Oblíbený písničkář Jaromír Nohavica oznámil, že si ponechá medaili, kterou obdržel od ruského prezidenta Vladimira Putina. Učiní tak i přesto, že na Ukrajině umírají kvůli ruské agresi nevinní lidé včetně dětí. Je to gesto, které mnohé pohoršilo, na druhé straně ale prostě jen tak nějak celkově dokresluje životní dráhu národem obdivovaného, ale zároveň dnes i zatracovaného básníka.

Když člověk poslouchá některé písničky Jaromíra Nohavici, nutně musí – pokud ho podobné věci zajímají – pociťovat podivnou pachuť. Někdy je prostě lepší v autě přeladit rádio, když se pánové a dámy v Českém rozhlase rozhodnou, že nás oblaží chvilkou jeho poezie. Ta hezká slova totiž poněkud nejdou dohromady s tolika problematickými věcmi, které se k Nohavicovu životu vážou. A všechno vyvrcholilo právě teď, pouhý den po začátku Putinovy invaze na Ukrajinu. Ale pojďme postupně.

Já si to pamatuju

Jedním z poměrně hodně medializovaných problémů Jaromíra Nohavici je jeho prokázaná spolupráce se Státní bezpečností. On ji samozřejmě bagatelizuje, a dokonce o ní napsal píseň Já si to pamatuju:

„Chtěl jsem ti zavolat a říct,
že jsi má milá,

Jediná na světě,
která mi ještě zbyla,

Chtěl jsem ti prostě jenom říci, že jsi láskou mojí

A teď se bojím,
normálně bojím.

V mobilu slyším,
jak tam někdo cizí dýchá,

Veliké ucho se mi do života míchá,

Co já vím, kdo se mi na druhé straně potutelně směje.

Má lásko, zle je,
normálně zle je.“

Takhle píseň začíná – a Nohavica nám říká, že měl prostě strach a že byl ke spolupráci donucen. Možná. Jenže když si projdeme jeho udání na Pavla Kohouta nebo Karla Kryla, rozhodně to nejsou jen nějaké neškodné drobnosti. Server iDnes v roce 2007 zveřejnil autentický záznam koncertu ve Vídni z roku 1989, na kterém Nohavica s Krylem vystupoval a veřejně jej vychvaloval. Po návratu o Krylovi estébákům prozradil, že je nespokojený se svou prací v rádiu Svobodná Evropa a že má komplexy ze své malé postavy. O spisovateli Kohoutovi, který ho pozval na návštěvu, zase řekl, že má luxusně…