Ivan Pilip FOTO: Ladislav Křivan / CNC / Profimedia
FOTO: Ladislav Křivan / CNC / Profimedia
ROZHOVOR / „Rozdíly mezi seriózní žurnalistikou a publikováním čehokoliv a kdekoliv, se stírají. Je to velký problém, ale je riskantní řešit ho přílišnými omezeními ze strany státu, protože to může mít opačný dopad,“ říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 bývalý ministr několika vlád Ivan Pilip. Podle něj je rozumné, abychom se postavili dezinformacím ze strany Ruska. Varuje ale před tím, abychom za ruskou propagandu označovali každý „pomýlený“ názor.
Teď jste mimo jiné vydavatel, v roce 2001 jste byl posazen do cely na Castrově Kubě. Je horší v Čechách vydávat knihy, nebo být zavřený Fidelem Castrem?
Zážitkem je obojí, ale rizika jsou přece jenom nesrovnatelná, protože ve vydávání knih si člověk může aspoň odhadnout dobu, jak dlouho to bude dělat, což v kubánském vězení úplně nejde.
Nakladatelství Albatros Media vyvolalo polemiku, když zrušilo vydání knihy Nevratné poškození od novinářky Abigail Shrierové o rizicích změny pohlaví (transice) u mladých dívek. Kniha je prý urážlivá. Nyní se ji rozhodlo vydat vaše nakladatelství Bourdon. Jak jste se dozvěděl, že se Albatros rozhodl tu knihu nevydat a proč ji chcete vydat vy?
Já jsem se o tom dozvěděl náhodou, která vlastně souvisela s odporem k té knize, protože jsem si procházel ráno sociální sítě, a tam se objevila informace trans aktivistky. Ta předtím hovořila v tisku, jak nějaké gymnázium zrušilo pozvánku na besedu a že takové věci se nedělají. Vzápětí stejná osoba píše oslavnou zprávu, jak se podařilo dosáhnout, že nevyjde nějaká knížka, která se problematice trans věnuje. To se mi zdálo přinejmenším zvláštní, minimálně je to nevyvážený přístup.
Právě tohle s neklidem pozoruji v zahraničním prostředí, tlak na to, že i v akademickém prostředí, v knižním podnikání nebo ve veřejných vystoupeních mají zaznívat jenom názory, které jsou takzvaně správné a přijatelné, byť není jasně definované, pro koho přesně. Pak silná menšina dokáže přehlušit i významnou většinu, protože její zájem na nějaké konkrétní věci je silný. Názor všech ostatních, kteří si mohou myslet něco úplně jiného, je pro každého z té většiny tak slabý, že za něj nevede boj. Knihy mají vycházet, i když se nám nemusí líbit názory, které v nich jsou obsažené, to mi přijde zásadní. Proto jsem navrhl, abychom se té knížky ujali, a poměrně rychle jsme se na tom v redakci domluvili.
V rozhovoru pro DVTV jste mluvil o tématu cancel culture. Máte pocit, že by u nás něco takového hrozilo? Není to spíš otázka anglicky mluvících zemí?
Co je proudem v anglicky mluvících zemích, se může stát něčím, co se bude do světa šířit ať už z univerzitního prostředí, nebo z veřejných diskusí. Že k nám nějaká tendence dorazí, je v podstatě jisté. Jde o to, jestli sem přijde v umírněné verzi jako okrajový jev, nebo v radikálnější podobě.
Konzervatismus potkává podobný osud jako vlastenectví. Pojem konzervatismus se podařilo zabrat skupinám, které jsou spíše národněsocialistické nebo vyloženě netolerantní.
Tento trend se zdaleka neomezuje na anglicky mluvící země. François Hollande, bývalý socialistický prezident, dorazil před čtyřmi lety na univerzitu v Lille představit knihu a přednášet a bylo mu to znemožněno, protože tamní studenti usoudili, že jeho názory nejsou správné a tím pádem nemá právo mluvit. A to je jen jeden z případů, bohužel nikterak výjimečný.
Zatím je to u nás poměrně slabé, ale otevřenost České republiky a možnost studovat a cestovat a výměna informací přinášejí spoustu pozitivních věcí, ale samozřejmě to s sebou nese i to, že dorazí různé problematičtější trendy, o tom není pochyb. Je jenom otázka, jaký to bude mít rozsah a jestli to bude něco, co bude, řekněme, taková intelektuální, inspirativní debata, anebo jestli to bude to, co dnes nakonec vidíme třeba na amerických univerzitách při debatě o izraelsko-palestinském konfliktu. Svět se vyvíjí a Česká republika se vyvíjí s ním a je mnohem víc součástí všech diskusí, které teď probíhají v západních zemích, než byla dřív.
