„Vnitro, to není lehká disciplína…“ Tuhle větu mi řekl těsně po nástupu do funkce jeden zkušený novinář. Nebyl jsem naivní, nezkušený, bez manažerských či politických kompetencí. Nečekal jsem dny zalité sluncem, úřednické kanceláře plné úsměvu, dokonce jsem ani nepočítal s potleskem a plácáním po ramenou. Čekal jsem tvrdé bitvy. Boj o charakter úřadu. Ministerstvo represe změnit na ministerstvo bezpečí a funkčního státu. A mimochodem – to jsem nevzdal ani náhodou.

Jenomže těch bojišť, otevřených válečných front, se najednou objevilo nějak moc. Jedno bojiště je reálné – ukrajinské. Na „můj“ úřad a moji hlavu navalilo zátěž, kterou jsem si jen těžko dokázal, v rozsahu a důsledcích, představit. Další bitevní pole jsme si z části vytvořili sami. STAN začal tropit neplechu. Vršili jsme chybu za chybou, nový tlak, nové hřiště, ze sálového fotbálku jsme vyběhli na ten dlouhatánský zelený trávník, kde jsme se i přes občasné hezké kličky ztráceli, špatně orientovali, nechali se někdy až naivně připravovat o balon a jen pomalu se učili přejít z obrany do rychlého brejku. Ze sympaťáka třídním průšvihářem.

A taky jsme možná v záplavě adrenalinu, stresu a každodenní operativy trochu ztratili nadhled. Jako bychom zapomněli, koho jsme odstavili od moci, jaký zázrak se nám povedl. Chemický Ali, agent, divoký privatizátor, sponzor politických stran, obžalovaný vlastník médií a jednoho politického hnutí… Ale on nezapomněl. Neodpustil. Nevzdal to. V tom obytňáku nespí. Chce zpátky. A tady někde … se vlastně všechny ty roviny zvláštně potkávají. Jasně, chyby jsme určitě dělali sami … ale je všechno jen náhoda?

Dále čtěte

Bradáčová podrazila Fialu. Na Babiše takhle nikdy nereagovala

Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která si v éře vlády Andreje Babiše úspěšně budovala image protikorupční bojovnice, promarnila příležitost mlčet.

Ten tlak na STAN, ta urputná pozornost a snaha najít cokoliv nového, nejlépe každý den. To není jenom uraženost ješity, který dostal pár knokautů v televizních debatách. To je součást války o charakter téhle země. Být skutečně na západě, nebát se pomáhat třeba Ukrajině, nebát se Putina označit za válečného zločince, neuvažovat na rozdíl od vždy připraveného čísla dvě Havlíčka o tom, že by nám soudruzi z východu stavěli jadernou elektrárnu. Tihle hoši chtějí svůj byznys, prachy, vliv a pocit moci. Čím absolutnější, tím lepší. Kamarád Vladimir je velký vzor.

Tuhle zemi měli v drápech osm let. Prorostli státem a jeho aparátem jako rakovina. Metastázy vlivu nalézáme všude, kam se podíváme. A … v tomhle kontextu je dobré si říct, kdo a proč vlastně vadí.

Jasně. Oslabený STAN, který zmizí z vlády a tím se přepíše politické hřiště. Na tahu bude prezident a může začít jeho poslední velká partie na rozloučenou.

Aby vypadnul STAN z vlády, je potřeba zabít mě. Zničit, znevěrohodnit. Je v tom něco osobního, to cítím. Ale, přátelé, je tady především vnitro. V očích holek a kluků z holdingu centrum moci, kontroly nad státem, silovými složkami. Tihle lidé prostě nemohou z podstaty své nátury ani uvěřit, že jsem jako ministr nikdy neviděl spis týkající se kauzy našeho spolustraníka.

