Slovenský premiér Robert Fico. FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Dost se nyní zabýváme situací sousedního Slovenska. Nejen kvůli prezidentským volbám. Opravdu je Česko tak jinde, jak nám dává slovenská politika i její voliči najevo? A je to naše chyba, anebo se odvrací Slovensko? A musí to tak být navěky?
Slovensko se nástupem staronové vlády Roberta Fica ocitlo v protisměru západní politiky. Jak vůči napadené Ukrajině, tak vůči Rusku coby agresorovi. NATO má dnes, s Finskem a Švédskem, 32 členů. A Slovensko, s tichou podporou Maďarska, vyrazilo proti alianční i evropské spolupráci.
Neškodit, ale ani nepomáhat
Je to nejen vláda Roberta Fica. Podle výzkumů sdílí poměrně velká část slovenské společnosti názor, že pomáhat Ukrajině znamená podporu válce. Není to příliš logické, protože nepomáhat Ukrajině znamená pomáhat útočícímu Rusku. A nechat Ukrajinu padnout, zdemolovat a přijmout deset a více milionů Ukrajinců na útěku s ruskou armádou na slovenských hranicích? To nejspíš Slováci také nechtějí. Nejsou blázni. Oni jen nechtějí mít s válkou nic společného, chtějí být neangažovaní.
Setkání slovenského ministra zahraničí s Lavrovem nemohlo ničeho dosáhnout. To nepochybně v Bratislavě tušili. Bylo to jen gesto. Gesto změny směřující k vlastní neutralizaci. Ovšem neutralita uvnitř NATO a EU, myslí to vážně? Nepochybně: udržet si atlantickou bezpečnost, euro, unijní dotace a západní prosperitu bez účasti na společné západní politice vůči ruské válce není nevýhodné?
Jízdou v protisměru západní bezpečnostní politiky zároveň se snahou udržet si západní výhody a jistoty Bratislava znechutila leckoho. Hned to také Slováci dostali pocítit. Veřejně, nikoli kuloárně. A nejen z Prahy. Raději se proto stáhli do nekooperativní pozice: neškodíme veřejně, ale nespolupracujeme. Podle toho vypadalo jednání slovenského ministra Juraje Blanára při schůzce ministrů zahraničí V4 v Praze.
Slovenská geopolitika: výkyv, nebo trvalejší změna?
V těchto dnech byly shodou okolností zveřejněny výsledky pravidelné tříleté globální studie pocitu životního štěstí ve 140 zemích. Uskutečňuje se pravidelně od roku 2012. Podílí se na ní OSN, Oxfordská univerzita, výzkumná agentura Gallup a vlastní Centrum výzkumu štěstí.
V indexu štěstí, vyjádřeném na stupnici od 1 do 10 a získaném reprezentativním výzkumem dospělé populace za tříleté období, je Slovensko na 45. místě s hodnotou 6,257. V páté desítce zůstává, s krátkým výkyvem k lepšímu, již dekádu. Česká republika se od roku 2016 zvedla z 28. místa na 18. pozici se skóre 6,822. Dlouhodobě nejšťastnější Finsko má skóre 7,741 a všichni jeho skandinávští sousedé dosahují indexu štěstí nad 7,3.
Švédsko a Finsko, země, které v důsledku ohrožení ruskou agresí opustily po mnoha letech svou neutralitu a vstoupily do NATO, patří mezi nejšťastnější společnosti. Naproti tomu Slovensko, které je v kolektivním bezpečí NATO déle než 20 let, tíhne pod tlakem téže ruské agrese k neutralitě, koná proti politice NATO a zároveň dlouhodobě k nejspokojenějším společnostem nepatří. S Českem, svým nejbližším sousedem s mnohaletým soužitím ve společném státě, v pocitu štěstí diverguje a ztrácí. Čím vznikají tyto paradoxy?
Pocit štěstí není náhodný ani zdarma
Opakovaná měření životního štěstí – relativně základního, ale obsahem dosti hlubokého pocitu – ukazují na souvislost s dalšími charakteristikami zemí i postoji a jednáním společností. Kromě souvislosti s relativně „tvrdými“ parametry kvality života, jako je délka dožití, ekonomická úroveň země vyjádřená HDP na hlavu a rovněž vnímaný index korupce, jde o kvalitativní společenské charakteristiky, jako je štědrost vyjádřená účastí občanů v charitě/pomoci finančními dary. Dále subjektivní pocit svobody lidí v rozhodování o vlastním životě. V neposlední řadě také pozitivní sociální vztahy ve společnosti – existence blízkých, o které se člověk může opřít v nouzi.
