Síhačky Jas 39 Gripen jsou i ve výzbroji české armády FOTO: MilanNykodym/wikimedia.commons.org/CC-BY-SA-2.0
FOTO: MilanNykodym/wikimedia.commons.org/CC-BY-SA-2.0
Řadu lidí letošní 24. únor šokoval prostou skutečností, že „v Evropě jsou dnes takové věci“ jako dobyvačná imperiální válka Ruska proti Ukrajině „ještě možné“. Překvapeni však nejsou jen mírumilovní občané, kteří po léta žili své životy bez výstředního zájmu o armádu a zbrojení. Zaskočeni jsou a ještě nějaký čas budou i vojenští plánovači NATO, kteří teď musejí urychlit proces přehodnocování dominantních přístupů z posledních dvou dekád.
Základním poučením z poslední velké evropské války v letech 1939–1945 nebylo ani tak to, že „potřebujete moderní tanky a letadla“, jako zjištění o klíčové důležitosti dobré vzájemné koordinace různých druhů vojsk. To, čemu se v češtině v závislosti na ruské terminologii dosud říká „vševojskové operace“ (anglicky „combined arms operations“), však postupem času několikrát upadlo v zapomnění a bylo následně znovu připomínáno a oprašováno.
Vševojskové operace jsou založeny na tom, že různé druhy vojsk působí v úzké vzájemné koordinaci tak, aby podle konkrétní situace minimalizovaly slabé stránky určitého typu jednotek tím, že využijí výhod odlišného typu sil.
Například pěchota nepodniká krvavé útoky na připravená nepřátelská postavení bez řádné dělostřelecké podpory a mezi pěšáky popojíždějí tanky, které zasahují bunkry a další palebná ohniska, čímž usnadňují pěchotě její úkoly. Pozemní síly nepostupují osamoceně, ale spolu s letectvem, které útočí na soustředění nepřátelských jednotek v týlu či dělostřelecká postavení. Vlastní dělostřelectvo přitom podle možností neutralizuje i protivníkovu protivzdušnou obranu atd.
Jistým vodítkem by tu mohla být oblíbená hra „kámen, nůžky, papír“, přičemž ovšem jednotlivé prvky nejsou nasazovány jeden po druhém, ale současně. Schopnost vést vševojskové operace na Západě poprvé upadla v zanedbání hned v prvních letech po druhé světové válce, jako důsledek euforie z amerického jaderného monopolu. Léčba šokem nastoupila během konfliktu v Koreji, když intervenční síly OSN málem neubránily pusanský perimetr.
Další odbočku od hlavní cesty přinesla válka ve Vietnamu, během níž boje v džungli s důrazem na pěchotní taktiku, statické dělostřelecké základny a vrtulníkové výsadky („vertical envelopment“) rozložily soudržnost amerických ozbrojených sil. Následné reformy prováděné United States Army Training and Doctrine Command (TRADOC) pod vedením generála Williama E. DePuye položily základy k úspěchům amerických ozbrojených sil po studené válce. To bývaly doby, kdy celý svět uznával, že Američané jsou ve vševojskových operacích nejlepší na světě.
Útoky z 11. září 2001 a vyhlášení „globální války proti terorismu“ ale znamenaly další odklon od vševojskové koncepce. Absolutní důraz byl položen na pěchotní boj a boj speciálních sil příležitostně podporovaný především letectvem a „drony“, kdežto jiné jednotky, zejména tankové a dělostřelecké, se dočkaly výrazného útlumu až systematického opomíjení.
V euforii nad americkou převahou byl již v roce 2002 zrušen projekt moderní samohybné houfnice Crusader, který pak v modifikované podobě realizovaly německé (PzH 2000) nebo třeba jihokorejské (K9 Thunder) firmy. Američany dodnes používaná houfnice M109 je bezesporu „v důchodovém věku“. Aktuálně využívaný americký tank M1 Abrams pochází z poloviny sedmdesátých let minulého století.
Jednotky pěšáků si zvykly být nasazovány po malých částech, často v izolaci od ostatních, bez větší koordinace s jinými zbraněmi, proti špatně vedenému a vyzbrojenému protivníkovi, jehož nejtěžší vybavení zpravidla představoval minomet. Řešily malou výkonnost a dostřel standardního 5,56 mm náboje NATO v přestřelkách z ručních zbraní, na které v moderních konfliktech připadá do 5 % celkových ztrát.
Převaha v pojítkách, reflexních a optických zaměřovačích, prostředcích pro noční vidění a balistické ochraně, granátomety a odstřelovači zpravidla stačili. Pokud ne, nezřídka jednotku velikosti pěší čety z potíží dostávala letka bitevních vrtulníků nebo dokonce zásah strategických bombardérů. Na hypotetickém evropském bojišti by se takové věci stávat nemohly.
