Euromajdan v Kyjevě z roku 2013/2014 volal po evropské perspektivě pro Ukrajinu FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0
V roce 2014 se trvání Ukrajinců na sbližování s Evropskou unií stalo pro Kreml záminkou k rozpoutání ozbrojené agrese. Ovšem i během rozšířené ruské invaze v roce 2022 vzbuzuje otázka možného vstupu Ukrajiny do EU značné emoce. Moskva má sice minimální šance cokoliv ovlivnit, na stole jsou však další důvody pro váhání stávajících členských států.
Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen je jednoznačně pro udělení kandidátského statusu Ukrajině. Kandidátské země západního Balkánu, tj. Albánie, Černá Hora a Severní Makedonie, podporují ukrajinskou kandidaturu. Vstup přes některé výhrady podporuje i Švédsko. Během nedávné návštěvy Kyjeva slíbili podpořit kandidaturu také představitelé Francie, Německa a Itálie.
Existují dva hlavní důvody přetrvávajících potíží a pochybností. První spočívá v pocitu německo-francouzského tandemu, že jeho tradiční určující role v EU by mohla být vstupem Ukrajiny ohrožena a na jejich úkor by posílil hlas středoevropských a východoevropských členských zemí. Jinak řečeno, těžiště EU by se podle nich „příliš“ posunulo východním směrem.
Tento postoj však představuje svého druhu sebenaplňující proroctví. Historické vedoucí postavení Německa a Francie v EU není přece ohroženo ani tak proto, že by se členem mohla stát Ukrajina, jako zásadně chybnou zahraniční, bezpečnostní a energetickou politikou, kterou zmíněné duo mnoho let v EU prosazovalo – a která byla založena na systematickém podceňování rizik spojených s Ruskem.
Místo aby s ohledem na pokračující ruskou invazi po 24. únoru 2022 Paříž a Berlín své chybné politiky zásadně přehodnotily a změnily, snaží se v zakryté formě stále hájit „měkčí“ postoj k Moskvě než USA a východní křídlo EU. Posedlost „kompromisy“ tam, kde bylo léty praxe tzv. minského procesu nade vší pochybnost prokázáno, že kompromisní přístup k ruskému imperialismu naprosto nefunguje, přináší jedině rostoucí izolaci Francie a zejména Německa nejen v rámci EU, ale i celého „kolektivního Západu“.
Kompromisní politika vůči Rusku je široce vnímána jako bezzásadová, nepoučitelná, sobecká a zcela nefunkční. Bez ohledu na to, zda se Ukrajina stane členem EU, se už těžiště unijní Evropy odpoutalo od Paříže a Berlína a nevratně se pohybuje na východ. Macron se Scholzem mohou vinit jen a jen sami sebe, respektive vlastní neschopnost změnit kurz a dospět k takové politice vůči Rusku, která by nebyla na evropské úrovni tak široce a zásadně zpochybňována a odmítána.
Druhý důvod výhrad a pochybností nicméně není tak snadné přejít. Institucionální nedostatky v oblasti právního státu a kvality demokracie na Ukrajině nekritizují zdaleka jen „nepřívětivé“ evropské vlády, ale také západní a ukrajinské nevládní neziskové organizace sledující úroveň korupce, svobody tisku nebo politickou soutěž. Reformní prezident Volodymyr Zelenskyj oproti svému předchůdci Petru Porošenkovi nepřinesl tak výrazné zlepšení, jaké od něj voliči očekávali.
Co se týče postupu vůči demokratické opozici, dospěl naopak spíše k výraznému zhoršení. Obavy, že EU, která se už potýká s populismem v Polsku a Maďarsku (donedávna také v České republice a Slovinsku), může být ve velké dávce „infikována“ politickou kulturou, s níž má západní liberální demokracie vážný problém, dávají smysl.
Teoreticky lze věc jistě poměrně snadno ošetřit. Kyjev by samozřejmě dostal seznam přísných podmínek, které musí před plným vstupem do EU závazně splnit. Korupce, nepotismus a další dobře známé nectnosti by se ocitly na špici seznamu. Dokud nedojde k opravdovému zlepšení, členství zůstane pouhým snem.
Na druhé straně si však lze snadno představit i scénář, v němž vedení válkou těžce zkoušené země z pozice mučedníka odmítá přísné západní nároky a kategoricky se dožaduje vstupu, „který nám byl přislíben, ale teď nám ho upírají kvůli nepodstatným výmluvám“. Zde lze bez pochyby konstatovat, že se jedná o nebezpečný tanec mezi vejci.
Kdo by mohl být proti?
Proti přijetí Ukrajiny do EU se zatím výslovně postavily Dánsko, Nizozemsko a Portugalsko. Podle portugalského premiéra Antonia Costy by členství Ukrajiny EU „vnitřně rozdělilo“ a vyvolalo na straně Kyjeva „falešná očekávání“. Místo něj navrhl výrazné navýšení ekonomické pomoci.
