Občané Německé demokratické republiky (NDR) budou moci bez problémů cestovat na Západ, a to okamžitě, oznámil tak trochu pomýleně na tiskové konferenci v podvečer 9. listopadu 1989 člen komunistického politbyra Günter Schabowski. Zaskočil tím nejen přítomné novináře, ale i východní Němce u televizorů, kteří nemohli uvěřit svým očím a uším.

Řada východních Němců se podle historika Gerharda Sältera na Západ vypravila až v okamžiku, kdy o převratné změně ve zprávách informovala západoněmecká televize ARD. O několik hodin později už byla berlínská zeď minulostí.

Schabowski na tiskové konferenci živě přenášené východoněmeckou televizí zdlouhavě informoval o závěrech zasedání ústředního výboru Sjednocené socialistické strany Německa (SED), jehož velké části se ale osobně nezúčastnil, a nebyl proto o všem dobře zpraven. K jejímu konci krátce před 19:00 na dotaz korespondenta italské tiskové agentury ANSA Riccarda Ehrmana překvapeným novinářům sdělil, že občané NDR budou moci bez komplikací cestovat na Západ.

Na doplňující otázku dalšího novináře, kdy opatření vstoupí v platnost, poněkud zmateně působící politik – který později připustil, že si před tiskovou konferencí nařízení sám ani nepřečetl – odvětil: „To vstupuje podle mých informací… je to hned, neprodleně.“ Původně přitom opatření mělo být zveřejněno až další den a počítalo s tím, že lidé si budou spořádaně chodit na příslušné úřady pro povolení.

„Všem nebylo hned jasné, co to znamená,“ říká historik Sälter z Nadace berlínské zdi, podle něhož diváci v tu chvíli již téměř hodinu sledovali „neuvěřitelně nudné věci“. „Většina už nejspíš trochu vypnula, takže v prvním okamžiku jim vůbec nebylo jasné, co se právě stalo. Že skutečně říká, že odteď mohou lidé přes hranici,“ zdůrazňuje.

Měnit se to začalo, když o převratném sdělení informoval rozhlas a především v momentě, kdy západoněmecká televize ARD odvysílala hlavní zpravodajskou relaci Tagesschau. „NDR otevírá hranice,“ hlásala první grafika. „Při zacházení se superlativy je potřeba opatrnosti, snadno se opotřebují. Ale dnes večer je možné jeden risknout. Tento 9. listopad je historický den,“ konstatoval pak v dalším zpravodajském pořadu Tagesthemen moderátor Hanns Friedrichs.

Už hlavní zprávy podle historika Sältera odstartovaly ve východním Berlíně telefonní řetězec, v němž se lidé navzájem informovali o překotném vývoji. I když už předtím u berlínských hraničních přechodů byly skupinky lidí, až nyní se jich sem začaly hrnout davy.

Po telefonu však v těch chvílích nesahali jen řadoví občané, ale také členové pohraniční stráže, které na situaci nikdo nepřipravil. „Telefonovali a požadovali rozkazy, co mají dělat, ale nikdo nebyl schopen převzít zodpovědnost a říci: Udělá se to nebo to,“ vysvětluje Sälter. Zpočátku bylo podle něj na každém z velitelů jednotlivých kontrolních stanovišť, jak si poradí s narůstajícími davy lidí, které se u nich srocovaly.

První puklina v berlínské zdi se nakonec objevila na přechodu Bornholmer Strasse. Už kolem 21:30 tudy mohli někteří jednotlivci na Západ, i když jim pohraničníci ještě zneplatňovali průkazy, aby se do NDR nemohli vrátit. O dvě hodiny později už ale tamní velitel Harald Jäger došel k přesvědčení, že situace je neudržitelná, a Berlíňany z východu opakovaně skandující „otevřete bránu“ pustil do západní části města bez jakýchkoli kontrol. Jen za první půlhodinu tudy prošly tisíce nadšených východních Němců. Podobné scény doplněné o hlasité troubení aut, bujaré mávání vlajkami, připíjení šampaňským nebo objímání se s občany západního Berlína se nedlouho poté opakovaly i na dalších berlínských přechodech.

„Pamatuji si, že najednou bylo všechno úplně plné,“ říká Sälter, který v té době žil v západním Berlíně. „Bylo to, jako by tam přišla půlka východního Berlína,“ podotýká s tím, že se východní Němci prostě chtěli podívat, jaké to na Západě je.

Část z nich ale už tu noc cíleně směřovala k berlínské zdi zpět, a sice na symbolické místo u Braniborské brány. Někteří zde na nenáviděný symbol, který město dělil 28 let a vyžádal si 140 životů, vylezli, proti čemuž už východoněmečtí pohraničníci nic nezmohli. „Státu tím lidé ukázali: My tu teď jsme, za chvíli přijdeme znovu, a vy už nám nic nemůžete,“ dodává.