Informační centrum pro Nord Stream 2 v německém Lubminu vizualizovalo geostrategický význam projektu pro Rusko FOTO: ČTK/DPA/Jens Büttner
FOTO: ČTK/DPA/Jens Büttner
Rozšíření osm let trvající ruské války proti Ukrajině v regulérní invazi způsobilo v evropském veřejném prostoru „kognitivní šok“, který postupně vede k přehodnocování předchozích priorit. Jedním z důsledků se nepochybně stane také sekuritizace řady politických témat s válkou přímo či nepřímo souvisejících. A bude třeba přitom pečlivě sledovat, zda reakce politicko-ekonomické sféry a veřejnosti nejsou nedotažené – anebo naopak přetažené.
Sekuritizace představuje proces, v němž je nějaké politické téma povýšeno na otázku národní bezpečnosti. Spojením s přežitím společnosti se tématu logicky dostane výrazně větší pozornosti a nárokuje si také mnohem více prostředků než dosud. Sekuritizace ovšem může být i problémem, jestliže vyzvednutí určitého tématu výrazně přesahuje jeho objektivní význam.
Pravděpodobně si vzpomínáte, jak péčí (zdaleka nejen) Pražského hradu došlo v prvním funkčním období prezidenta Zemana k sekuritizaci uprchlické krize a tématu „islámského terorismu“. Přitom muslimská komunita v Česku je převážně umírněná, dobře si vědomá nutnosti včas se zbavovat extremistů, pokud chce pokojně žít s většinovou společností. Nejbližší „hnízdo“ islamistických teroristů nalezneme ve Vídni, ale i ti české území považují za bezpečný tranzitní spíše než operační prostor.
Jediný případ terorismu za mnoho let v České republice spáchal právě xenofobní islamofob a „vlastenec“. Co se týče počtu obětí, například spravování železnice univerzálním ministrem Havlíčkem představovalo záležitost mnohem více smrtící, než všechny radikalizované muslimské aktivity u nás od roku 1989 dohromady.
Věnovat tedy problému islamismu tolik nervové energie, takový díl pozornosti ve veřejném prostoru a tak mnoho předběžného plánování, včetně fantazií ohledně nasazení hasičů a myslivců na hranicích, byl počin zcela neúměrný skutečnému rozsahu ohrožení. Nemluvě ani o vedlejších škodách v podobě záminky ke vzniku „vlasteneckých“ milicí, jež se záhy staly nebezpečným nástrojem ruského podvratného působení.
Co je vlastně sekuritizace?
Studium sekuritizace se snaží přijít na to, kdo témata sekuritizuje, na základě jakých hrozeb, pro koho a za jakých podmínek nebo s jakým výsledkem.
Dosud nás však sekuritizace příliš netrápila. Posledních třicet evropských let proběhlo spíše v opačném gardu, když témata národní bezpečnosti v rámci vybírání mírové dividendy všeobecně ustupovala do pozadí. Národní bezpečnost se stala sférou, v níž se pohybovali především profesionálové – buď vojáci, nebo bezpečnostní analytici – a do veřejného prostoru pronikala především během akutních bezpečnostních krizí v evropském sousedství. A těch za tři dekády zase nebylo tolik: války v Kuvajtu, Čečensku, Jugoslávii, Iráku, Gruzii. A kromě příchodu jugoslávských válečných uprchlíků se žádný ze zmíněných konfliktů České republiky zásadněji nedotkl.
Desekuritizace se na úrovni hmatatelných faktů projevovala postupným rozpouštěním jednotek, ale také dekády trvajícím rozprodejem vybavení a zásob zděděných z dob studené války. Více jak třetina typů zbraní používaných Armádou České republiky dosud pochází z období před rokem 1989. Dlouho tato armáda fungovala zejména jako zdroj předlistopadového materiálu přeprodávaného soukromým firmám s konexemi k dalšímu obchodování ve „třetím světě“. Jen občas si při povodních nebo jiné katastrofě odskočila do role instituce, která plní i praktické úkoly i v současnosti.
Ochrana před „ZHN“ („zbraněmi hromadného ničení“) se stala okrajovou specializací k tomu vyčleněných jednotek, místo aby prostřednictvím „branné výchovy“ a pověstných „branných cvičení“ pravidelně vstupovala do života každého občana. Hlasy prosazující zrušení vojenského letectva sice zaznívaly jen výjimečně, to ale neplatilo třeba o tankovém nebo dělostřeleckém vojsku, jež bylo ke zrušení dokonce vícekrát. A obecně se samotnou profesionalizací armády výrazně poklesl kontakt běžného občana s tématy týkajícími se obrany státu. Armádní propagační akce pro veřejnost typu Bahna v zásadě přesvědčují již přesvědčené a přitahují již přitažené.
