Ruský admirál Nikolaj Jevmenov, diktátor Vladimir Putin a bývalý ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ANALÝZA / Během brutální války Ruska proti Ukrajině se ukázalo, jak důležitá je z geopolitického a geostrategického hlediska oblast kolem Černého moře, sevřená mezi Ukrajinu a Turecko, na pomezí Evropy a Asie, respektive Západu a Východu. Jako už mnohokrát v dějinách, jde nyní opětovně o neuralgické místo mezinárodní politiky včetně válečných konfliktů.
Rumunsko a Bulharsko na západním černomořském pobřeží jsou členy Evropské unie i Severoatlantické aliance. Významným a velmi silným členem NATO je i Turecko na jižním černomořském pobřeží, které je navíc kandidátskou zemí na členství v EU, byť jde spíše o nereálnou možnost.
Černé moře jako „jezero“
Právě díky Rumunsku a Bulharsku, a především evropsko-asijskému Turecku lze Černé moře do jisté míry označit jako „jezero“ kontrolované Západem. Turecko hraničící se Sýrií a Íránem, ale také s Arménií a Gruzií, je zároveň bránou i pevností na hranicích s Blízkým východem a Kavkazem.
Severní černomořské pobřeží je součástí Ukrajiny, která od roku 2014 čelí vojenské agresi Ruska, jež v roce 2022 započalo masivní válečnou invazi na Ukrajinu. Od roku 2014 Rusko okupuje ukrajinský Krym a ukrajinský Donbas. Rusko na východním černomořském pobřeží navíc drží v šachu sousední Gruzii, když podporuje tamější separatismus. Vedle Jižní Osetie ovládá Rusko i gruzínskou Abcházii, a tím i její černomořské přístavy včetně Suchumi.
Ukrajina i Gruzie (zejména její občanská společnost) dávají najevo své evropské a západní aspirace, čímž se ovšem distancují od ruské imperiální tradice a „ruského světa“. I proto lze válku Ruska proti Ukrajině interpretovat jako civilizační konflikt, v němž se rozhoduje o východních hranicích Evropy a celého Západu, to jest o podobě společenství, které se hlásí ke svobodě, demokracii, právnímu státu, lidským právům a důstojnosti člověka. Naopak Rusko v tomto střetu reprezentuje autoritářství a totalitarismus, přičemž ruský sen o „post-západním světě“ sdílí i komunistická expanzivní Čína, stejně jako revizionistický a imperiální Írán.
Prostor multikulturní paměti a imaginace
Černomořský areál představuje unikátní interkulturní prostor, který je zároveň křižovatkou traumatické historické paměti. Rakouský filosof Rudolf Steiner, zakladatel antroposofie, reflektoval černomořský prostor jako „oblast mystérií“, z nichž se rodí budoucnost Západu a které zajišťují kontinuitu lidstva.
Černomoří je skutečně ohniskem multikulturní paměti s kořeny v antice, takže je odedávna součástí evropské a západní imaginace. Jenže tuto multikulturalitu, na níž se podílejí i země a národy jiných civilizačních okruhů, by Rusko a jeho současná politická a intelektuální elita chtěly zničit a Černé moře za každou cenu učinit „ruským jezerem“.
I proto se nyní širší černomořský prostor stal místem konfliktu mezi oživenou ruskou imperiální utopií a proevropskou a prozápadní antiutopií, k níž tíhne bránící se Ukrajina, která touží po svobodě a nezávislosti. Rusko, které rovněž touží po Evropě a Západě, jenže perverzně, totiž tak, že se chce Evropy a Západu zmocnit a znásilnit je, se proto vydalo na cestu válečné agresivity a destrukce.
Konflikt antických rozměrů
Černé moře je plné antických příběhů. Mýtický hrdina Prométheus byl vládcem bohů Diem přikován ke skále na Kavkaze jako trest za to, že ukradl bohům oheň a daroval jej lidem. Osvobodil jej až hrdina Hérakles, který spolu s Argonauty putoval skrze Černé moře až do Kolchidy čili na Kavkaz. A Krym čili antická Taurida se stal útočištěm mykénské princezny Ifigenie, která se zde stala kněžkou bohyně Artemis.
