NATO mohlo pomoci Ukrajině i vojensky, ovšem západní společnost vykazuje vysoký stupeň strachu FOTO: wikimedia commons (NATO / volné dílo)
FOTO: wikimedia commons (NATO / volné dílo)
Chce-li multilaterální organizace hrát významnou roli za svými hranicemi, musí k tomu užít nástrojů k projekci síly, jež má k dispozici. Relevantní otázkou je, jak Evropská unie v době války užila sílu své ekonomiky a Severoatlantická aliance sílu svých vojsk. Neméně důležitá je reflexe toho, co rusko-ukrajinská válka napověděla o stavu západní společnosti jakémukoliv potenciálnímu nepříteli. V předešlém článku jsem se věnoval prvnímu tématu, nyní rozeberu dvě zbývající.
NATO jako obranná aliance může v konfliktech za svými hranicemi uplatnit vojenskou sílu jen omezeně. Určitý způsob vojenského zapojení do rusko-ukrajinské války, která nabyla charakteru střetu civilizace s barbarstvím, nicméně najít měla. Nebylo by to ostatně poprvé. NATO intervenovalo na Balkáně, v Libyi či Iráku. (Afghánistán je jiný příklad, v něm šlo o invokaci článku 5 Severoatlantické smlouvy.) Nabízela se například limitovaná bezletová zóna nad západní Ukrajinou, humanitárně-vojenský letecký most do Mariupolu nebo rychlé cvičení s rozmístěním sil v Gruzii.
Nakonec velké státy Severoatlantické aliance poskytly účinnou pomoc Ukrajině alespoň formou dodávek zbraňových systémů. Pro státy tzv. Bukurešťské devítky, kam patří i Česko, je dobře, že až tato válka skončí a nastane bilancování zbraňových dodávek Ukrajině, budou proporčně k velikosti svých armád na samotné špičce evropského pelotonu. A to nejen v úvodní fázi dodávek lehkých obranných zbraní, ale i ve fázi, kdy šlo o poskytnutí těžkých zbraní.
Obranyschopnost východního křídla NATO
Kromě hodnocení pomoci Ukrajině je potřebný pohled na to, jak se do budoucna válka odrazí v postavení NATO na globální scéně a v obranyschopnosti jeho východního křídla.
Blížící se summit v Madridu má přinést posun od „předsunuté přítomnosti“ k „předsunuté obraně“ a od „air-policingu“ k „air-defense“. Na východním křídle NATO mají být rozmístěny útvary až do velikosti brigád a velící a logistické struktury schopné přijmout jednotky až do velikosti divize. Výrazně roste přítomnost Spojených států na teritoriu Polska a bude nabývat čím dál víc charakteru přítomnosti stálé. Nabízí se několik zcela konkrétních kroků k tomu, aby Česká republika přítomnost spojeneckých vojsk u našeho severního souseda využila.
Na globální úrovni bude NATO nadále čelit dvěma nepřátelským mocnostem, byť bude Rusko válkou oslabeno. Obě přitom mají v řadě ohledů podobnou vojenskou strategii: Rusko i Čína kladou důraz na omezené válčení s počáteční velkou rychlostí rozvinutí bojových operací, vytvoření „fait accompli on the ground“, jakož i aplikace obranných prvků (anti-access/area-denial) pro dosažení vojenských cílů. NATO musí reagovat novou námořní strategií; investicemi do schopností rychlé penetrace anti-access / area-denial deštníkem; zvýšením evropské úrovně ambicí v rámci NATO (učinit evropské bojové skupiny NATO nasaditelnější a udržitelnější na bojišti) a zrychlením rozhodovacích procesů v době války (například zkrácením pomalého procesu generování sil).
Potřeba změny strategického myšlení
Válka se ukázala být reálnou opcí, což postavení Severoatlantické aliance na globální scéně nutně musí posílit. Posílena bude i obranyschopnost východního křídla Aliance výše uvedenými plánovanými změnami rozmístění sil. Známá poučka ovšem zní, že se nemáme připravovat na minulou válku, ale na válku budoucí.
Vedle bezprostřední takticko-vojenské reakce potřebuje proto Západ reflexi svého strategického myšlení. Musí být zaměřené na otázku, jakou lekci si z probíhajícího konfliktu vezme náš oponent. Je to nejen počet našich bojových útvarů a síla našich zbraní, ale také psychologická percepce naší síly nebo slabosti, co ovlivňuje naši bezpečnost. Rusko, stejně jako každý jiný protivník, si z rusko-ukrajinské války vezme několik ponaučení:
Přetrvává podstatná míra nejednoty Západu. Na summitech NATO/EU vypadá západní soudržnost dobře. Analyzujeme-li ale konkrétní kroky členských zemí – například v poskytování zbraní Ukrajině – vidíme evidentní rozdíly v hodnocení vojenské hrozby. Členské země se liší v tom, který zbraňový systém považují za eskalační a který ne, co má být finálním cílem západní vojenské pomoci Ukrajině a nakolik je třeba usilovat o dosažení dohody Ukrajiny s Ruskem a podobně. NATO sice disponuje multilaterálními mechanismy hodnocení hrozeb, které ale, jak se ukázalo, nejsou schopny skutečně jednotné hodnocení hrozby generovat. Každý náš budoucí protivník bude s tímto fenoménem v budoucnu pracovat.
