Armádní generál Petr Pavel FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Co se týče kandidatury generála Petra Pavla na prezidenta republiky, hovoří se o jeho poskvrněné minulosti z doby komunismu. Petr Pavel zdůrazňuje, že během následujících třiatřiceti svobodných let prokázal dostatečně svou oddanost demokracii. Nehodlám jej soudit, ale můžeme se vždy tázat, zda je jeho obrácení upřímné a opravdové. Nicméně bychom se mohli či spíše měli porozhlédnout a uvědomit si, kolik lidí spjatých s mocenskými strukturami minulého režimu a s KSČ dnes velmi dobře a úspěšně funguje v demokratických strukturách, popřípadě i v mezinárodních institucích. A zdá se, že to nikomu nevadí.
Ano, někteří lidé přešli z minulého režimu do toho nového zcela hladce a nemuseli své kariéry nikterak legitimizovat. V oblasti justice došlo k jakýmsi prověrkám, ale velmi slabým, vždyť nadále může vesele soudit taková JUDr. Marcela Horváthová, soudkyně, která pochybila, když v podstatě na smrt poslala zpět do vězení vážně nemocného Pavla Wonku. Je jistě velkou chybou, že byla po Listopadu nastolena jakási právní kontinuita. Kromě justice jsou ale i jiné obory, v nichž nedošlo takřka vůbec k žádným přeryvům. Teprve poslední dobou se začíná hovořit o psychiatrech či soudních znalcích v oboru psychiatrie a sexuologie, o Cyrilu Höschlovi, o Janu Cimickém, Josefu Nesvadbovi, Miroslavu Plzákovi, Stanislavu Grofovi, Slavomilu Hubálkovi a dalších.
FORUM 24 psalo o JUDr. Igoru Střížovi, který posílal odpírače vojenské služby za socialismu na pár let do lochu, nicméně Stříž je dnes nejvyšším státním zástupcem, ačkoli před posledními volbami někteří demokraté slibovali jeho sesazení. Jenže to by zřejmě nesměl být ministrem Pavel Blažek.
Někteří na poslední chvíli – jako třeba ještě v říjnu 1989 JUDr. Robert Fremr – stačili vstoupit do KSČ, ale nic to nevadilo, aby neudělali v následujících svobodných letech pořádnou kariéru. JUDr. Fremr před revolucí soudil v intencích socialistické zákonnosti a stačil na Městském soudu v Praze ještě leccos napáchat. Toho času je místopředsedou Vrchního soudu v Praze. „Je to skutečně mimořádná postava justice. Jak ho znám, je to ukotvená, stabilizovaná a orientovaná osobnost,“ řekla v roce 2020 pro Aktuálně.cz bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Robert Fremr působil dokonce jako soudce Mezinárodního trestního soudu v Haagu a také jako soudce Mezinárodního trestního soudu pro Rwandu. Zmíněný online deník Aktuálně.cz o Fremrovi napsal: „Mezi osobnostmi české justice je prakticky nemožné najít někoho, kdo by o Robertu Fremrovi smýšlel kriticky nebo tak o něm alespoň veřejně promluvil.“
Dovolím si teď napsat o něm veřejně něco kritického, ač nejsem osobnost české justice, a připomenu případ zvaný též „pomníčky krasnoarmějců“ z roku 1987. Jsem s touto kauzou podrobně obeznámen, četl jsem spisy a rozsudky, znám jednoho z odsouzených, ale v zájmu stručnosti se omezím na citaci z wikipedie, v níž je příslušné heslo (k dnešnímu dni) s několika málo výhradami docela objektivně zpracováno:
„Justiční případ Olšanské hřbitovy má být jedním z posledních zpolitizovaných soudních procesů v Československu. Veden byl proti tzv. záškodníkům z Olšanských hřbitovů, který proběhl s velkým mediálním zájmem v době od 13. června do 7. července roku 1988 u Městského soudu v Praze.
