ROZHOVOR / Její manžel zmizel krátce po začátku ruské plnohodnotné invaze v Mariupolu. Její syn jde bojovat a sní o tom, že toto město osvobodí. „Já tyhle sny už dávno nemám. Vím jenom, že budu pracovat ze všech sil,“ říká paní Ljudmyla. Její organizace dlouhodobě podporuje ukrajinské vojáky i civilisty. Vedle řady jiných projektů již také opravili přes tisíc pozorovacích dronů. Reklamu nepotřebují. Vojáci jim je posílají po tuctech a už se ani neptají, jestli můžou.

Paní Ljudmyla spoluzakládala před mnoha lety v Mariupolu instituci Chalabuda určenou k povzbuzení tamního společenského života. Vystavovali obrazy, pořádali kulturní akce, rodiny se setkávaly, povídaly si a také si pomáhaly. Když vypukla válka v roce 2014, starala se ona, její manžel a mnoho dalších dobrovolníků o ukrajinské uprchlíky ze separatistických oblastí. Pomáhali jim začít od nuly.

Ljudmyla v tom pokračovala i po únoru 2022, tedy po vypuknutí plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Krátce poté musela z Mariupolu na chvíli kvůli krizovým organizačním opatřením odcestovat. Věřila, že bude za pár dní zpátky. Dříve, než se mohla vrátit, zjistila, že už není kam. Rusové město obklíčili a nemilosrdně bombardovali. Právě tehdy se dozvěděla, že během jednoho z útoků zmizel i její manžel.

Ljudmylina organizace a dobrovolníci, často uprchlíci z okupovaného Mariupolu, nyní na Ukrajině opravují drony pro ukrajinskou armádu. Stali se v této oblasti pojmem a není divu. Vrátili jich na frontu už více než tisíc. Deník Ukrajinská pravda ji ocenil jako jednu ze sta nejsilnějších ukrajinských žen, které nejvíce pomohly Ukrajině vzdorovat plnohodnotné ruské agresi. „Dnes se nás už nikdo neptá, prostě nám je posílají zprava zleva, a my jedeme non stop,“ říká Ljudmyla s tím, že za tu dobu ušetřili armádě, potažmo ukrajinskému státu, asi sto padesát milionů hřiven. Zeptali jsme se jí, jak se z charitativní organizace stane takto cenná součást ukrajinského válečného úsilí. A také na to, jestli ještě sní o tom, že se do Mariupolu jednoho dne vrátí.

Paní Ljudmylo, děkuji mnohokrát, že jste si na nás udělala čas. Pocházíte z Mariupolu, takže se vás bohužel musím zeptat na to, jaké jsou vaše vzpomínky a zážitky z doby, kdy začala válka. Jak jste byla donucena opustit svůj domov?

Jmenuji se Ljudmyla Čičera a jsem členkou organizace Východní brána, která byla založena v roce 2015 spolu s vojenskými dobrovolníky v Mariupolu. A v rámci této organizace jsme založili otevřený prostor jménem Chalabuda (chalupa, pozn. red.). Zakládal ji tehdy můj manžel, jako prostor setkávání a osvěty v Mariupolu a také jako adaptační prostor pro lidi, kteří přijížděli do Mariupolu z dočasně okupovaných oblastí, tedy z Doněcké a Luhanské oblasti. Ti tam tehdy dostávali podporu a psychologickou rehabilitaci. Naše organizace se posléze vyvinula ve fórum pro občanské rozhovory obyvatel Mariupolu a rozrostla se natolik, že mohla poskytovat své služby nejen obyvatelům Doněcké oblasti, ale i jinde. Jenže 24. února se pro nás všechno změnilo.

Co se dělo, když Rusové vtrhli do vaší země?

Brzy ráno, když začala plnohodnotná invaze, jsme se sebrali a vyrazili do Chalabudy. Již v té době tam byla ohromná spousta našich dobrovolníků, kteří pomáhali našim lidem, včetně vojáků, už od roku 2014. Hned jsme si sedli a začali řešit naše úkoly. Věci se odehrávaly velice rychle. Sháněli jsme vodu, zařizovala jsem polní kuchyni, převáželi jsme věci z ohroženého břehu k nám do Chalabudy, začali jsme vytvářet zásoby a svážet je do skladů – vodu, teplé oděvy, generátory a tak podobně. I majitelé supermarketů nám otevřeli dveře a vojáci si tam mohli nakoupit potřebné věci, například generátory a tak dále.