Nevěří a neumí si představit, že nekontaktuju vyšetřovatele, nevytvářím tlak, prostě se to nepokouším „nějak zařídit“. Z jejich pohledu je nezávislý státní aparát deformací. Všichni jsou si rovni, ale oni, na svých stylizovaných fotkách za dva miliony, o něco rovnější… Ale pojďme o kousek dál. Rakovinu je potřeba léčit. Mnohdy radikálně, bolestivě, často má terapie nežádoucí vedlejší účinky. Tahle vláda to slíbila. A já se do toho, bohužel jako jeden z mála, pustil.

Zajímavý postřeh, který nám dává trochu jiný úhel pohledu, měl v Reportéru novinář Jaroslav Kmenta: „Změna od dob Babišovy vlády proběhla zatím pouze na postu policejního prezidenta a ředitele civilní rozvědky ÚZSI…“ Tedy dvě zásadní změny v mé režii. Dodal bych, že jsem také vymetl trafikanty a vlivové skupiny z dozorčí rady České pošty a na podzim bude mít tahle zbytnělá instituce i nového ředitele. A tohle všechno se, samozřejmě, neodpouští…

Pojďme se ale zaměřit na Petra Mlejnka a jednu z našich tajných služeb. Rozvědka nebyla poslední dlouhá léta v dobré kondici. Byla dotčena vážnými kauzami, neměla jasný směr, zacílení, definici. I z toho důvodu jsem úmyslně sáhl po člověku, který byl z vlastní vůle posledních 10 let mimo bezpečnostní služby, a toto rozhodnutí bylo vědomé a záměrné.

Mám na něj kladné osobní reference od lidí, kterým v této oblasti důvěřuju. On sám nabídl reference dalších důvěryhodných expertů. Směřuje ÚZSI k tomu, aby byla účinnou obranou našich národních zájmů proti skutečně relevantním hrozbám. Nehrát si na pseudoglobální službu, ale zacílit na reálné nebezpečí. Věnovat se Rusku, Číně, poskytovat vládě strategická data pro rozhodování v neklidné době energetické a cenové krize.

Rozumím zájmu investigativních novinářů, ale při vší úctě k jejich práci, orgány, které pana Mlejnka opakovaně prověřily, mají lepší možnosti si informace zjišťovat a ověřovat a spolehlivější zdroje, než je člověk aktuálně obviněný z organizované kriminality.

Já přes všechnu obezřetnost základním bezpečnostním procesům a základním institucím tohoto státu věřím. Musím jim jako ministr věřit. Jejich zpochybňování je nebezpečné a nezodpovědné. Takovým zpochybňováním jsou tvrzení o „nepodstatnosti“ prověrky NBÚ nebo řeči o tom, že na přísně tajné prověřují ředitele Mlejnka „jeho vlastní podřízení“ a že to tedy nemá smysl – to je naprostá hloupost a pohrdání profesionalitou všech, kdo v bezpečnostní komunitě působí.

Prověrka je nezpochybnitelná, soudně přezkoumatelná. Prověrku nikdy nedělá služba sama, musí si, zcela dle dikce zákona, vyžádat od dalších služeb, policie či dalších právnických a fyzických osob všechny informace, jež jsou pro posouzení daného člověka zapotřebí.

Členky a členové vlády kladli řediteli Mlejnkovi přes dvě hodiny otázky, na které dostali odpověď. Nikdo z členů vlády nevystoupil s návrhem na odvolání Petra Mlejnka z funkce. Samozřejmě nemůžeme předjímat, zda Petr Mlejnek získá prověrku na přísně tajné. Pokud nikoliv, je to jasná kvalifikační překážka a zákonný důvod pro výměnu v čele služby – ale to se týká jakéhokoliv kandidáta.

Díky moc za přečtení, zamyšlení a snad i pochopení. Dovolím si nakonec neskromně říct, že i přes počet bojišť, kde jsem vedl a vedu válku, se za své působení na vnitru nemusím stydět. A mám chuť vám všem dokázat, že na vnitru se dají dělat moc zajímavé a užitečné věci. Je to, bude to, ministerstvo bezpečí.

Váš Vít Rakušan