Sociolog Ivan Gabal. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Sociolog Ivan Gabal pro FORUM 24 hovoří o tom, jestli se má na výročí 17. listopadu mluvit i o současných problémech a jak je zhoubné, když se nevede otevřená debata. Připomíná provinčnost a zneuznanost části odcházející generace politiků, kteří si své neúspěchy na Západě vynahrazovali místním bojem o moc a příklonem k Východu.
Máme tu zase výročí 17. listopadu a zrovna v těchto dnech proběhla jistá debata mezi mladšími a staršími, jestli si zpětně se svíčkami jen nepřipomínáme staré časy a odkaz Václava Havla a neřešíme otázky jako dostupné bydlení a podobně. To je nejspíš zákonité. Ale nehrozí přece jenom, že se připomínka těch událostí může někomu jevit už tak, jako kdysi za první republiky oslavy „mužů 28. října“?
Tu debatu jsem zaznamenal na twitteru, ale mám k tomu poměrně otevřený přístup. I pro mě, jako pro člověka, který přišel z Akademie věd a akademických kruhů, byl rok 1989 otevřením prostoru pro věcnou kritickou debatu. To pod vládou komunistické strany nebylo možné. V principu to považuji za konstitutivní prvek. Všichni, kdo se ji v politice pokoušeli zastavit místo toho, aby jí dali věcný obsah, jsou pitomci, na tom slovu pitomci trvám, a nepochopili, o čem to celé bylo. Druhá věc je, že se za těch třicet let udělalo hodně práce. Záleží na perspektivě. Když se podíváme na východ, tak jsme daleko na západě, když na západ, tak jsme zadkem na ruském suchém záchodě. To znamená, že je hodně věcí nedodělaných, ať už z té původní agendy, nebo z toho nového.
My jsme od roku 2004 členy Evropské unie a pak jsme usnuli na vavřínech a přestali jsme se snažit. Po 17 letech je nervozita z nízké výkonnosti politiky zcela oprávněná. Ty problémy prostě jsou, poukazovat na ně není žádné kácení revolučních mohyl. Je to nastolení otázek, které opravdu potřebujeme řešit. V první fázi transformace jsme řešili nové systémy a instituce a teď musíme řešit, že to má nějaké náklady a dopady. Už jsme zaplatili Československem, tak doufám, že tentokrát budeme inteligentnější a budeme se těmi věcmi zabývat. Je jasné, že nás nyní třeba zatížil a zdržel covid. Ty výsledky, i za období, kdy jsem byl v parlamentu, nejsou nic moc a je třeba máknout tvrději.
Michael Kocáb, který pracoval na odsunu sovětských vojsk, říká, že tehdy ani dnes politické reprezentaci nestálo za to, aby se konec okupace nějakým způsobem zdůraznil. Ani jen památný den se z toho nestal. Nevypovídá to trochu o tom, jaké mentální rozpoložení společnosti tu bylo už tehdy těsně po listopadu a v těch dalších desetiletích? Byl dopad postkomunismu, třeba ve vztahu k autoritám a elitám, silnější, než jsme si mysleli?
Vidíte to třeba na postoji k vakcinaci. Nemáme dost otevřeného kulturního kapitálu mezi lidmi, aby byli schopni s otevřenou myslí přistoupit k institucím, k vědě a modernímu světu. Vede se proti nám zastrašující a dezinformační kampaň. Je tu přítomen strach. Když jsme se připravovali na referendum o vstupu do EU, tak to dlouho vypadalo, že to nedáme. Panoval tu strach z nárazu na vysoký schod, kde jsou nahoře západní země a my jsme dole. V referendu pak byl vidět posun v postojích seniorů, kteří vzali za svou dlouhodobou perspektivu a řekli si, že to bude dobře pro jejich děti. Zvládli jsme to bez šoku. My jsme teď tu dlouhodobou perspektivu, kterou jsme nahrazovali nedostatek zkušenosti a znalosti otevřeného světa a schopnost nepodlehnout neuróze, zkrátili. Ať už tím, že jsme dosáhli členství v Evropské unii, nebo tím, že nás covid zahnal do aktuální sociální a časové situace. Potřebovali bychom tu perspektivu prodloužit.