To bylo velmi hektické období…

Už o den později, již 25. února, jsme pochopili, že vše je čím dál tím těžší. Rozhodli jsme se vyvézt z města alespoň naše malé děti a rodiče, a to do Záporoží. Byli jsme si jistí, že se vrátíme. Naši muži, včetně mého manžela, zůstali, a pomáhali dál. Můj manžel to vše koordinoval. Jenomže, sotva jsme odjeli, začalo být jasné, že vrátit se už nebudeme moci. Věci se rozvíjely strašně rychle a vypadalo to, že Rusové útočí i z jihu Ukrajiny. Zatímco naši muži pracovali, my jsme se snažili v Záporoží sebrat maximální možné množství pomoci, s tím, že jakmile budou vybudovány zelené koridory, budeme ji moci přivézt zase nazpět.

K tomu ale nedošlo, a naše organizace v Mariupolu zůstala odkázána sama na sebe. My jsme v mezičase sehnali hodně lidí z podnikatelské sféry, kteří nám posílali své výrobky. Často šlo o potravinářské produkty typu sýr, ryba, maso a tak dále. To byl i úkol tehdejších dobrovolníků, nejen sbírat potřebné věci, ale také je rozvážet lidem na místa, která už tehdy bombardovali.

Neměla tam pomáhat vláda?

Informace o tom, že se městské samosprávy a státní instituce dokázaly postarat o své lidi, se nezakládá na pravdě. Ve skutečnosti se občanská společnost musela o vše starat vlastními silami. Naši chlapci a děvčata se zabývali tím, že si rozdělili jednotlivé obvody ve městě a svými silami a automobily rozváželi lidem potřebné výrobky. A to nemluvím o lékařské péči, do které se museli zapojit dokonce i veterináři, kteří poskytovali první pomoc, zašívali rány… Tihle lidé dělali všechno, co bylo v jejich silách, a bylo jedno, jestli pro vojáky, nebo pro civilisty.

Takže pomáhal každý, kdo měl nohy a ruce?

Řeknu to tak, v úvodu invaze jsme podle našich statistik pomohli doslova tisícům lidí. Jenomže pak šla do akce ruská řádná armáda a ve městě už to bylo prostě příliš nebezpečné. Vedení rozhodlo o tom, že je načase se evakuovat. Problém byl v tom, že lidé jako můj manžel a další dobrovolníci neměli jak odjet, neměli ani prostředky pro transport, ani cestu centralizované evakuace, aby mohli něco podobného realizovat. Co bylo dál, už nevím, protože 17. března roku 2022 došlo k bombardování, můj manžel se tam šel podívat, jestli tam není někdo, komu by mohl pomoci, a to je poslední zpráva, kterou o něm mám. Do Chalabudy se už nevrátil.

Co bylo dál?

Naše organizace pokračovala. Centrum jsme si udělali v Záporoží a nakonec jsme se ocitli v Čerkasech (město na jih od Kyjeva v centrální Ukrajině a středisko stejnojmenné oblasti, pozn. red.).

Kdo tam pomáhá, jací jsou to lidé?

V Mariupolu jsme měli dvě stě padesát lidí, Ale ne všichni byli součástí naší občanské organizace. Mnoho z nich šlo od té doby vlastními cestami. To neznamená, že nám nepomáhají. Naopak, celá řada z nich, která před válkou uprchla, nám nadále poskytuje podporu, ať už informační, finanční nebo materiální. Fakticky je nás dnes asi sedmdesát, a to jsou všechno lidi, kteří s námi spolupracují minimálně od roku 2015. Jsou to celé rodiny. Manžel a manželka, a tak podobně. Také se k nám připojili mladí kluci, kteří nám teď pomáhají s drony. Motivuje nás – a je pravda, že všichni jsme z Mariupolu – prostě to, co se nám stalo, a co se stalo s našimi rodinami. Je v tom i moment pomsty. Za naše město a za to všechno, co nám udělali. Nemáme právo se vzdát. Budeme prostě dělat to, co je potřeba, tak dlouho, jak to bude potřeba.

Proč?

To je jednoduchá otázka. Já prostě nechci tuhle válku předat našim dětem. Nechci, aby ji musely řešit. Tohle je moje země a moje rodina, musím vynaložit veškeré své fyzické a morální síly a dovést vše do konce. Moji rodiče učinili řadu historických zkušeností a já musím udělat totéž.

Jak se z humanitární organizace, která pomáhala lidem, stala bezmála vojenská skupina lidí opravujících válečné drony?