Západní společnost vykazuje známky vysokého stupně strachu jako rozšířeného psychologického jevu. Kreml dva roky pozoroval, jak strach z nemoci covid-19 účinně paralyzuje celý svět. Během války se strach transformoval do strachu z boje a použití vojenské síly. Dnešní západní společnost je jiná než v devadesátých letech. Masakr ve Srebrenici vedl k vojenské akci NATO, hrůzy Mariupolu nikoliv. Jedním z důvodů byl strach z užití vlastního vyspělého zbrojního potenciálu. Tento stav západní společnosti zahrne protivník do své takticko-vojenské kalkulace.
Existuje velká míra neochoty decision makerů riskovat. Političtí představitelé demokratických zemí jsou přirozeně závislí na veřejné podpoře. Její míru lze dnes okamžitě měřit na sociálních sítích. Co politici považují za riskantní, určují více političtí a mediální poradci než bezpečnostní experti či zpravodajští důstojníci. Například riziko omezené bezletové zóny nad západní Ukrajinou nebo leteckého transportu/výsadku do Mariupolu bylo ve skutečnosti politické, nikoli vojenské. V období, kdy by Mariupol ostřelován, se do města dostalo 16 ukrajinských vrtulníků. Rusové byli schopni sestřelit pouze dva z nich. Vojenské riziko tzv. composite air operation, kdy by letadla s humanitární pomocí byla do Mariupolu doprovázena bojovými a tankovacími letouny NATO, jakož i letouny se systémem AWACS a letadly vybavenými pro elektronický boj, bylo tedy minimální. Politici si ale nebyli jisti, zda se přímá vojenská angažovanost v rusko-ukrajinském konfliktu, jež mohla přinést i určité oběti, politicky vyplatí.
Použití robustní vojenské síly – těžkých obrněných brigád, silné palebné síly atd. – nepřinese výsledky, pokud vojenský cíl není přizpůsoben politickým cílům a míře odhodlání bránící se strany. Jakýkoli budoucí protivník Západu bude proto hledat odlišné modality kinetických i nekinetických operací. Úkolem nepřátelských vojenských plánovačů bude iniciovat vojenský útok tak, aby stále ponechal západním lídrům dilema, zda je nutné bojovat, či nikoliv. Může jít o nějakou leteckou či námořní blokádu, bleskový úder s rychlým stažením sil, sabotážní akci a podobně. Vše hluboko pod hranicí článku 5 Severoatlantické smlouvy. Koneckonců ani invokace článku 5 nezavazuje smluvní strany k ozbrojenému boji ve prospěch napadené členské země.
Rusko nevyhraje přímou vojenskou konfrontaci se Západem, nicméně zástupná válka (proxy war) mu přináší výsledky. Již před rusko-ukrajinskou válkou projevoval Západ slabost ve vzdálených teritoriích a při prvním náznaku ruského tlaku stáhl své síly nebo byla minimálně narušena jeho jednota. Týkalo se to Sýrie, Mali či Středoafrické republiky. Po ruské prohře v ukrajinské válce se může proxy válčení stát na několik let preferovanou taktikou.
Závěr: Potřebujeme poučenou veřejnost
Pokud se Rusko v důsledku prohrané války nerozpadne, bude i nadále nebezpečným a odhodlaným protivníkem. Svou strategii i doktrínu bude ale muset zásadním způsobem změnit. Ještě více to platí pro Čínu, bedlivě sledující ruský neúspěch. To, co Čína doposud nacvičovala vůči Tchaj-wanu, připomíná první týden rusko-ukrajinské války. Bezpochyby to nyní bude adaptovat. Má na to zdroje a její adaptace bude rychlejší než ruská. To nutně změní plánování USA a nemůže se neprojevit na tom, co bude USA od Aliance v příštím období očekávat.
Na východním křídle zásadní otázka zní: Mohou si nejzranitelnější členové NATO být jisti, že zbytek Aliance za ně bude bojovat? Západ snad není zbabělý. Po válce, během níž byly bez jeho intervence páchány nejhorší myslitelné zločiny, ale existuje dobrý důvod, aby si to o něm nepřátelé mysleli. A to se může vymstít.
Každopádně platí, že v době krize to nejsou ministři obrany, náčelníci generálních štábů ani představitelé zpravodajských služeb, kdo rozhoduje o akci.
Jsou to politici, kteří se zodpovídají veřejnosti. Proto čistě vojenská reakce na rusko-ukrajinskou válku nestačí. Potřebujeme poučenou veřejnost, která si bude vědoma toho, že jsou chvíle, kdy i ten největší pacifista musí sáhnout po zbrani.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a poradcem předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
Poznámka: Text vychází z přednášky, která zazněla 23. června 2022 na česko-polském kulatém stole v Niepołomicích u Krakova, který s podporou Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky uspořádaly Klub Jagielloński Kraków a CEVRO Institut Praha.