Sekuritizace mediální gramotnosti
Na skandinávských vzdělávacích systémech nás spíše než účelově zdůrazňovaný odlišný postoj k elitnímu školství může zaujmout, že se jim podařilo dosáhnout působivě vysoké úrovně mediální gramotnosti obyvatel a odolnosti vůči dezinformačním aktivitám. A to vše ještě dávno před tím, než zbytek Evropy po první ruské invazi na Ukrajinu vůbec uznal, že dezinformace mohou představovat problém.
Nordický důraz na mediální gramotnost vede mimo jiné k mizivé účinnosti ruských dezinformačních kampaní mezi obyvatelstvem. A přitom se tak neděje proto, že byl problém sekuritizován a dostalo se mu proto mimořádné pozornosti i štědrého přísunu finančních prostředků. Země jako Švédsko či Finsko jsou především v mediální gramotnosti o mnoho let napřed, věnovaly se jí dokonce už od přelomu století.
V nordických zemích by bylo stěží myslitelné ovládat podstatný díl seniorské populace dezinformačními řetězovými e-maily nebo dospět do stavu, kdy je 40 % celé populace v nějaké míře pod vlivem antivaxerské propagandy. Při rozhovorech s blízkými a známými tam nemusíte konverzovat o „čipech“ nebo „mikročásticích“ v proticovidových vakcínách a vymlouvat příbuzným ze zranitelných skupin odmítavý postoj k přeočkování proti koronaviru.
Postavy formátu Ivana Davida „vyvracející“ demagogickými plky dokumentární záběry zločinného ruského útoku na supermarket v ukrajinském Kremenčuku v takových zemích nesedí v parlamentech a nejsou zvány do hlavních médií, protože demarkační čára mezi demokratickou debatou lidí s různými názory a dezinformačními operacemi v žoldu cizí nepřátelské mocnosti je většině společnosti jasná.
Avšak tím, že Česko v dané záležitosti naprosto zaspalo, nezbývá mu patrně nic jiného než téma mediální gramotnosti urychleně sekuritizovat, učinit z něj prioritu vzdělávací politiky a investovat do něj dodatečné prostředky. Za úvahu přitom jistě stojí otázka, co lze a co nelze urychleně převzít z dobře fungujících nordických systémů.
Protože v zemi, kde se místo racionální debaty ve veřejném prostoru plácá o čipech ve vakcínách a „nacismu“ židovského prezidenta v Kyjevě, nemůžete mít nikdy doopravdy funkční politiku – a to v žádné oblasti.
Sekuritizace sociální politiky
Jedním z předních cílů ruského politického válečného úsilí namířeného proti Západu je polarizace západních společností prostřednictvím systematického vyzvedávání menšinových krajních názorů na klíčová témata ve veřejné debatě. Takové pokusy mají bohatou tradici.
Ruské zdroje například uvádějí, že v době vietnamské války sovětské služby GRU a KGB vynaložily na podporu západního mírového hnutí miliardu dolarů. Tato investice se však ohromně vyplatila, když po ofenzívě Tet (1968) došlo k naprostému zhroucení americké kolektivní vůle pokračovat ve válce. Jiný příklad představovala sovětská operace Pandora (1971) s cílem rozpoutat provokacemi v USA rasovou válku.
Ruský podíl na dezinformační brexitové kampani, ovlivňování amerických voleb v roce 2016 či cílená podpora ultrapravicových a (v menší míře) ultralevicových politických formací na Západě představují aktuální příklady ruského politického válčení.
Podobným snahám ale není možno čelit jen kontrarozvědnými aktivitami, které se snaží překazit nepřátelské zpravodajské úsilí a omezit jeho dopady. Poté, co je konečně snad všem jasné, že demokratický Západ má opět systémového rivala, je načase začít znova strategicky investovat do sociální soudržnosti západních společností.
Během studené války čelily západní demokracie systémovému rivalovi i tím, že budovaly různé modely sociálního státu, který posiloval jejich sociální soudržnost. Ale již ke konci sedmdesátých let minulého století se začal prosazovat názor, podle nějž SSSR po invazích do ČSSR a Afghánistánu nepředstavuje věrohodnou systémovou alternativu. Sociální politiku je prý místo na obranu demokracie třeba orientovat k „tržním kritériím“.
Jestliže však perioda globalizace a následná vlna populismu na Západě něco jasně ukázala, je to lekce, že v dnešní době nemůže být otázka sociální soudržnosti demokratických společností přenechána „neviditelné ruce trhu“.