Významnou úlohu hrál v řecké mytologii i dnešní Hadí ostrov, který se nachází v Černém moři proti dunajské deltě a dnes je součástí Ukrajiny. Řekové mu říkali Leuke (Bílý ostrov), a obecně byl považován za „ostrov blažených“. Po své smrti v trojské válce měl být na ostrov přenesen i řecký hrdina Achilles, jemuž zde byl zasvěcen chrám.
Je symbolické, že tento nyní ukrajinský „Achillův ostrov“ se hned 24. února 2022 stal cílem ruského útoku proti Ukrajině – a do konce června byl Ruskem okupován. Jako by tím do narativu rusko-ukrajinské války byl vložen hypertext řeckých mýtů a konflikt tak dostal kontext antických dimenzí osudových zápasů.
Konkurence bezpečnostních paradigmat
Černé moře omývající pobřeží Turecka, Bulharska, Rumunska, Ukrajiny, Ruska a Gruzie se kvůli brutální válce Ruska proti Ukrajině a eskalaci konfliktů na Blízkém východě sousedícím s Tureckem znovu stalo místem navzájem si konkurujících civilizačních a vojensko-bezpečnostních paradigmat a geopolitických dilemat. Aktuální redefinice zdejšího regionálního řádu radikálně ovlivní i situaci na Kavkaze, stejně jako ve východním Středomoří, a dokonce na Balkáně i ve střední Evropě.
Rusko se rozhodně nevzdá své představy o vlastním velmocenském postavení a pokusí se podle svých sil – a možná i mimo vojenskou a bezpečnostní logiku – o obnovení dominance v Černomoří. I proto je pro Rusko geopoliticky důležité udržet pod svou okupací ukrajinský Krym a snažit se oslabit nebo porazit a pohltit Ukrajinu, která je aktuálně štítem Evropy a Západu proti ruskému revizionismu a expanzionismu.
Výsledkem ruské asertivity ovšem může být paradoxně prohloubení spolupráce mezi Ukrajinou a Tureckem, které mohou vytvořit alianci, která bude zadržovat vliv Ruska (nejen) v Černomoří. Může tak nastat podobný scénář, kdy se Finsko (2023) a Švédsko (2024) staly v reakci na válku Ruska proti Ukrajině členy NATO, takže se Baltské moře de facto proměnilo ve „vnitřní jezero“ západní aliance.
Může to mít ovšem ještě širší geopolitické konsekvence: pokud bude společné zadržování Ruska úspěšné, může se Turecko stát advokátem Ukrajiny pro vstup do NATO a vzájemně si mohou pomáhat i v procesu vstupu do Evropské unie. Pokud by tento proces byl pro obě země úspěšně završen, stála by Evropa před dilematem: buď zůstat primárně prostorem ekonomické spolupráce, anebo se stát významným vojensko-bezpečnostním hráčem globální politiky jako evropské křídlo NATO a druhé mocenské centrum Západu vedle USA.
Geostrategický význam Turecka a Ukrajiny
Z pohledu Evropské unie má černomořský areál geostrategický význam jako ekonomická křižovatka a místo tranzitu průmyslových surovin. Samotné Turecko, člen NATO a formálně kandidátská země EU, provozuje i vlastní tzv. novoosmanskou politiku, kdy se chová jako regionální velmoc a získává další partnery v postsovětském prostoru, zejména ve Střední Asii.
Souběžně může Turecko pomáhat s odstrašováním Íránu, jehož teokratická diktatura a perský šíitský imperialismus hlásají nenávist vůči Izraeli a Západu a ohrožují sunnitské Turecko i arabské země Blízkého východu. Turecko je také klíčovou zemí pro udržení míru na Kavkaze, zejména v konfliktech mezi Arménií a Ázerbájdžánem, který je tureckým klientem.
Postavení Ukrajiny jakožto štítu Evropy a Západu vůči ruské expanzi významně mění situaci i v rámci členských zemí EU a NATO. Skandinávské a baltské země hovoří ve vojensko-bezpečnostních otázkách silným a jednoznačným hlasem, který ovlivňuje i Německo a Francii, jež by se ráda stala evropským lídrem. Velká Británie sice opustila EU, ale právě kvůli válce Ruska proti Ukrajině zintenzivňuje své angažmá v rámci NATO, inovativně spolupracuje právě s jeho východním křídlem a podporuje bojeschopnost Ukrajiny.