Jednotky americké Národní gardy jsou v současnosti prakticky jediné, jejichž klíčové dovednosti vypěstované TRADOCem nebyly zdevastovány dvě dekády dominující „protiteroristickou“ doktrínou. Není tedy divu, že se právě ony výrazně podílely na výcvikových misích na Ukrajině.
V konfliktu s Ruskem jsou návyky a dovednosti z „globální války proti terorismu“ k nepoužití. Hodí se do ní asi stejně dobře, jako zkušenosti s pronásledováním jihovietnamských guerill v deltě Mekongu.
Skandál v západní doktríně
Těžko říci, kdy přesně v hlavách západních plánovačů převládla představa, že vojáci už napříště nebudou potřebovat adekvátní dělostřelectvo, protože většinu palebné podpory zajistí letectvo. Západní letectva však mají své úlohy v případném konfliktu pečlivě rozfázované. Nejprve musejí splnit misi SEAD/DEAD, to znamená zničit protivníkovo letectvo a pozemní protivzdušnou obranu. Teprve poté by mělo být dost víceúčelových letounů k dispozici pro úkoly typu blízká letecká podpora pozemních operací (CAS).
Avšak protivník má do scénáře operace také co mluvit. Rusko provozuje možná čtvrté nejsilnější vojenské letectvo na světě a udržuje ho rozptýlené po obrovské ploše. Těžko si představit, jak by mohly být takové letecké síly kompletně eliminovány, tím spíše v nějaké krátké době na samotném počátku hypotetického širšího konfliktu v Evropě.
A ruské pozemní jednotky soudě podle ukrajinských zkušeností evidentně nečekají, až jejich letectvo vybojuje nadvládu ve vzduchu. To znamená, že zatímco by západní letectva stále zápasila s ruským a věnovala se tak plnění svého prvního úkolu v konfliktu, ruské pozemní jednotky by mohly s využitím masivní dělostřelecké převahy podobně, jako to vidíme na Donbasu, napadnout západní protějšky zničující plošnou palbou.
Zároveň pozorujeme postupné zlepšování ruské protivzdušné obrany v boji s vyzbrojenými bezpilotními leteckými prostředky („drony“). Na donbaské frontě už ukrajinské síly pověstné Bayraktary kvůli velkým ztrátám prakticky přestaly nasazovat. Nic jiného než silné vlastní dělostřelectvo schopné zajistit účinnou kontrabaterijní palbu na ruský protějšek tedy v dané situaci nemůže pomoci.
Nebo, chcete-li, na počátku hypotetického konfliktu Ruska s NATO o Pobaltí by na tom obránci Estonska, Lotyšska a Litvy mohli být zhruba stejně, jako dnes ukrajinští obránci Doněcké a Luhanské oblasti. Chyběly by jim moderní samohybné houfnice a zejména raketomety chráněné účinnými systémy protivzdušné obrany, schopné vymazat ruskou dělostřeleckou převahu.
Moderní samohybné houfnice dnes v NATO „a okolí“ vyrábějí Polsko, Slovensko, Turecko, Švédsko nebo Francie. Moderní raketomety se vyrábějí v Turecku – ale to je v současnosti vše. Česká armáda aktuálně nemá samohybné houfnice odpovídající ani standardům NATO ze sedmdesátých let, chystá se od roku 2024 nakupovat 52 kusů francouzských prostředků Caesar ve verzi s podvozkem Tatra 8×8 vezoucí 36 granátů. Raketomety RM-70 vyřadila bez náhrady.
V hypotetickém scénáři, kde by Rusko napadlo Pobaltí, polské posily směřující na východ se střetly s ruskými jednotkami v okolí Suwalské průrvy a Česko vyslalo na pomoc do Polska těžkou brigádu, by situace vypadala následovně: Česká brigáda s tanky Leopard 2 (slíbeno 15 kusů staré verze A4, není jasné, kde vzít další), novými bojovými vozidly pěchoty (tendr nedávno zrušen…) a s podporou Caesarů (po roce 2024) by se cestou na východ dostala pod palbu ruských raketometů Směrč nacházejících se ve vzdálenosti 70 až 120 km. O vlastní kontrabaterijní palbě by si expediční jednotka mohla nechat zdát, protože francouzské houfnice mají maximální dostřel 42 km. Zdroj nepřátelské palby by se tak nacházel zcela mimo dostřel dostupných dělostřeleckých prostředků.
Pokud by s ohledem na obranu slovenského vzdušného prostoru zbyly nějaké české letouny Gripen, měly by nad Polskem spousty práce s ruskými Suchoji a pozemními raketovými systémy protivzdušné obrany. Starat se o to, kdo zrovna ostřeluje české tankisty, by nebyl čas.
Pokud někoho zajímá, proč Polsko hodlá co nejdříve nakoupit „šílené“ množství 500 kusů amerického raketometu HIMARS, jedním z možných vysvětlení je, že žádný z evropských spojenců by teď nedokázal přivézt s sebou prostředky schopné účinného boje s převahou ruského dělostřelectva, která se týká počtů i dostřelu.