Kdo má za to odpovědnost?
Máme 20 let v čele státu provinční a do sebe zahleděné fňukaly, kteří spíš společnost rozdělují a „zatloukají“ do postkomunismu. Měli jsme na začátku dobu, kdy jsme se vytáhli nahoru díky Havlovi a celé generaci politiků, a pak jsme na to štěstí dopláceli dvacet let s Václavem Klausem a Milošem Zemanem pádem do provinčnosti a toho, že oni řešili jen sami sebe a agresivně reagovali na jakoukoli kritiku. Byli v podstatě neúspěšní v západním světě a ten neúspěch realizovali tím východním protizápadním provincialismem. Dvacet let jsme neměli oficiální pozvání pro hlavu státu do Spojených států, to také o něčem vypovídá. Postkomunismus tady je, a není jen v generaci, jako je moje, ale je i v té materii kulturního a veřejného dialogu. Politicky se tu pěstoval nedůvěřivý podtón vůči různým věcem, od vakcín po Evropskou unii. Nemáme lídry, kteří by nás táhli dopředu, máme lidi, co bojují o moc a nic jiného je nezajímá. Lidé se v tom musí zorientovat.
Myslíte, že poznamenání tou komunistickou epochou je u nás výrazně jiné než třeba v Polsku a Maďarsku? Myslím třeba vztah k autoritářství.
Když budeme porovnávat země V4, tak každá země má své problémy, ale problém demokratického standardu je u nás relativně menší ve srovnání s Maďarskem a Polskem a také míra prorostlosti korupčním systémem je možná srovnatelná se Slovenskem, ale nedošla do takových konců, jako jsme to viděli na Slovensku. Ty trable nedostatečně silného právního státu nadřazeného politice a politiky schopné k něčemu zemi vést a nejen se pouze vyžívat v pěstování moci, to máme společné. Pohled na východ, na Ukrajinu a do Ruska, ukazuje, že máme právní stát, ten pohled na západ ukazuje, že z hlediska standardu kontroly moci, třeba za co jinde rezignují politici a za co u nás, máme dost co dotahovat.
Poslední volby s trochou štěstí odřízly některé extremistické strany nebo strany dost podivné, ale bylo to vlastně jenom o málo. Myslíte, že by tento extremistický potenciál mohl za čtyři roky narůst do nebezpečného rozměru?
My jsme si volbami vytvořili prostor, abychom mohli ukončit oligarchický systém. Jeho silný spoluaktér ještě sedí na Hradě. Část parlamentních sil, která je v těch vítězných koalicích, tu zkušenost má taky. To znamená, že do jaké míry se nám povede, nebo nepovede ten prostor vyplnit, záleží na tom, jak se povede v nastávajícím roce dosáhnout na hlavu státu, a Miloš Zeman třeba rezignuje ze zdravotních důvodů, nebo něco takového. Také na tom, zda se ůspěšné strany pozvednou pozvednou a po Pirátech, kteří utrpěli takové ztáty, zase převezmou jejich modernizační étos a půljdou s tím dál. V té druhé věci jsem skeptik. Myslím si, že tato sněmovna nemá na inovace a aktivnější a kritické myšlení a konstruktivní schopnost jít dál. To uvidíme. Odřízli jsme se od mocenských aktérů zkompromitovaného postkomunistického režimu, který personifikoval Andrej Babiš, ale ještě jsme neudělali ani krok dopředu. Nervozita mladších generací odpovídá tomu, že ty pochybnosti tu jsou a jsou reálné a že se bude čekat na výsledky dnešních vítězů. Pokud je nebudou mít, tak skončí velmi rychle.
