Už to známe. Když se vůdci, který je přesvědčen o své genialitě, nezaměnitelném poslání a historické úloze, přestane dařit, nejdřív se rozhlédne kolem, kdo za to může. Když to v očích lidí pořád dost nepomáhá, nasadí lítostivý výraz žáka, který dostal pětku. „Ale já se tak snažil a myslel jsem to dobře!“

Americký prezident Donald Trump si postěžoval na to, jak jeho obliba během krize s koronavirem poklesla. „Nikdo mě nemá rád,“ ​​řekl Trump v úterý během tiskové konference v Bílém domě. Stěžoval si, že jeho poradce pro pandemii, hlavní epidemiolog Anthony Fauci, je populárnější než on sám. „Musí to být kvůli mé osobnosti,“ zamyslel se prezident.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Trump a jeho lidé se v posledních několika týdnech opakovaně snažili Fauciho diskreditovat a podkopat jeho důvěryhodnost. Vedoucí Národního ústavu pro alergické a infekční choroby je považován za předního odborníka na koronaviry ve Spojených státech. Svými nepřikrášlenými výroky ale vzbudil prezidentovu nelibost.

Ten mechanismus, ke kterému sahají vůdci v nesnázích, je pořád stejný. Dají najevo, že oni sami jsou skvělí, ale jsou nepochopeni. Pokud jsou problémy, může za to někdo jiný. Část lidí tomu věří a říkávají: „Císař pán je dobrý, ale ti jeho rádci…, kdyby tohle věděl soudruh Stalin…, napíšeme dopis prezidentské kanceláři soudruha Husáka.“

Vzbuzování lítosti také známe. Stalin, když se vzpamatoval z prvního šoku po napadení země Německem, se vynořil z úkrytu a rozechvěně oslovil občany: „Bratři a sestry!“ Miloš Jakeš to zkusil aspoň na své soudruhy: „A ne abysme tam byli jako kůl v plotě.“ Andrej Babiš je ukřivděn odjakživa, přinejmenším co se objevil v politice. Došlo už i na homeopatika na křivdu a astrologii, ale moc to nezabírá, asi na to bude muset jít jinak. Nejlepší by zřejmě bylo odstranit příčinu, což znamená odejít z politiky. Možná se ale bojí, že by ho pak mohli snáze za něco zavřít, což by vyvolalo další vlnu pocitů křivdy.

Působení třemi směry (1. má genialita, 2. všichni jsou proti mně, 3. litujte mě) má ale značná rizika. Lid by mohl usoudit, že tak vyřízeného vůdce nechce, že si mizerné spolupracovníky vybral sám a že litovat ho mají rodinní příslušníci a přátelé. Pokud nějaké má. Pokud ne, je to jeho problém. Vzbuzování lítosti je také nástroj vyděrače, což publikum někdy odhalí, přinejmenším podvědomě. „Nechcete mě? Ubližujete nevinnému!“ Vydírání je ale agrese, a když je někdo agrese plný, nakonec se přeřekne nebo jinak odhalí. Pak je to tragikomický pohled.

V každém případě projevy ufňukánků signalizují, že nastal nějaký problém.

Vladimir Putin tomu čelí tak, že nevylézá ze svého anticovidového bunkru, chodí se k němu mrakem dezinfekce. Občas někoho sesadí či dosadí a sděluje, že bude líp. Až projeví sebelítost Putin, bude to tak nápadné, že to bude jasné znamení konce.