Jak vypadaly Lidové milice a proč se neříkalo policie, ale SNB. Další díl Vyprávěj mi o komunismu

Další díl seriálu Vyprávěj mi o komunismu jsme nazvali Pilíře režimu. Jedná se o Lidové milice, Sbor národní bezpečnosti, do kterého patřila Veřejná bezpečnost a Státní bezpečnost, Československá lidová armáda nebo Pohraniční stráž. A tentokrát je tu méně legrace, ale ze strany Pavla Šafra trochu mrazivého vyprávění.

Johana: Tak pojďme k těm „esenbákům“. Jakou pozici měli ve společnosti?

Pavel: Základní rozdíl ve vnímání policie před listopadem a po něm je v tom, že teď ti není hloupé zeptat se policisty na cestu. Nebo na nějaké pravidlo. „Můžu tady zaparkovat?“ a tak. Stane se ti, že si policisty vážíš a že se chová slušně. Samozřejmě že někdy máš obavu, že tě třeba zastaví, ale to je normální. Za „totáče“ ale byla policie symbolem diktatury.

Johana: Takže ses nemohl policisty prostě na nic zeptat?

Pavel: To bych nikdy neudělal. Jako mladý člověk bych z toho měl akorát problémy. Následovalo by: „Občanský průkaz, soudruhu.“ Když na sebe upozorníš esenbáka v diktatuře, máš vysokou míru pravděpodobnosti, že tě začne perlustrovat a buzerovat. Sám jsem to zažil.

Johana: Povídej.

Pavel: Když mi bylo šestnáct, jezdil jsem každý pátek do Říčan do evangelického sboru na povídání o bibli. Byla to v podstatě víc vzdělávací akce než výrazně náboženská. A taky se mi líbila dcera místního pastora. Esenbáci byli většinou nevychovaní burani z vesnic, a tak se měli tendenci v Praze vytahovat na mladé lidi. Zvlášť když měl mladý člověk delší vlasy nebo byl oblečený uvolněně. A strašně často člověka zastavili v metru.

Johana: A to se ti stalo?

Pavel: Ano. Jel jsem z těch Říčan a u turniketů mě zastavili dva příslušníci SNB. A chtěli občanku. Uniformy, pistole, pendrek u pasu, primitivní výrazy v očích… A ptali se, co nesu. Měl jsem bibli. Když jsem to řekl, viděl jsem, jak zpozorněli. Jeden z nich si tou mojí občankou plácal přes ruku a říkal: „Půjdete s námi.“ Zavřeli jsme se do kamrlíku v metru, bez oken, úplně perverzní stísněné místo. Hráli si s pendreky a začali na mě: „Tak mladej, co děláš s tou biblí?“ Řekl jsem jim, že je moje právo mít bibli. To je rozčílilo. „Jaký právo? Jaký ty máš práva, co si myslíš, vole?“ Na to jsem odpověděl, že je to v ústavě. „Tak ty nás budeš učit ústavu, jo?“ Rozzuřili se, seřvali mě, vyhrožovali. Nakonec mě pustili.

Johana: A udělali ti něco? Myslím fyzicky.

Pavel: Nedotkli se mě, občas do mě akorát tak jako omylem strčili. Ale ten tísnivý pocit a to vyhrožování, to bylo hrozné. Jeden z nich nakonec vymyslel něco jako, že si na mě budou dávat pozor, a to bylo všechno. Bylo úplně jasné, že oni tu bibli považovali za protistátní činnost. Asi bych jejím prostřednictvím mohl někoho ovlivňovat. A to bylo v roce 1982! Takže znova – ano, to byla totalita.

A tohle není zdaleka jediná historka, která v tomto díle zazní. Tak poslouchejte! A posílejte nám i své vlastní zážitky a zkušenosti, nejlépe na [email protected].