Někdejší ministr zahraničních věcí Zaorálek a jeho íránský protějšek Džavád Zaríf na tiskové konferenci v Praze (11. 11. 2016) FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal
FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal
V uplynulých dnech došlo v souvislosti s Íránem ke dvěma událostem, jež jsou svou povahou ve značném významovém rozporu. Íránský vládní představitel oznámil, že se jeho země chce vrátit k vyjednávání se šesti mocnostmi, signatáři tzv. Dohody o íránském jaderném programu z roku 2015.
Cílem má být revitalizace dohody známé pod zkratkou JCPOA. Část mezinárodního společenství v Evropě i Americe nad tímto příslibem zaplesala. Přibližně ve stejnou dobu musely Spojené státy bleskově evakuovat transportním letounem dvě stě svých vojáků ze základny al-Tanf v Sýrii, poněvadž dostaly zpravodajskou informaci, že se na ně chystá Íránem iniciovaný útok. Krátce poté, co se američtí vojáci dostali do bezpečí, zaútočilo na opuštěnou základnu pět dronů íránské provenience.
JCPOA – opravdu špatná dohoda
Evidentně se nacházíme v momentě, kdy se Západ bude muset rozhodnout, zda převáží poměrně úzce definované obchodní zájmy, nebo zájmy bezpečnostně-politické. Myslí-li vznikající česká vláda svou deklaraci o strategických vztazích s Izraelem vážně, bude se k tomu muset postavit čelem. Dosavadní pozice české diplomacie uvnitř EU byla totiž nastavena skupinkou kolem ministra Lubomíra Zaorálka, zahrnující i osoby z Česko-slovensko-íránské obchodní komory.
Motivace Západu eliminovat íránskou hrozbu byla jasná. Zjednodušeně řečeno: Írán měl výměnou za zastavení vojensky využitelného jaderného programu získat uvolnění ekonomických sankcí a garanci přístupu své ropy na mezinárodní trhy. Nicméně dohoda z roku 2015, o jejíž revitalizaci je nyní řeč, je opravdu špatná.
Na jejím základě mohou být mezinárodními inspektory kontrolována pouze íránská civilní zařízení, nikoliv však ta vojenská! Dohoda nijak neřešila pokračující realizaci íránského vojenského jaderného výzkumu v zahraničí a nezabránila Íránu ve vývoji sofistikovaných raket konvenčního i jaderného určení.
Někteří z vyjednavačů zpětně přiznali, že věděli o děravosti vyjednávané dohody. Strategie obhájců JCPOA vycházela zároveň z předpokladu, že její finanční benefity pro Írán povedou k posílení tamních umírněných sil. Ve skutečnosti uvolnění značné části sankcí po jejím podpisu posloužilo jak umírněným, tak i zastáncům tvrdé linie. Konzervativci si ponechali dostatečný vliv v parlamentu a ve Shromáždění znalců, což je orgán odpovědný za zvolení či odvolání ajatolláha, nejvyššího íránského vůdce.
Rozhodující postavení v ekonomice země hrají nadále Íránské revoluční gardy. Vládnoucí systém Íránu má účinné mechanismy pro prosazování vůle ajatolláha, a proto nebylo realistické v krátkodobém horizontu očekávat významné změny ve vnitřní politice Íránu. Červnová volba ultrakonzervativce Ebráhíma Raísího íránským prezidentem to jenom potvrdila. Prezidentský úřad převzal člověk, který hrál mimo jiné roli při popravách tisíců politických vězňů na konci 80. let a při násilném potlačení protestů v roce 2009.
Írán dnes aktivně zasahuje do všech konfliktů Blízkého východu. Jeho vojenský potenciál je násoben vysokou schopností projekce síly v zahraničí. Strategickým cílem Íránu je vybudování vlivového koridoru přes Irák a Sýrii až do Libanonu, kde má silnou mocenskou pozici jím sponzorované šíitské hnutí Hizballáh.
Finanční prostředky plynoucí do země po uvolnění mezinárodních restrikcí na obchod s ropou na základě JCPOA využil Írán ke zvýšení vojenských výdajů. Zahrnuje to i výzkum a testování sofistikovaných raketových technologií. Alarmující je, že balistické rakety a střely s plochou dráhou letu, které Írán vyvíjí, jsou schopné nést i jaderné hlavice. To je v příkrém rozporu s rezolucí OSN č. 2231, která požaduje, aby od vývoje takových technologií Írán upustil.
Íránská regionální strategie je postavena na materiální a finanční podpoře povstaleckých hnutí, vysílání agentů a poradců, ale i přímém zapojení íránských vojenských či paramilitárních jednotek do bojových akcí. Íránské aktivity v Sýrii, Libanonu, Iráku, Jemenu či Bahrajnu mají na Blízký východ destabilizační dopad. Ohroženy se jimi cítí sunnitské arabské země, jako Saúdská Arábie, Egypt či Spojené arabské emiráty, ale též Izrael.