Rozsudky, které v něm padly, jsou podle názoru některých publicistů příkladem z dějin československé justice, kdy za silné mediální prezence a účasti široké socialistické veřejnosti rozhodovali komunističtí soudci ve zpolitizovaných procesech pod vlivem Státní bezpečnosti a v souladu se zájmy tehdejší Komunistické strany Československa, tedy za účelem zastrašení opozičních proudů v československé společnosti na konci 80. let 20. století. Faktem je, že trestní senát prvostupňového soudu pod předsednictvím JUDr. Fremra rozhodl proti ‚nepřátelům socialistického státního a společenského zřízení‘. (…) Mediálně sledovaný soudní proces trval u Městského soudu v Praze celkem čtyři týdny, předsedou pětičlenného trestního senátu byl JUDr. Robert Fremr, a 7. července 1988 padl rozsudek.“
Antonín Mundok byl odsouzen na 8 let odnětí svobody, mladistvý Petr Havelka na 5 let odnětí svobody a devatenáctiletý Alexandr Eret na 6,5 roku odnětí svobody. (Odvolací soud pak zvýšil rozsudky Mundokovi na 10 let a Eretovi na 7 let.)
JUDr. Fremr se vyznačuje také tím, že udělil poslední trest smrti v roce 1989. Nicméně, jak se můžeme dočíst, později se z něj stává odpůrce trestu smrti. Zdá se, že se „vevšemvšudy“ skrznaskrz obrátil. Jeho činnost v mezinárodních trestních institucích jako by toto obrácení prokazovala. Možná je to srovnatelné s kariérou Petra Pavla coby šéfa NATO. Rozdíl vidím v tom, že generál Pavel se ke své minulosti hlásí a o jeho angažmá v časech komunismu se veřejně diskutuje, zatímco JUDr. Fremrovi se jeho angažmá v konkrétních kauzách páchaných zločinnou socialistickou justicí podařilo víceméně ututlat. A to do té míry, že je považován za zcela dokonalého soudce a výjimečnou, čistou personu naší justice.
Za JUDr. Fremrem stojí taky bývalý nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a zmíněná Iva Brožová o něm řekla, že by mu dala „jedničku s hvězdičkou“. Nebo kupříkladu Centrum pro lidská práva a demokracii u příležitosti Fremrova životního kroku psalo: „Robert Fremr zvolen soudcem Mezinárodního trestního soudu! Tak tato zpráva včera potěšila nejednoho českého právníka, a ty lidskoprávní obzvláště.“
Když už nemáme po ruce nikoho, kdo si s komunistickou mocí nezadal, nikoho opravdu čistého, pak bychom si měli klást otázku, jak opravdové je obrácení někdejších protagonistů komunistického režimu, kteří zastávají nebo chtějí zastávat významné funkce ve státě. Musíme si klást otázku, zda se nejedná jen o obratné, mazané oportunisty. A měli bychom tu otázku klást též dotyčným osobám, se zvýšenou opatrností pak sledovat jejich současné postoje včetně odkrývání a hodnocení vlastní minulosti.
Někteří lidé mají sklon připomínat Písmo, výroky „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ a podobné pasáže. Na to lze říct jediné: nikdo by tyto lidi nikterak nesoudil, neposuzoval jejich minulost a ani jinak by se jimi nezabýval, kdyby neměli jistou moc nad ostatními, vyplývající z jejich pozic, nebo o ni neusilovali. A připomíná se taky apoštol Pavel – z pronásledovatele křesťanů se stal jeho vášnivý propagátor. Pavel své obrácení dle všeho prokázal svým pokáním a nasazením, svými kázáními a epištolami a také svým životem, který se nevyhýbal utrpení. Nešť u porevolučních oportunistů žádné utrpení nepřichází v úvahu, spíš naopak, ocitají se na výsluní úspěšné kariéry.
O obrácení JUDr. Stříže lze důvodně pochybovat. O obrácení JUDr. Fremra nevím nic. Jak si ale pamatuji, ještě v devadesátých letech neviděl nikterak kriticky svou roli ve zmíněném, též jím manipulovaném soudním procesu. O postojích generála Pavla k vlastní minulosti se nyní můžeme a jistě ještě budeme moci dočíst v čase prezidentské kampaně celkem dost.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