V Portugalsku je ovšem ruská válka mimořádně nepopulární a není namístě považovat vládní námitky za „neprůstřelné“. Pokud by měl Lisabon zůstat jediným nebo jedním z několika málo protivníků přijetí Ukrajiny do EU, bylo by namístě očekávat pružnou změnu postoje. Ostatně premiér Costa sám naznačil, že ji vůbec nevylučuje.
Existují dále obavy zemědělské lobby z ukrajinské konkurence a ze soupeření o zemědělské dotace. V tomto směru ovšem tradičně vedou francouzští farmáři. Odsud zřejmě také Macronova poznámka, že proces přijetí Kyjeva může zabrat „několik dekád“.
Takový přístup k členství Ukrajiny v evropském bloku lze pak shrnout tradičním bonmotem „slibem nezarmoutíš“. Uděláme z vás kandidáty, ale přijetí se už nedožijete. Připomeňme, že například Turecko požádalo o vstup do Evropského společenství už v roce 1987 a oficiálním kandidátem členství v EU se stalo roku 1999, avšak plnoprávným členem dosud není.
Podle Dánů nesplňuje Ukrajina dostatečně kritéria spojená se stabilitou demokratických institucí, právním státem, dodržováním lidských práv, respektem a ochranou menšin. Dánsko spolu s Nizozemskem a Švédskem prosazují, aby se EU nejprve vypořádala s rozvalem právního státu a demokratických institucí v Maďarsku a Polsku, než zahájí přijetí dalšího státu s problematickou politickou kulturou.
A pak je tu samozřejmě ještě Putinův trojský kůň v Evropě, maďarský premiér Viktor Orbán. I když Evropská komise přijetí Ukrajiny podporuje a žádný z velkých hráčů nevznáší zásadní námitky, schválení kandidatury vyžaduje jednomyslné rozhodnutí všech členských zemí. A to znamená, že byť i jeden jediný stát může proces zablokovat.
S čím má Ukrajina problémy?
V roce 2022 se Ukrajina v ukazateli World Press Freedom Index kompilovaném mezinárodní organizací Reportéři bez hranic umístila na 106. pozici, mezi Gabonem a Burundi. Rusko bylo až na 155. pozici, nicméně to je ukrajinským novinářům jen velmi malou útěchou.
Pokud jde o kvalitu legislativního prostředí, Kyjev na tom s 36. místem vůbec není špatně. Z hlediska sociokulturního kontextu jde stále o poměrně solidní 62. pozici. Co se týče politické podpory nezávislosti médií, umístila se Ukrajina pořád relativně slušně, a to na 70. pozici. Také v oblasti ekonomického kontextu nezávislé mediální práce je výsledek lepší než obecné skóre (86. místo). Vše ovšem kazí problematika osobní bezpečnosti novinářů, kde je na tom ukrajinská „čtvrtá velmoc“ se 165. místem dokonce hůře než Rusko a Bělorusko. Jen o ždibec překonává jinak mnohem divočejší Irák.
Co se týče Indexu vnímání korupce každoročně sestavovaného mezinárodní nevládní organizací Transparency International, Ukrajina je za loňský rok 122. na světě a její skóre se meziročně mírně zhoršilo, čímž se přiblížila Gabonu nebo Mexiku. Zhruba 23 % osob využívajících veřejných služeb během roku 2021 dalo úplatky. V ukazateli WJP Rule of Law Index 2021 zaznamenala Ukrajina zlepšení, ale stále zaujímá až 74. pozici.
V ukazateli Democracy Index se Ukrajina nachází až na 86. pozici ve světě a byla označena coby „hybridní režim“ spíše než „flawed democracy“ (špatně fungující demokracie) jako třeba Jihoafrická republika nebo Česko.
O hybridních režimech se hovoří v případě států, kde například dochází k volebním podvodům. Vlády hybridních režimů běžně vyvíjejí nátlak na politickou opozici nebo závislou justici, vyskytují se v nich korupce, zastrašování a nátlak vůči médiím, právní stát bývá „anemický“. Další vady se nacházejí v oblasti nerozvinuté politické kultury a špatně fungujícího vládnutí. Připomeňme, že i nepřetržitě se zhoršující Orbánovo Maďarsko je stále ještě klasifikováno coby „flawed democracy“.
Cena útěchy?
Samozřejmě, že pro Ukrajinu v současné existenční krizi představuje i pouhý příslib členství v Evropské unii mimořádně důležitou zprávu. Potvrdil by západní orientaci země a povzbudil morálku vojáků i civilistů tváří v tvář ruské agresi. Pro potrhlé české „euroskeptiky“ volající po „czexitu“ jistě důvod k vážnému zamyšlení. Není snad unijní evropanství klíčovou civilizační volbou? Na druhé straně ale těžko přehlížet, že se jedná stále jen o symbolickou pomoc a svého druhu dokonce „cenu útěchy“. Proč?
