Rusku vládne šílenec. V pohnuté historii této země to není ojedinělý jev, ale v teprve osmi desetiletích existence jaderných zbraní a vůbec první technologické možnosti sebezničení lidstva je to už podruhé.

Masový vrah Stalin naštěstí zemřel dřív, než mu korejská válka přerostla přes hlavu. Pro svět bylo štěstí, že tehdy ještě spřátelený čínský komunistický diktátor Mao Ce Tung korejský „problém“ svého sovětského bratra vyřešil vysláním půlmiliónové armády čínských „dobrovolníků“ a sovětská atomová bomba nemusela být použita.

Bude chtít diktátor Putin „vyřešit“ problém nepokorné Ukrajiny stovkami tisíc „dobrovolníků“ severokorejských, jak se o tom zmiňují některá ruská média?

Putin jako Ivan Hrozný

Vladimír Putin je dnes nebezpečný, těžce psychicky postižený člověk, který je nejen za horizontem mezinárodního práva, ale i racionálního vyjednávání. V minulých letech zpočátku poloskrytá diktatura ruských zvláštních služeb a armády nejprve vystavěla korupční systém oligarchické ekonomiky, ve které namísto práva a tržních vztahů vládly dobré kontakty s Kremlem, od agrese proti Ukrajině byla ale moc oligarchů zničena.

Řada z těch, kdo raději neutekli za hranice, byla zavražděna i s celými rodinami. Zůstala už jen otevřená diktatura, která se nemusí ohlížet na nikoho. Neprohraná válka legitimizuje i šílené vůdce.

Stejným způsobem šílený car Ivan Hrozný v 16. století zničil bojary, tradiční šlechtickou oporu carské moci. Jejich předáka Andreje Šujského nechal roztrhat psy a Vladimíra Starického, posledního údělného knížete, donutil vypít pohár s jedem.

Rodovou šlechtu nahradil „opričniky“, jejichž jedinou „kvalifikací“ byla podlézavá oddanost a poslušnost. Ivan Hrozný nechával denně mučit stovky lidí podezřelých ze spiknutí a nakonec umlátil berlou i vlastního syna. Když v roce 1584 umřel, jeho dvořané čekali několik dní ve strachu, že se car jenom přetvařuje, aby nachytal ty, kdo by měli z jeho konce radost.

V roce 1953 stejně vystrašení poddaní odmítali celý den vyrušit vůdce Stalina, který si v noci předtím při odchodu do ložnice nepřál být rušen. Zemřel na mrtvici, když spadl z kanape na zem.

Z největšího masového vraha ruských dějin nechal dnes Putin opět vyrobit symbol moci ruského státu.

Cesta k záchraně demokracie v Evropě

Putinovská diktatura je dnes díky svému jadernému arzenálu a exportu surovin stále nepominutelným hráčem světové politiky. Demokratický svět hledá způsoby, jak šílenou diktaturu umírnit a zároveň zabránit rozšíření války mimo území Ukrajiny.

Čím dříve pochopí, že taková možnost neexistuje, tím lépe. Válka je pro ruské diktátory historicky jediným myslitelným řešením „problémů“ – Ivan Hrozný, Lenin, Stalin, Chruščov, Brežněv, Putin.

Jedinou obranou je buď příliš mocný protivník, jako byly pro Chruščova v karibské nebo berlínské krizi Spojené státy, nebo jako v pozdějších desetiletích zuřivý guerillový odpor v Afghánistánu či v první čečenské válce.

Ruská armáda dnes v Záporoží oproti všem mezinárodním smlouvám a zvyklostem umístila velké množství těžké vojenské techniky uvnitř areálu největší ukrajinské i evropské jaderné elektrárny a ostřeluje odtud města na druhém břehu Dněpru.

Ukrajinské síly nemohou odpovídat v obavě před zasažením některého z šesti jaderných reaktorů elektrárny. Ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii to na zvláštním zasedání Rady bezpečnosti OSN v New Yorku označil za nepřijatelné, přesně popsal, které části jaderné elektrárny už byly vyřazeny z provozu, a varoval před „katastrofálními důsledky“. Rusko vzápětí oficiálně odmítlo stáhnout svoje jednotky z území elektrárny.

Nejdůležitější definicí terorismu je rozsévání smrtelného strachu. Vyvolávání strachu z jaderné katastrofy splňuje tuto definici bezezbytku. I proto sílí hlasy žádající, aby ruský stát byl na mezinárodním fóru označen za sponzora terorismu. Důvodů je dost i bez šíleného postupu ruských vojsk u Záporožské jaderné elektrárny.

Agrese proti nezávislosti státu, jehož bezpečnost a územní celistvost se Rusko v mezinárodní smlouvě samo zavázalo respektovat a chránit, nucené přesidlování milionů obyvatel z okupovaných území, více než deset miliónů válečných uprchlíků, etnické čistky a vraždy…

Putinova vláda na podobné návrhy reaguje podrážděně a hystericky. Alexander Darčijev, šéf odboru Severní Ameriky na ruském ministerstvu zahraničí, to označil přímo za „bod, ze kterého není návratu“.

Ve svých vlastních představách tedy putinovská diktatura může dělat, co chce, ale demokratický svět k tomu smí jen mlčet. Pravdou naopak je, že demokratické země mlčely příliš dlouho.

Nedokázaly reagovat na agrese proti Gruzii a Ukrajině, postupnou likvidaci poválečné architektury mezinárodních vztahů a zablokování mechanismu Organizace spojených národů. Opak dosavadního mlčení a neakceschopnosti je dnes jedinou cestou záchrany demokracie v Evropě.

Nastěhovat do Českého domu

Česká republika jako předsednická země Rady Evropské unie by se v příštích týdnech měla postavit nejenom do čela iniciativy požadující prohlášení putinovské diktatury za sponzora terorismu. Měla by usilovat o projednání a schválení celoevropské dohody o přerušení vydávání turistických víz pro občany Ruské federace.

Mnohem „výchovnější“ se však zdá být návrh na zatížení schengenských víz pro občany Ruské federace vysokým poplatkem, veřejně určeným na poválečnou obnovu Ukrajiny.

Stále častěji se jedná i o možnosti přerušení diplomatických styků členských zemí EU s Ruskou federací. Evropská unie by si tak dohodou všech svých členů zachovala pouze jediné kolektivní diplomatické zastoupení v Moskvě. Sídlit by mohlo v bulgakovsky prokletém komplexu Českého domu, který by konečně našel nějaký smysl a využití.

Pro Českou republiku by přerušení diplomatických styků s Moskvou znamenalo osvobození od všech poválečných koloniálních vazeb. Vyvlastnění desítek budov nepřehledného komplexu ruského velvyslanectví a jeho úřadoven a bytových objektů, často načerno postavených a nikdy nezkolaudovaných, by z Prahy, a především z její šesté městské části, udělalo konečně a skutečně svobodné město.

Vypovězení desítek přežilých a dodnes ponižujících mezistátních smluv z normalizační doby by pro budoucnost narovnalo vztahy. Považovat ještě dnes za platné smlouvy, uzavřené pod nátlakem okupační síly, je otevřeně nemravné a ponižující.

Plynu a ropy je na světovém trhu, zdá se, dostatek i mimo ruské zdroje. Moskva by zcela jistě odpověděla vyvlastněním majetku v českých rukou na území Ruské federace. Byla by to jen nicotná cena za svobodu a důstojnost. A také mimořádně cenné zjištění, nakolik právě na svobodě a důstojnosti české společnosti záleží.