Pocit štěstí zemí indexovaný z reprezentativních výběrů respondentů tedy indikuje poměrně komplexní charakteristiky správní, hospodářské, demokratické i sociální vyspělosti státu a sociálních charakteristik solidárnosti ve společnosti. Při obdobných studiích kvality života jsou navíc indikovány jako významné parametry důvěry občanů v instituce státu a veřejného života.
Odklání se vzájemně Česko a Slovensko?
Rozdílnost pozic české a slovenské společnosti ve vztahu k tomu, jak zajistit svou bezpečnost, zda ve spojeneckých vazbách a jejich vzájemné podpoře i v podpoře Ukrajinců, nebo vlastní neutralitou a neangažovaností, není povrchní ani zcela náhodná. Nejde ani o momentální politický výkyv. Jde zřejmě o hlubší dynamiku obou společností, která je vyjadřována i tím, koho občané volí a kdo dostává mandát ke správě země.
A není ani náhoda, že se v českých poměrech daří stále méně mobilizovat nespokojenost a opozici vůči společné západní a evropské bezpečnostní solidaritě. Česká společnost se potenciálně posouvá více skandinávským či západním směrem než východním a k nesolidárním postojům.
Jde ale o vzájemný poměr obou tendencí. Situace ani vývoj nejsou černobílé ani prosté výkyvů. Slovensko dokázalo vstřebat euro, zvolit prezidentkou solidárně orientovanou Zuzanu Čaputovou a bojovat s mafianizací završenou vraždou novináře Kuciaka. V Česku dvě dekády dominovali v rámci Západu méně úspěšní, a tudíž východně, až prorusky orientovaní prezidenti Klaus a Zeman. Česká společnost však postupně zrála k většinové podpoře členství v NATO a západní odolnosti. Dnes významně sbírá a vydává finance na podporu Ukrajinců i Ukrajiny v podstatně vyšší míře než Slovensko.
V proporci či mixu neutrality a solidarity se rodí i variabilita pocitu životního štěstí a jeho národní index. Kořeny životní satisfakce ve schopnosti solidarity jsou ale zjevně širší a mají i významné efekty na kvalitu života. Například na konkretizovanou délku dožití, kde je podle Světové banky (2021) Švédsko na 83,2 roku, Finsko 81,9, Česko 77,4, Slovensko 74,7.
Jak se chovat, když nikdo není perfektní
Rozdíly mezi námi a Slovenskem nejsou zcela nahodilé. Zdá se, že se vzájemně odkláníme a vzdalujeme. Trochu by tomu napovídala i migrace lidí a její směr. Z toho ovšem neplyne, že bychom tento vývoj měli akcelerovat nebo zvolit symetrii v tendenci k neutralitě anebo se přestat bavit. Spíše naopak. Stejně jako nikdo od nás nemůže chtít zpomalit v trendu růstu kvality života, z vzájemných rozdílů neplyne, že se máme od Slováků odklonit.
Je ale možná čas dát najevo, že když si Slovensko současnou (nad)vládou nesolidárnosti „šlape po štěstí“, nemůže čekat, že se mu budeme přizpůsobovat. Zároveň si však připusťme, že změna kurzu na obou stranách řeky Moravy je dobře možná. Stejně jako pro Slovensko k lepšímu, tak i pro nás k horšímu. Ani náš mix egoismu a solidárnosti není zcela rozhodnutý, byť jsme si podle indexu štěstí polepšili a dnes dokazujeme svou lepší kondici jak vůči Ukrajincům, tak vůči partnerům a spojencům v rámci EU a NATO. Zůstává nám ale ještě dost práce na vlastním, českém dvorku.
Vůči Slovensku spoléhejme jak na potřebnou zdravou rivalitu, tak na přátelskou inspiraci, konkurenci i pomocnou ruku. A nejen vůči slovenským studentkám a studentům českých univerzit či energickým mladým Slovákům na českém pracovním trhu. Můžeme toho – ostatně pro vlastní štěstí ze solidarity – udělat ještě mnohem víc.
Ivan Gabal je sociolog, který v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992) a zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL). Zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.
