Během ruské bolševické revoluce, která prostřednictvím nového „společenského konsensu“ a „modernizace“ brutálně zdecimovala národy někdejšího Ruského impéria, uprchly také do Československa tisíce ruských intelektuálů a jejich rodin. Většina zde našla svobodu a nový domov. Mnozí z nich se však zapletli do krvavého soupeření dvou agresivních impérií, nacionálně-socialistického Německa a Sovětského svazu. Příkladem takového tragického osudu je příběh Rusa a Čechoslováka Valerije Vilinského (1901–1955).

Narodil se 16. července 1901 v ukrajinské Oděse v ruské šlechtické rodině a krátce studoval práva na tamější Novoruské univerzitě. Roku 1920 uprchl s rodiči před bolševiky do Bulharska a Rumunska, přičemž v letech 1921–1922 pokračoval ve studiu práv, ekonomie a francouzštiny na Sofijské univerzitě. V roce 1923 nalezla rodina útočiště v Československu a otec Sergej G. Vilinskij († 1950) se stal profesorem ruské literatury na Masarykově univerzitě v Brně. Valerij však odešel do Prahy, kde studoval na Ruské právnické fakultě (1923–1927) při Univerzitě Karlově a byl promován doktorem práv.

Poté psal jako nezávislý žurnalista například pro Peroutkovu Přítomnost a v letech 1934–1936 pracoval v Lidových novinách jako redaktor pro zahraniční politiku. Spolupracoval též s ČTK a pravidelně přispíval do katolických periodik Akord, Časopis katolického duchovenstva a Na hlubinu, samozřejmě publikoval i v ruských exilových časopisech.

Vilinskij byl autorem několika knih, například O sjednocení církví (1928), Duch ruské církve (1930) nebo Pronásledování náboženství v Rusku (1930). Do ruštiny překládal Jakuba Demla, Josefa Horu či Jiřího Wolkera, publikoval především česky, rusky, slovensky a polsky.

Jako pravoslavný křesťan se hlásil k filokatolicismu a byl propagátorem tzv. unionismu čili sjednocení pravoslavné a katolické církve, proto se v letech 1924 a 1927 zúčastnil unionistických kongresů na moravském Velehradě. Byl též odpůrcem ruského carského imperialismu a komunismu, zejména pak tzv. eurasijství, v němž viděl jen další variantu ruského despotismu, a tudíž nebezpečí pro Evropu.

Roku 1931 mu konečně bylo uděleno československé občanství a nadto se v roce 1932 v Brně oženil. V posledních letech první republiky byl v kontaktu především s agrárníky, například s Milanem Hodžou, jehož představy o integraci střední Evropy v mnohém sdílel. Od roku 1936 působil v tiskovém odboru Předsednictva ministerské rady československé vlády a natrvalo se usadil v Praze.

Roku 1940, již v době tzv. Protektorátu, bylo s Vilinským zahájeno disciplinární řízení a vzápětí byl suspendován. Jeho kariéra ovšem nakonec pokračovala. V letech 1940–1945 pracoval ve Státním úřadu statistickém, patřil k tzv. aktivistickým novinářům podporujícím německou okupační správu a též k placeným agentům gestapa.

Po skončení války působil roku 1945 krátce na Ministerstvu informací, poté s ním bylo zavedeno trestní řízení podle tzv. retribučního dekretu, jenže trestu za kolaboraci unikl. Ještě v roce 1945 byl totiž zproštěn všech obvinění, když se jej zastali sovětští agenti NKVD – podle některých indicií tehdy získal vedle československého i sovětské občanství. Právě roku 1945 byl naverbován do služeb sovětské tajné policie a od roku 1946 spolupracoval i se Státní bezpečností.

V letech 1946–1951 byl jedním z nejaktivnějších agentů zpravodajského útvaru Ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Roku 1947 nastoupil na Ministerstvo dopravy, přičemž jakožto agent V-101 sehrál klíčovou úlohu v politické krizi vrcholící únorovým komunistickým převratem v roce 1948 – mimo jiné osobně komunikoval s nechvalně proslulým sovětským diplomatem Valerianem Zorinem, posměšně nazývaným „Dozorin“. Po únoru 1948 se stal odborovým radou Ministerstva unifikací a od roku 1951 působil na Ministerstvu zahraničních věcí.

Jenže Vilinskij toho věděl až příliš mnoho o úloze sovětských agentů při likvidaci zbytků demokracie v poválečném Československu, stejně jako o komunistickém puči nebo smrti Jana Masaryka. V roce 1954 se objevilo podezření, že je v kontaktu se západoněmeckou rozvědkou, pročež se sám stal objektem zájmu Státní bezpečnosti. A řešení „problému“ na sebe nenechalo dlouho čekat…

Valerij Vilinskij, tajný agent, který věděl příliš mnoho, zemřel již 10. května 1955 v Praze, poté, co podle oficiální zprávy spáchal sebevraždu. Už se asi nedozvíme, jestli byla dobrovolná, vynucená, nebo fingovaná.