Byla to dlouhá cesta. Pomáhali jsme vojákům od začátku, hlavně s generátory. Máme skvělého technika jménem Andrij, který pomáhal od začátku s opravami těchto technických prostředků. Drony nás vůbec nezajímaly, ale on jen tak mimochodem opravil první z nich pro Azovce ještě v Mariuolu. Když za námi potom přijel do Záporoží, pochopili jsme, že to nikdo jiný nedělá. Pozorovací drony „Maviky“ byly zapotřebí a staly se očima našich vojáků na frontě. Pochopili jsme, že budou dostávat nové, ale nikdo je neuměl opravovat, a je rozhodně levnější opravit dron než koupit nový. Takže jsme si z toho udělali prioritu. A sehnali jsme na to i finance, což vůbec není lehké. Nakoupili jsme elektronické mikroskopy, páječky, a tak podobně. Nebylo to snadné, ale je to práce, kterou děláme, a to stále efektivněji. Hodně nám pomohli kluci, kteří přišli z Mariupolu.

Jak významná tahle podpora je?

Od března roku 2022 jsme opravili přes tisíc dronů. Jsou to jen odhady, ale spočítali jsme, že jsme tím vládě ušetřili zhruba 150 milionů hřiven. Naši lidé dělají non stop. Takže, ano, máme výsledky. Problém je jenom v tom, že je to těžká práce. Čím víc pracujeme, tím víc lidí o nás ví. A čím víc lidí o nás ví, tím více dronů nám posílají. Je to začarovaný kruh. Dřív se nás kluci ptali, je možné vám poslat dron? Ale teď se nás už nikdo neptá. Prostě je pošlou poštou a pak si je vyzvednou. Pošlou a vyzvednou. Pošlou a vyzvednou. Stala se z toho velká součást našich životů. Když jsme byli ještě v Záporoží, poskytovali jsme chlapcům (vojákům, pozn. red.) spoustu služeb, ale postupně jsme se zkoncentrovali na tuhle jednu věc, ve které můžeme být užiteční, abychom nerozmělňovali pomoc do mnoha různých směrů. Řekli jsme si, že když se budeme věnovat jedné věci, bude to mnohem efektivnější. A tak jsme se stali opraváři dronů. Není to snadné, ale pracujeme.

Vy dnes už ale nepůsobíte v Záporoží, přesunuli jste se do Čerkas. Proč?

To byla otázka bezpečnosti. V Záporoží jsme působili od 25. února roku 2022 a dlouho jsme se tam drželi. Drželi jsme se v Záporoží ze všech sil, protože jsme věděli, že je to nedaleko našeho domova. Snili jsme o tom a doufali, že se při první příležitosti zase vrátíme. To bylo do doby, než zesílilo ostřelování Záporoží, což znemožňovalo naši práci. V té době jsme rovněž realizovali velký projekt pro adaptaci přesídlenců a jejich integraci do občanského života.

Bezpečnostní faktory hrají při práci s civilisty velkou roli. Nemohli jsme na sebe vzít zodpovědnost za jejich bezpečí, a to nám bránilo v práci. Naše středisko se navíc nacházelo nedaleko přehrady a sídla policie, což s sebou neslo i zvýšená rizika ruského bombardování. A tak jsme naši organizaci přesunuli do Čerkas. Tam jsme rozvinuli své aktivity, a přestože výměra našich prostor je v Čerkasech o mnoho menší než v Záporoží, pracujeme s tím, co máme.

Jaké další projekty jste realizovali?

Kromě toho, co jsem už zmínila, jsme také zorganizovali akci Kolo obrany. Ta je určena pro rodiny a blízké všech osob sloužících v armádě. Učíme přátele a rodiny vojáků a vojaček, kteří jsou nyní na frontě, jak s nimi netraumaticky komunikovat. O jakých tématech s nimi mohou hovořit, jaká traumatizující témata naopak nevybírat. A řešily se i technické aspekty takové komunikace, tedy jak je vůbec kontaktovat, co je možné probírat po telefonu, co ne, a tak podobně. Myslím si totiž, že je klíčové připravovat civilisty na kontakt s vojáky, a ne vojáky připravovat na setkání s civilisty. Oni už udělali pro naši zemi všechno, co mohli, dokonce víc, a je naším závazkem přijmout je důstojně a hovořit s našimi chlapci a ženami z fronty vhodným způsobem.

Řekl bych, že je unikátní na ukrajinské společnosti, jak občanské aktivity dokážou často nahrazovat roli státu. A to, jak efektivně občanská společnost supluje práci státních institucí…

Na jednu stranu stát funguje a dělá, co může, ale je pravda, že občanské hnutí na Ukrajině dělá spoustu práce. Mohu říci, že například v Mariupolu byl občanský ruch velice silný a rozvinutý.