Ruská agrese a otázka západní podpory Ukrajiny také nově překreslila strategická spojenectví středoevropských zemí: zatímco Polsko a Česko jsou významnými partnery Ukrajiny, současné vlády Maďarska a Slovenska vnáší do evropského diskursu toxický ruský narativ, čímž poškozují konsensus Evropy a Západu.
Nová geopolitická dynamika v Černomoří
V situaci, kdy Rusko, Čína, Írán a jejich klienti společně prosazují tzv. post-západní svět bez mezinárodních pravidel, kde rozhoduje především vojenská či ekonomická síla, ukazuje se, že ohniska jejich konfliktu se Západem a svobodným světem jsou tři, totiž Ukrajina, Blízký východ a Indo-Pacifik. Černomořský region propojuje dvě z nich, totiž Ukrajinu a Blízký východ, tudíž Západ jej nemůže ignorovat.
Zatímco v časech sovětsko-ruského impéria mělo sovětské námořnictvo pod kontrolou všechny ruské, gruzínské, ukrajinské, rumunské a bulharské přístavy, dnes je situace Ruska velmi odlišná, z čehož pramení i ruská nervozita a agresivita. Ruská anexe ukrajinského Krymu v roce 2014 znovu upřela zraky světa, politiků, expertů a novinářů, na Černomoří, které je nyní intenzivně analyzováno v historických, politologických, sociologických, filosofických, environmentálních a ekonomických kontextech.
Aktuálně se rozhoduje o tom, jakou úlohu bude Černomoří hrát v globální politice. Samozřejmě je možná i varianta, že se region bude silně remilitarizovat a stane se prostorem řady regionálních konfliktů a možná i velké války. Takový scénář hrozí v tom případě, že Rusko porazí a pohltí Ukrajinu (a navíc i Gruzii a Moldavsko) a bude směřovat k dalšímu konfliktu se Západem.
Pokud se však podaří Rusko vytlačit a zadržovat, pak by se Černomoří mohlo stát významným transitním koridorem mezi Západem a Východem, a to nejen v oblasti energetických či nerostných surovin, ale i v otázkách politických a intelektuálních.
Nová „geopoetika“ Evropy
Samozřejmě je zásadní, zdali Černomoří bude kontrolovat Rusko, které je bude izolovat a využívat „pro sebe“, anebo Západ a jeho spojenci, aby je učinily regionem, kde platí mezinárodní právo a civilizovaná pravidla. Proto bychom neměli pomíjet ani dalšího významného aktéra, totiž Čínu, která v projektu Belt and Road počítá s Černomořím ve svých imperiálních plánech prezentovaných jako iniciativa pro mezinárodní spolupráci. Mohla by to totiž být právě Čína, kdo podpoří Rusko v jeho úsilí o dominanci v regionu, aby zde prosazovala vlastní geopolitické zájmy.
Na pobřeží Černého moře se i díky Ukrajině a Turecku rodí nejen nová geopolitická konstelace, ale doslova i nová „geopoetika“ Evropy. Buď se region stane místem mírové mezinárodní spolupráce, anebo naopak jedním z ohnisek širšího globálního konfliktu. Autokraté, diktátoři a tyrani chtějí realizovat svůj sen o post-západním světě, přičemž aktuální konflikty nejsou jen nějakým soupeřením o nová území a vliv.
Vládnoucí politické a intelektuální elity Ruska, Číny a Íránu jsou přesvědčeny o vlastní nadřazenosti a pohrdají jinými státy a národy. Je to zápas o svobodu a lidskou důstojnost tváří v tvář fanatismu toužícímu po zotročení celých národů.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, zabývá se problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí jako ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů a zároveň je editorem rubriky Nová orientace v deníku FORUM 24 a měsíčníku FORUM 24+. Jako propagátor českého evropanství a západnictví je autorem a moderátorem podcastu Go West.
