Prezident Miloš Zeman chce hokejistovi Jaromírovi Jágrovi udělit při předávání státního vyznamenání 28. října 2019 medaili Za zásluhy prvního stupně. Stojí za to si připomínat, že staří Řekové spojovali tělesnou zdatnost s etickou hodnotou a měli proto slovo „areté“, které vyjadřovalo tělesnou zdatnost i dobrost. Podle Platóna byla „areté“ těla neodmyslitelná od „areté“ ve smyslu mravní, občanské a jiné ctnosti, tedy neodmyslitelná od poznání co je „znalost dobra a zla“.

O zdatném sportovci hovořili ve spojení „krásný a dobrý“ – kalokagathia. Sportovec byl dovedný i ve svých rozumových schopnostech a v mravním stavu. Řecké spojení těla a duše odráželo tehdejší ideál, že „člověk musí mít dobrý a krásný podíl v obojím“. Olympijské hry, jejichž součástí byly i náboženské obřady, byly původně koncipovány v duchu „areté“.

V současnosti se od sportovce naopak vyžaduje, aby jeho „areté“ byla omezena především na tělesnou zdatnost a nebyla například vázaná na občanskou, politickou nebo osobní etiku. Ne náhodou se o sportu hovoří jako o „profánním náboženství“.

Moderní sport se stal viditelnou stránkou ztráty sebe sama a právě díky této ztrátě mohl mnohý sportovec získat mediální označení „božský“.

Ideálem mnohého sportovce je moderní aura sportovní dokonalosti, která zbavuje člověka zápasu o své lidství a poznání „znalosti dobra a zla“.

Sport je mystifikující podívaná, která má zakrýt političnost, v níž se tělo vzdává své jiné krásy.

Při čtvrtfinálovém zápase fotbalového mistrovství světa v Mexiku na Aztéckém stadioně v roce 1986 mezi Argentinou a Anglií dal „božský“ Diego Maradona gól rukou. Rozhodčí gól, vsítěný v rozporu s pravidly, uznal a fotbalista dlouhou dobu tvrdil, že to byla „trošku Maradonova hlava a trošku boží ruka“. Teprve v roce 2002 přiznal, že to nebyla boží ruka, ale jeho ruka, která sportovně okradla Angličany.

Moderní sport je maskou „profánního náboženství“, v kterém je tělesná zdatnost a šikovnost oddělena od etické hodnoty podobně jako „božská ruka“ Maradony. A společnost je fascinována exotikou sportovního fachidiotismu a mediálními rituály, v kterých se čas „božské ruky“ stává historickou událostí.

Že se jedná jen o masku „profánního náboženství“ ukazuje i současná kauza Jaromíra Jágra, který se stal národním maskotem delegace, která doprovázela prezidenta Miloše Zemana při jeho návštěvě Číny a kde se zvěčnil se Si Ťin-pchingem i s kancléřem prezidenta Vratislavem Mynářem. A když se na hlavu Jaromíra Jágra snesla vlna kritiky, byl zaskočen a obhajoval se slovy, že do Číny jel jen jako sportovec propagovat hokej.

Nasadil si masku apolitičnosti, přesto číslo jeho sportovního dresu 68 je politické – odkazuje k okupačnímu roku 1968.

Muž, kterému je už 47, let jakoby poprvé v životě poznal osobní střet a poznání, v němž „areté“ sportovní zdatnosti je neodmyslitelná od „areté“ mravní a občanské. Střet, který se týká poznání toho, co je „znalost dobra a zla“.

A jsou to náhle sami sportovní fanoušci, kteří strhávají masku profánního náboženství a o „božském“ Jágrovi hovoří jako o velkém sportovci s malým mozečkem.

Jenže Jágrova „božská“ bytost se rozčiluje a tvrdí, že „se fotí se všemi lidmi“. A tak v nějakém photoshopu pravděpodobně už vzniká jeho selfie s Hitlerem, Stalinem nebo Pol Potem.

V jeho sice „božském“, ale zároveň nerovném zápase o duši, mu naštěstí narychlo přichází na pomoc prezident Miloš Zeman, aby mu udělil státní vyznamenání.

Argentinskému fotbalistovi trvalo 16, let než si uvědomil, že „areté“ jeho sportovní zdatnosti je neodmyslitelná od „areté“ ve smyslu jeho mravního konání. Jenže „božský“ hokejista se ani ve svých 47 letech nedokáže zbavit masky profánního náboženství a chová se stále jako bůžek povznesený nad etikou, politikou a společností.

Stal se obětí systému. Netuší, že sport je skrytou stránku politického symbolična, které netvoří jen pomyslné slepence důležitých okamžiků vedoucích k vítězství nebo čas boje, hry a péče o tělo, ale je také i zápasem o duši ve smyslu mravní, občanské a jiné ctnosti.

Vyšlo na blogu autora.