Demokracie v současné krizi budou znovu muset hledat způsoby, jak dosahovat toho, že bohatší a šťastnější se podělí s méně úspěšnými a nenechají je padnout na sociální dno, kde se z nich pak stanou resentimentem nasáklí šiřitelé ruské protizápadní a protidemokratické propagandy. Pochopitelně, že ani nejgeniálněji pojaté programy sociální podpory nezpůsobí úplné vymizení proruských dezinformátorů a „politiků“ ve službách Kremlu. Mohou nicméně významně omezit jejich reálný vliv na společnost.
Dopravní systémy
Ne tak dávno mívala každá trochu významnější továrna u nás vlastní železniční vlečku. S rozvojem logistického modelu „just in time“ spoléhajícího primárně na kamionovou dopravu však podniky začaly vlečky rušit.
Moudré to nebylo. Železniční doprava zboží z podniku do podniku i v těch nejméně výhodných variantách (dieselová lokomotiva) vede ke snížení spotřeby ropných paliv, což je v době neustálého růstu jejich ceny opět stále důležitější. A logistický model „just in time“ patří k produktům globalizace, které se s ohledem na nedostatek čipů v automobilovém průmyslu, nedostatek sunaru v USA, přepravu obilí z Ukrajiny nebo konečně také dělostřelecké munice pro ukrajinské obránce jeví jako značně neúspěšné. Lépe se s vlastním skladem v lepších časech předzásobit než v době krize marně shánět nezbytnou komoditu.
Kromě zásobníků se zemním plynem se nesmírně doporučuje věnovat pozornost také doplnění Babišem zdevastovaných strategických rezerv, včetně zásob klíčových surovin. Spekulativní skupování obilí u producentů není nic, co by měl český stát tolerovat – vždyť v lepším případě může skončit tím, že nám tyto zrniny budou nakonec odprodány zpátky, ovšem za výrazně vyšší ceny.
Dopravní systém v Česku by měl všeobecně počítat se snižováním závislosti na ropných palivech. Jistě ne za každou cenu – delirantní projekty typu kanálu Dunaj-Odra-Labe snad už zůstanou uzavřenou záležitostí – nicméně s přiměřeným úsilím. Odolnější dopravní systém kromě jiného může omezit i dopad zdražování paliv na inflaci. Pokud s menším množstvím ropy přepravíte více zboží, jeho cena tolik nevzroste. A koneckonců jste tak opět investovali i do sociální soudržnosti.
Energetika
Naprosto logicky dochází po 24. únoru k sekuritizaci energetiky. Není možné, jak to dělala Babišova vláda, omezit veškeré úvahy o energetice na krátkodobé cenové kalkulace a nevšímat si strategických souvislostí. O Putinově plánu využít dodávky energetických surovin do Evropy jako zbraň víme přinejmenším dvě dekády. Jen zcela nekompetentní úvahy nebraly tuto skutečnost na vědomí.
Přitom je ale také třeba dodat, že současné plány řešení problémů musejí mít patřičnou věrohodnost. Fialova vláda má především za úkol zajistit zásobování energiemi v příštích třech sezónách. Povídání o tom, jak bude Česko napříště spoléhat na jádro (když nové jaderné reaktory ani v tom nejlepším případě nepostaví dříve než za 15 let), jsou momentálně zcela mimo horizont relevantních úvah.
Musíme urychleně nahradit ruský zemní plyn, avšak halasně oznamované plány výstavby nových jaderných elektráren nám v tom nijak nepomohou. Veřejnost potřebuje slyšet něco úplně jiného: Odkud odjinud dovezeme plyn, čím ho případně nahradíme, pokud jde o vytápění budov, kolik plynu a kolik tepla můžeme ušetřit atd.
Avšak nic takového, jako byl nedávný projev německého ministra hospodářství Roberta Habecka, jsme v České republice ještě neslyšeli.
Slyšeli jsme premiéra Fialu říci, že vláda prostřednictvím úsporného tarifu bude dotovat spotřebu energií. Úsporný tarif za energie však nepředstavuje žádný dlouhodobý plán zajištění energetické bezpečnosti. Znamená jen státní podíl na zmírňování důsledků historického přesunu bohatství od občanů a firem k dodavatelům energií. A to rozhodně nestačí.
Samozřejmě neexistuje žádný důvod připojovat se k poznámkám hradního ležáka a vrtáka, podle nichž to Fialově vládě „nějak nejde“ a snad aby šla k šípku. Tato vláda převzala po Babišovi zemi ve vážném stavu a nadto dostala do vínku velkou evropskou válku, s jakou se nemusela vypořádat žádná z jejích předchůdkyň.
Nicméně čtyři měsíce po začátku války snad není příliš brzy na to žádat kromě bezprostředních improvizací také nějaké koncepční plány „středního dosahu“. Bez nich ani zapálení příznivci kabinetu brzy nebudou vědět, co odpovídat na stále hlasitější výtky netrpělivých kritiků.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
