Předlistopadový generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš si desítky let užíval pěkný důchod. FOTO: ČTK/Doležal Michal
FOTO: ČTK/Doležal Michal
Asi jsem zažil jiného Jakeše, napadá mě, když čtu ta všechna možná zamýšlení vydaná po smrti bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše.
Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů si v Deníku N myslí, že na Jakeše nelze pohlížet černobíle. Do čela strany se prý mohl dostat horší. Prý je třeba na Jakeše pohlížet pozitivně, protože je jeho velkou zásluhou, že na konci roku 1989 nedošlo k zásahu armády a Lidových milicí. Vrcholem Svobodovy relativizace Jakešova podílu na zločinném komunistickém systému je tvrzení, že Jakeš až do závěru svého politického života nepatřil k předním příslušníkům režimu.
Nejsem historik, takže nevím, co je to za metodiku posuzování historie, že mohlo být i hůře. Dala by se napsat celá kniha alternativní historie, jak by v různých dobách vypadal svět, kdyby byl řízen ještě hůř, než byl. Bylo by to jistě zábavné čtení, ale k posouzení viny toho kterého zločinného politika by to nepomohlo. Miloše Jakeše vyzvedly mezi špičky komunistické moci sovětské tanky, které okupovaly Československo, aby zabránily snaze o humanizaci totalitního režimu. Cílem invaze bylo odstranit reformisty, jejichž působení vedlo k odstranění cenzury, zavedení ekonomických reforem a otevření politické diskuse. Miloš Jakeš patřil mezi ty, kteří sovětský cíl pomohli realizovat. Měl na starosti čistky ve straně, které vedly k tomu, že statisíce lidí, kteří nesouhlasili s potlačením demokratických reforem, bylo odstraněno z vedoucích míst.
Když pak v polovině osmdesátých let v samotném SSSR došlo k podobnému procesu, jaký byl u nás v roce 1968 potlačen, patřil Jakeš mezi vedoucí představitele KSČ, kteří bránili jakémukoliv uvolnění i u nás. V jejich moci bylo využít změn v Moskvě, ale neudělali to. Bránili dokonce i jen informacím o tom, co se v Sovětském svazu děje, takže lidé u nás se o postupu reforem v SSSR dozvídali ze Svobodné Evropy a z jiných zahraničních rozhlasových stanic.
Přiznávat Jakešovi zásluhu za to, že v listopadu 1989 nedal rozehnat listopadové demonstrace, bez toho, abychom současně řekli, že v Polsku už ve volbách zvítězila a vládla Solidarita a Sovětský svaz dával československým komunistům jasně najevo, že je nepodpoří, pokud zasáhnou proti vlastním občanům, není hodno historika ani inteligentního publicisty.
Žijeme v době, kdy se třicet let po pádu komunistického režimu socialismus idealizuje. Ve volbách vítězí agent Státní bezpečnosti, posilujeme vztahy s poslední komunistickou velmocí a utužujeme vztahy s Ruskem. Ale že tomu napomáhá i historik z ústavu, který by měl komunismus odhalovat a ne relativizovat, a noviny, které snad nemají totéž zapotřebí, nad tím už zůstává rozum stát.
Komunistický režim byl zločinný. Ti, kdo stáli v jeho čele, byli zločinci. Mají na rukou krev nevinně zavražděných, mají na svědomí miliony zničených lidských osudů. Jejich vinou se Československo změnilo z ekonomicky rozvinuté demokratické země na zaostalý satelit sovětského impéria. Dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. A jak je vidět, snažíme se o to stále méně a méně.
