ale týká se těch nejdůležitějších událostí, které…

Naděje Jaromírovi svitla až v roce 1033, kdy římský císař Konrád II., Jindřichův nástupce, obvinil Oldřicha z úkladů proti své osobě a sesadil ho z trůnu. Na uvolněné místo, už potřetí, usedl právě Jaromír. Jenže už po pár měsících byl Oldřichovi vrácen knížecí titul s podmínkou, že se o něj s Jaromírem podělí. To však bylo to poslední, oč Oldřich stál. Už třetí den po svém návratu proto pověřil své muže, aby Jaromíra chytili, vsadili do vězení a vydloubli mu oči. A syna Břetislava vypudil ze země pryč.

Panování si ale dlouho staronový kníže neužil. Většinu času prý trávil u hodovní tabule a zde ho o rok později, v listopadu roku 1034, zastihla smrt, zřejmě následkem mozkové příhody. A knížecí trůn se tak znovu uvolnil.

Vrahové se neštítili ničeho

Na zuboženého Jaromíra tou dobou již doléhalo stáří a také všechny útrapy, kterými si musel během života projít. Přede všemi shromážděnými šlechtici a dvořany proto uchopil svého synovce Břetislava za pravici a podle vyprávění kronikáře Kosmy pronesl: „Hle, váš kníže! Poněvadž mi můj osud nedopouští, abych byl vaším knížetem, ustanovujeme vám tohoto a povyšujeme za knížete!“ Poklidný zbytek života si tím ale stejně nevysloužil. Spory mezi Přemyslovci a Vršovci totiž stále bujely. A zřejmě právě Vršovští se postarali o Jaromírův krutý skon. 

Hrůzný okamžik líčí Kosmas takto: „A když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních…“ Oštěp Jaromírovi projel až mezi kosti pánve, kde se zlomil. A ani potom k němu osud nebyl milostivý. Spisovatel Vladislav Vančura píše: „Bylo mu dlouho umírati. Nemohl stát, nemohl spočinout na loži a mučila jej strašlivá žízeň. Teprve devátého dne dokonáno jest trápení Jaromírovo…“