Bylo to kvůli blízkosti války už od roku 2014, že se občanská společnost v Mariupolu takto rozvinula?

Chtěli jsme dát najevo, že nechceme být součástí Ruska. Lidé si třeba masově kupovali lopaty a těmi kopali zákopy okolo města. To byli civilisté, kdo nechtěl nechat Rusy postoupit. Chápu, že dnešní optikou to může vypadat jako takový dětinský projev, tanky tím nezastaví. Ale demonstrace síly a masové mítinky, které jsme pořádali, svědčily o tom, že Rusy v Mariupolu nechceme. I to mělo svou informační váhu. Prostě jsme tím dávali najevo, že to u nás nebude jako v Doněcku. Vyjadřovali jsme to, jak to jen šlo. Do Mariupolu přijížděla spousta cizinců. Ptali se nás na to. Já jsem jim vždycky vysvětlovala, že se trochu odlišujeme od obyvatel Doněcké oblasti. Říkali jsme si, tam v okolí Azovu, že by měla existovat Přiazovská oblast, abychom nespadali pod Doněckou. Myslíme si totiž, že se trochu lišíme od mentality lidí z Doněcké oblasti.

Bude-li Mariupol svobodný, až válka skončí, vrátíte se tam?

Takovou věc není možné předvídat. Není to poprvé, co dostávám tuto otázku, a chtěla bych na ní ukázat, jak se měnily moje postoje. Na počátku plnohodnotné invaze, když jsme se vydali do bezpečí, byla jsem si stoprocentně jistá, že se vrátíme. Ale spolu s tím, jak se odvíjely další věci, a také spolu s tím, jak se měnilo moje psychické rozpoložení, se tyhle věci změnily. Už nevidím tak jednoznačně, že se tam vrátím. Chápu to tak, že spousta lidí, kteří se na Chalabudu obrátili, my Mariupolci, to vnímáme tak, že dokud bude Chalabuda živá, budeme vzdorovat, že Mariupolci budou vzdorovat a spolu s nimi i ostatní lidé.

Musí to pro vás být těžké, přemýšlet a mluvit o podobných věcech…

Jako předsedkyně humanitární organizace musím jít svým lidem příkladem. Chci se tam vrátit, ale hlavně vím, že budu nadále pomáhat, pracovat ze všech sil a poskytovat druhým humanitární pomoc. To, jestli se tam usadím a budu tam moci žít, to záleží na mnoha faktorech. Hodně věcí bylo zruinováno a zničeno. Nemám dost sil ani na to, abych se podívala na film 20 dní v Mariupolu, protože jsem se dávala dohromady doslova kousek po kousku, abych dokázala fungovat, a nemůžu se nechat vykolejit. Musela jsem na tom hodně pracovat. Takže můj dnešní postoj je takový, že tam budu vždycky přítomna. Ale jestli tam dokážu žít, znovu tak blízko hranic s Ruskem, to si nejsem jistá.

Mnozí lidé ale asi po návratu touží, ne?

Například můj nejstarší syn říká, že on jednoznačně ano. Dokončil univerzitu a je ve vojenském výcviku. Věří tomu, že jeho jednotka jednou celou tuto oblast osvobodí. Říká mi, že se mu často zdá sen, že stojí před Chalabudou v Mariupolu, a je zřejmé, že o tom sní a že o tom nepochybuje. Je mladší a má mladší psychiku, chápu to, je to pro něj snazší, protože žije v takových, řekla bych, idealistických kategoriích. Já to vnímám tak, že je to moje rodiště, je tam hrob mého otce a je tam, jak doufám, také můj manžel. Ale nemůžu vědět, jestli se tam dokážu vrátit, ani jakým způsobem, ani to, jestli na návrat budu mít dostatek fyzických a morálních sil.

I vy ale bezpochyby sníte o konci války, tak jako všichni Ukrajinci…

Nemůžu vyloučit tu variantu, že to s Rusy dopadne jako v Afghánistánu, a budu šťastná, pokud se toho momentu dožiju. Mnoho lidí přemýšlí nad tím, co budou dělat ve chvíli, kdy zvítězíme. Většinou si to malují jako velkou oslavu, a že celá Evropa si s námi s radostí připije, ale podle mě zároveň zavládne veliký smutek nad tolika ztrátami, které Ukrajina utrpěla. Je to trochu nepředstavitelné, podobně jako fakt, že jsem třeba teď v Praze. Moc vám ale děkuji za to, že nám věnujete pozornost a že nám takhle pomáháte.

Děkuji za rozhovor.