Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) FOTO: Úřad vlády ČR
FOTO: Úřad vlády ČR
Zavedení „výchovného“ ve výši 500 korun za dítě má možná jistou logiku (i když lepšího zohlednění role matek lze dosáhnout i jinými cestami, a nemělo by proběhnout na úrok navýšení deficitu penzijního systému), ale míjí se s možnostmi našeho hluboce deficitního rozpočtu. Je dobrý nápad, když ho (záhy poté, co jej vláda přijala a parlament schválil) chce ministr financí revidovat.
Stejně tak nedává valný smysl pokračování podpory stavebního spoření, k jehož ukončení dosud chyběla politická odvaha. Udělat to v době, kdy i jiné vklady nabízí slušný úrok, navíc umožní lidem vkládat peníze na jiné úročené instrumenty.
Bohužel, v řešení našeho rozpočtového problému nejde jen o slova, o dobré nápady, ale jde hlavně o peníze. A čísla zdánlivě hezké argumenty neúprosně drolí.
Výchovným vláda prohloubila strukturální deficit o cca 17 miliard (podle Národní rozpočtové rady). Pokud by došlo k redukci výchovného na polovinu i k odbourání dotace stavebního spoření (to činí zhruba 4 miliardy, a navíc ji nelze zastavit okamžitě), je stále výsledkem zhoršení strukturálního deficitu. Tedy nikoliv zlepšení dnešního stavu, který je odhadován na více než 200 miliard „trvalého“ (strukturálního) schodku.
Velké obavy u mne budí i další vyjádřená logika pana ministra, který zdůrazňuje, že vláda snížila daně v rozsahu 30 miliard – opět na úkor zvýšení strukturálního deficitu (neb ten právě vzniká nesouladem mezi nastavením příjmů a výdajů). Pokud příjmy rozpočtu o stejnou sumu stát navýší (třeba i zrušením jedné ze snížených sazeb DPH a posunem zboží do sazeb vyšších, jak ministr uvádí), stále se dostaneme z hlediska strukturálního deficitu na úroveň před tímto snížením. Opět tedy ke zlepšení stavu nedojde.
Babišova vláda svou nezodpovědností (podpořenou i jednou z koaličních stran) po sobě zanechala strukturální deficit kolem 200 miliard. A současná vláda, jak patrno z čísel, zatím tento schodek nejen nesnižuje, a naopak strukturální deficit navyšuje (a to rozpočet navíc čelí navíc potřebě jednorázových, krizí vyvolaných výdajů, které navyšují deficit celkový, i když méně „nebezpečným“ způsobem, neb tyto výdaje jsou jednorázovému charakteru). To je nebezpečné a nepřijatelné. Mimo jiné tím trestuhodně „prošustruje“ desetiletí trvající snahu naší země udržet nízký dluh a tím neriskovat eskalaci úrokových nákladů. Nyní je již jasné, že za pouhých pár let (od roku 2020 do 2023) naše země svůj dluh zdvojnásobí. Pokud nedojde k poklesu strukturálního deficitu, poroste dluh dál a docela rychle.
Pokud tedy ministerstvo financí plánuje „korigovat“ strukturální deficit o 70 miliard, tak v logice vyjádření svého šéfa se to odehraje na straně příjmu navýšením o 30 miliard, které ale jen vyrovná předchozí snížení daní. Což žádný pozitivní vliv na snížení „zděděného schodku“ mít nebude. A zbytek, zřejmě 40 miliard, se najde na straně výdajů. Bylo by jen dobře, kdyby došlo k systémové revizi výdajů státu a zavedení rozpočtování v návaznosti na efekty výdajů, ale to je dlouhodobý, náročný úkol. Dosáhnout dnes 40 miliard rychlých úspor je asi možné, hůře už bez všemožných účetních kejklů, kterými u nás někdy ministři výsledek hospodaření „vylepšovali“. Ale velmi nesnadné by bylo udělat to opakovaně, mnoho let po sobě.
Jeden krát 40 (ale i 70) miliard je proti „odhadovanému deficitu k řešení“ (strukturálnímu, ve výši dnes 200 miliard plus) příliš málo. A čas vlády se krátí (rok 2023 byl z hlediska strukturálních kroků promarněn, 2025 je volební).
Navíc se nejedná o jediný rozpočtový „defekt“. Jak postupně přibývá informací o dopadech vládou zvoleného řešení podpory domácností a firem v energetické krizi (které je dominantně necílené a nemotivující k úsporám), rozdíl mezi výnosy mimořádné daně (optimisté mluví o 125 miliardách) a náklady (opět optimisticky 170 miliard, ale existují i značně vyšší odhady) plánovaný schodek rozpočtu zcela jistě ještě prohloubí (plán pracuje se stejnou výší nákladů a výnosů). Neposkytnutí přesnějších odhadů dopadu těchto stomiliardových rozhodnutí je z pohledu ministerstva financí neobvykle nekorektní přístup. Vypadá to, že úřad nechce nebo neumí předložit argumenty, proč je číslo, vložené do rozpočtu, tedy +100 mld z daně a −100 mld na podpory, dobrým propočtem. Myslím, že mnoho zákonodárců při svém hlasování na předložená čísla spoléhala, a tak je čeká nemilé překvapení.
Logika „příjmy zvýšíme jen o tolik, o kolik je snížíme“ může odpovědně fungovat jen tehdy, pokud je zdravý rozpočet. A to ten náš opravdu není. Chápu, že pro někoho, kdo věří, že nízké daně vedou k vyšší prosperitě a stabilitě (což je ale názor hodný podrobnějšího zkoumání) musí být hrozně frustrující být u vlády v době, kdy je zcela nezbytné schodek rozpočtu snížit. Ale odpovědné vládnutí právě tohle bezesporu vyžaduje.
A proto doufám, že skutečné návrhy ministra Stanjury na to, co s hrozivou dírou v naší státní kase dělat, budou mnohem méně diktovány ideologií a ekonomickým populismem (neb i lpění na nízkých daních na úkor deficitu jím jistě je) a budou směřovat k rozhodné redukci strukturálního deficitu. Ta mimochodem nevylučuje situací diktované krátkodobé, dočasné, výdaje. Cokoliv jiného by bylo krátkozraké a nehodné vlády, která chce zemi odpovědně spravovat. A pro naši zemi, navíc „nekrytou“ ochranným deštníkem členství v eurozóně, též ekonomicky dost nebezpečné.
Autor je europoslanec za TOP 09