Nejakutnější problém současné Ukrajiny se samozřejmě týká vojenské obrany. A to je záležitost, se kterou by jí EU nijak zásadně nepomohla ani v případě, že by Kyjev hned zítra obdržel plnohodnotné členství. Evropské armády totiž mohou nabídnout jen málo – a Evropa jako celek v zásadě nic.
Na pozadí prázdných řečí o „strategické autonomii“ došlo v posledních letech k prohloubení rozdílů, jejichž kritický význam začínal být zřejmý už během intervence v Libyi v roce 2011. Zatímco Spojené státy americké si udržují kapacity, které jim umožňují provádět v zahraničí vojenské zásahy nejrůznějšího druhu (i když třeba chybí politická vůle je provést), žádná evropská země, ale ani všechny evropské členské státy NATO dohromady srovnatelnými kapacitami nedisponují. Jakákoliv větší akce mimo vlastní území bez účasti USA se tak stává pouhou fatou morgánou.
Pomiňme diskuse o tom, které ustanovení evropských smluv umožňuje z pohledu mezinárodního práva kolektivní obranu. K takové obraně smlouva sama nestačí. Obrana předpokládá také politickou vůli pomoci spojenci a vojenské kapacity. A i kdyby byla vůle ve Francii, Německu a Itálii zabývat se střední a východní Evropou mnohem větší, než aktuálně je, vojenské kapacity mávnutím kouzelného proutku nevykouzlí.
Na žádost Ukrajiny o západní dělostřeleckou výzbroj reagovala Francie dodávkou 12 samohybných houfnic Caesar a příslibem 6 dalších. Německo slibuje „někdy“ dodat 7 samohybných houfnic PzH 2000 a 3 raketomety MARS II. Itálie posílá blíže neurčený počet tažených houfnic FH-70 (je ovšem velmi pravděpodobné, že půjde o dvojciferné číslo). Kyjev si jistě nestěžuje, ale Spojené státy mu poslaly 126 houfnic M777, slibují 36 dalších a v nejbližších dnech dorazí také 4 raketomety HIMARS.
Nejen, že jsou Američané ochotni pomoci, ale také mají čím. Dosavadní mezinárodní pomoc Ukrajině je jistě ještě nedostatečná, jenže bez amerického podílu by byla dokonce jen zlomkem současných počtů. Zdaleka nejen proto, že Berlín vojenskou pomoc Kyjevu systematicky sabotuje. Také z toho důvodu, že evropské armády už samy nemají mnoho co dalšího nabídnout. A evropský obranný průmysl do této chvíle na krizi vůbec nedokázal reagovat.
Přejme Ukrajincům kandidátský status v EU. Čeští zástupci by samozřejmě měli hlasovat všemi deseti pro. Avšak nepodléhejme falešnému dojmu, jako bychom tím pro Ukrajinu „udělali dost“, protože to není pravda. Vojenská podpora zůstane nadále klíčovou záležitostí. Bez ní by Ukrajina mohla skončit sice s kandidátským statusem, ale třeba i s exilovou vládou ve Varšavě.
Prostudujte si podmínky…
Pro mnohé z Čechů je členství v Evropské unii na prvním místě předmětem finančních kalkulací a věčného remcání; pro Ukrajince ale věcí krví vykoupené civilizační volby, která se de facto táhne několik generací nazpět. Nevěřím, že by v příštích dnech kdokoliv kromě maďarského premiéra trval na tom, že jim má být navzdory příznivému stanovisku Evropské komise tato volba upřena.
Portugalský premiér Costa má však svým způsobem pravdu. Otázka vstupu Ukrajiny do EU znovu otevře problém vztahů mezi „novou“ a „starou“ Evropou, jak jej před mnoha lety pojmenovala Bushova administrativa. A toto vnitřní rozdělení mimo jiné zprostředkuje i návrat Velké Británie coby klíčového ukrajinského spojence do evropských záležitostí.
Bylo by ovšem pošetilé myslet si, že potlačením symptomu by mohla být odstraněna příčina zmíněného rozdělení, kterou je v danou chvíli především odlišný postoj východního a západního křídla EU vůči ruskému imperialismu.
Předpokládám proto, že – s výhradou nevyzpytatelného Orbána – spor nakonec neproběhne o to, zda Kyjev do EU přijmout, nebo nikoliv. To podstatné nám spíše prozradí vyjednávání o konkrétních podmínkách, jež bude Ukrajina muset splnit, aby se ke členství prakticky propracovala.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