Naopak, bylo by to samotné Polsko, kdo by musel spojeneckým jednotkám přidělovat vlastní prostředky na obranu před ruskými dělostřeleckými a raketometnými přepady. Tedy přinejmenším do chvíle, kdy by letectva NATO dokončila proces vybojování nadvlády ve vzduchu. Což by se ale klidně mohlo stát teprve dávno po skončení aktivní fáze pozemního konfliktu.
Na válku s Ruskem nejsme připraveni
Nová strategická koncepce NATO, která má být schválena na nadcházejícím summitu v Madridu, se odchyluje od dosavadního modelu rozmisťování relativně slabých spojeneckých sil („tripwire force“) na východní frontě Aliance a hodlá přejít k ambicióznějšímu modelu „odstrašování prostřednictvím zabránění/odepření“.
Jestliže dosud šlo o to, aby kremelští generálové při plánování útoku od začátku věděli, že už první úder zabije západní spojenecké vojáky a automaticky tedy bude znamenat válku s celým NATO, nikoliv jen s přímo napadenou zemí, nyní ambice rostou. Potenciální útočník by měl vědět, že pokud udeří, bude nejen zatažen do války s celou Aliancí, ale také neprodleně zničen.
Potíž ale je, že v současnosti tak úplně nevíme, čím by měla být demonstrována taková schopnost zničení útočníka. A co je horší, nevědí to ani ruští generálové, které tak nějaká změna doktríny v Bruselu zatím nemusí příliš zajímat. Západní jednotky srovnatelné velikosti mívají nejvýše třetinu dělostřelecké podpory běžné v ruské armádě, ale spíše ještě výrazně méně. Jestliže má NATO jednoznačně přesvědčit Kreml, že úvahy o napadení Pobaltí či Polska nedávají smysl, potřebuje na to poněkud pádnější argumenty, než jsou politická prohlášení.
A tímto argumentem s nejvyšší pravděpodobností nemůže být samotné západní letectvo. To by se v počáteční fázi muselo zabývat ruským letectvem a nejhustší sítí pozemních protivzdušných prostředků na světě. Jednotlivé západní platformy jako F-35 možná mají schopnost vyhnout se detekci klasickými ruskými radary (ne však pasivními prostředky typu české Věry, jimiž Rusko prokazatelně také disponuje). Avšak v rámci aliančního leteckého „strike package“ je nezbytné nasadit i řadu podpůrných letounů, které se letovými charakteristikami, radarovým průřezem a nezbytně nutnými letovými drahami výrazně neliší od standardního podzvukového dopravního letounu.
Ruské pozemní protiletadlové prostředky dalekého dosahu jako S-300 a S-400 možná neumějí dobře vést boj se stíhacími bombardéry létajícími vysokými rychlostmi v malých výškách, jak to přinejmenším ukazují izraelské zkušenosti ze Sýrie. Nicméně na pomalé podpůrné letouny, které nemohou „podlétnout“ jejich radar, by nepochybně stačily. A tím by účinnost západních leteckých útoků prudce klesla.
Západní letectva, která jsou chloubami svých armád a tradičně polykají desítky procent obranných rozpočtů, by v první fázi bojů nemohla být argumentem, jenž by přesvědčil velitele kremelských nájezdníků, že jednotky, které se pokusí zaútočit směrem na západ, budou neprodleně zničeny.
Je třeba provést hlubší změny. Zaprvé dosavadní politika nasazování přednostně lehkých, mobilních západních jednotek v Pobaltí musí být zcela opuštěna. Hbitost, o niž v daném případě nejde, je třeba nahradit „ježkovitostí“. Například většina používaných expedičních vozidel, včetně „týlových“ a logistických, by měla být odolná proti blízké explozi dělostřeleckého granátu neboli splňovat normu NATO STANAG 4569 level 4. (Většina obrněných vozidel, které Armáda České republiky v posledních letech nakupuje, této úrovně ochrany nedosahuje ani zdaleka. Plánovaný mobilní systém protivzdušné obrany SPYDER z tohoto hlediska vůbec nevyhovuje.)
Jen tak by bylo zajištěno, že šance útočníka na nějaký zdrcující první úder, který by zničil, vyřadil nebo ochromil spojenecké kontingenty, bude nejmenší možná. A dále přidělené dělostřelecké a raketometné prostředky musí vyrovnat ruskou palebnou převahu, pokud ne v kvantitě, tedy alespoň v přesnosti a dostřelu. Tedy tak, aby Rusko předem vědělo, že za palebný přepad území členského státu NATO okamžitě zaplatí zničením podstatné části k tomu použitých dělostřeleckých a raketových sil.
Po 24. únoru 2022 v České republice nakrátko zněly výzvy k výrazným změnám v obranném plánování a akviziční politice. Je ale znát, že během několika týdnů tyto hlasy opět utichly. Po madridském summitu NATO bude nicméně třeba diskusi znovu důkladně otevřít.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International, nyní působí jako redaktor internetového deníku Britské listy. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