Vidíte mezi Evropou a dejme tomu Spojenými státy ohledně chápání svobody slova velké rozdíly? My tady máme zkušenost, že něco začalo slovy a pak přišly činy a pak se lidé posílali do plynu. Máme vydávat Hitlerovy projevy?
V tomhle jsou opravdu dva přístupy, jeden je ten americký, kde svoboda je téměř absolutní a ten tlak je spíš společenský než právní. V Evropě máme pojetí, že ty nejextrémnější projevy se trestají, takže když bude někdo hajlovat na ulici, bude mít problém. Je to složitá diskuse, kterou má cenu vést, protože je tu určitá nerovnováha. Nemůžete chodit s hákovým křížem, ale se srpem a kladivem ano. Když se podíváte na zákon o zločinech komunismu, tak je v podstatě bezzubý. Diskutovalo se o vydání Hitlerova Mein Kampfu, ale Leninovy spisy nikoho neznepokojují. Lenin má ale také na svědomí miliony obětí.
Druhá vážná věc, kterou dnes řešíme, jsou dezinformace. To je velmi citlivé téma. Je rozumné, abychom se postavili mířené dezinformaci skutečně pocházející od nepřátelské mocnosti, což je dneska Rusko, které to samo prohlašuje. Velmi problematické je ale označit něčí názory, byť pomýlené, jako ty, jež podporuje ruská propaganda.
Tato tendence se často objevuje v kulturních a společenských diskusích, nedávno třeba v diskusi o manželství homosexuálních párů nebo Istanbulské úmluvě. Osobně nemám ani s jedním problém, ale debata, která se kolem toho vedla, kdy lidé jako Petr Fiala nebo Marek Benda začali být označováni za proruské, protože hlasují, jak hlasují, byla v mnohém nešťastná. Ruská propaganda se často zaměřuje na názory a obavy, které ve společnosti opravdu existují, a snaží se jich využít ke zvyšování napětí ve společnosti. Nebo snad pochyby o manželství pro všechny nebo transsexualitě před ruskou propagandou neexistovaly? Jistěže ano. Dělat z lidí s jinými názory nepřátele je naskakování do pasti toho, o co právě této propagandě jde. Ano, je nutné odmítat urážlivé a agresivní postoje, ale o správnosti svých názorů je nutné přesvědčit argumenty – nikoli označováním oponentů za oběti, nebo dokonce pomocníky nepřátelské propagandy.
Ten vliv profesionálních dezinformátorů ale může dospět k nebezpečné hranici. Případ Slovenska je dost varující, ne?
Souhlasím, že práce propagandy výsledky přináší. Rozhodně to usnadnil svět internetu a sociálních sítí. Protože když jste se před dvaceti lety snažil prosadit nějaký názor veřejně, tak jste měl omezený prostor. Poslal jste článek do novin, kde byla redakce, editor, a když byste tvrdil, že Země je placatá a za vším jsou reptiliáni, tak by vám v lepším případě poslali dopis, že děkují za příspěvek, ale že ho neuveřejní a v horším případě by vám ani žádná reakce nepřišla nebo by to vydal nějaký zcela obskurní plátek.
To dnes neplatí, protože rozdíly mezi seriózní žurnalistikou a publikováním čehokoliv a kdekoliv se stírají. Je to velký problém, ale je riskantní řešit ho přílišnými omezeními ze strany státu, protože to může mít opačný dopad. Když se s ním jednou začne a situace se změní, tak naopak omezování může být využito k ještě většímu utažení smyčky. Představme si, že se tady příliš omezí veřejná diskuse a k moci se vrátí Andrej Babiš. Nepochybuji, že to, co udělá, nebude zrušení takových opatření, ale že omezení diskuse ještě dál rozšíří.
Dnes se za konzervativce označují velmi podivné osoby i hnutí. Nechali si konzervativci ukrást značku?
Konzervatismus potkává podobný osud jako vlastenectví. Pojem konzervatismus se podařilo zabrat skupinám, které jsou spíše národněsocialistické nebo vyloženě netolerantní. Konzervatismus přitom znamená, že je opatrný vůči změnám, ale nikoliv to, že jim brání za každou cenu. Konzervativec by měl říkat: věci nejsou neměnné, ale zároveň může být nebezpečné měnit věci, které se osvědčily a které dlouhodobě fungují, a buďme v těch změnách obezřetní. Dělejme změny pomalu a s rozmyslem a nežeňme se do každé novoty prostě proto, že se to zdá být cool, abych použil současný slovník. Jde o to, dát tomu pojmu obsah a neprosazovat ho způsobem, který může někoho urážet nebo vyhrocovat zbytečně situaci ve společnosti.