Tyto aktivity mají regionální i globální rozměr. Rusko-íránská spolupráce v Sýrii zachránila režim Bašára Asada a umožnila Rusku rozmísťovat své hypersonické rakety a pravděpodobně i taktické jaderné zbraně na syrské základně v Latakíji.
Tento fakt se samozřejmě týká bezpečnosti celého Západu. Když povstalecké hnutí Hútiů v Jemenu, kterému Írán poskytuje zbraně i výcvik, ohrožuje svobodu plavby v nejzranitelnější úžině světa Bab-al-Mandab, je to pro celé západní společenství rovněž hrozba strategického rozměru. Schopnosti Hútiů ohrozit raketami jak tuto úžinu, tak například i Rijád, byly doloženy britskými zpravodajskými službami.
Je zde i riziko rostoucího počtu jaderných zbraní. Pokud by Írán získal vojenskou jadernou kapacitu, nemohly by to ostatní země regionu ponechat bez reakce. Saúdská Arábie by pak logicky též usilovala o vlastnictví jaderného arzenálu. Poskytnout své jaderné technologie by jí mohl například Pákistán. Z důvodu finanční motivace, ale také kvůli vlastní agendě. Prostřednictvím umístění svých zbraní v Saúdské Arábii by získal schopnost druhého jaderného útoku (second-strike capability) proti Indii. Proliferační riziko zvyšují i íránští jaderní vědci pracující v utajení v Sýrii a Severní Koreji.
Po celou dobu platnosti dohody Írán obnovoval zásoby obohaceného uranu a instaloval pokročilé odstředivky pro urychlení jeho výroby. Toto své úsilí v rámci vyděračské taktiky ještě zintenzivnil po odstoupení USA od JCPOA v roce 2018.
Karty ostatně odkryl sám íránský ministr zahraničí Hossein Amir-Abdollahian, když prohlásil: „Návrat Ameriky k dohodě pro nás není důležitý. Důležité je, aby výsledek rozhovorů byl ve prospěch Íránu. Prezident Joe Biden musí převést svou dobrou vůli do praxe tím, že například uvolní 10 miliard dolarů blokovaných íránských aktiv.“
Pozice EU a České republiky
Evropa je v oblasti Blízkého východu významným ekonomickým hráčem, neboť je hlavním investorem v Íránu. Evropští představitelé jsou členem Financial Action Task Force, jehož hodnotící výstupy mají zásadní vliv na důvěru zahraničních investorů v íránskou ekonomiku. Na stabilitu íránského bankovního sektoru mají vliv i rozhodnutí britských bank.
Pokud by tento svůj potenciál využila Evropa po boku Spojených států, které disponují vojenskými kapacitami, byla by na Blízkém východě skutečným hráčem. Jenomže to by musely politicko-bezpečnostní zájmy převážit nad zájmy italských, francouzských a německých firem. A tomu tak mnohdy nebylo, zejména v časech, kdy unijní úřad vysoké představitelky pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zastávala Federica Mogherini.
Je v zájmu České republiky, aby se Evropa zachovala zodpovědně. Jako člen EU a NATO to můžeme ovlivnit. Naše ministerstvo zahraničí musí ve věci Íránu přehodnotit politiku chybně nastavenou ministrem Lubomírem Zaorálkem, který tak činil kvůli obchodním zájmům několika pochybných firem s temnou komunistickou minulostí.
Naše diplomacie se svojí tvrdošíjně pro-mogheriniovskou politikou ve vztahu k Íránu byla nejen neefektivní, ale též neudržitelná z morálního i strategického hlediska. Zaorálek ji nastolil mimo jiné i kvůli kamarádům z Česko-slovensko-íránské obchodní komory. Jiný než čistě utilitární význam tato politika, tvrdošíjně obhajující jadernou dohodu s Íránem, neměla.
V Česku jsou sice firmy, vesměs s historií podnikaní z doby normalizace, které v Íránu obchodují. Jinak je ovšem česko-íránská obchodní výměna 80× menší než třeba s Maďarskem! Že byla ostudná „Zaorálkova doktrína“ doprovázena i takovými jevy jako rozdávání českých víz teheránskou ambasádou na základě přání Česko-slovensko-íránské obchodní komory, to je už pouze vrcholek.
Bude Evropa strkat hlavu do písku?
Evropa může jít cestou preferování obchodních zájmů několika firem. Může dál strkat hlavu do písku a nesmyslně tvrdit, jak to předváděla minulá „ministryně zahraničí“ EU Mogherini, že dohoda o omezení íránského jaderného programu fungovala. Může dál popírat jasné informace o íránských vojenských aktivitách, včetně alarmujícího raketového programu. Až ale budou opětovně ohroženy evropské lodě v Hormuzské úžině, bude si je Evropa muset ochránit sama, bez americké podpory. Jenže na to nemá kapacity.
Cena ropy se mimochodem v minulosti zvyšovala právě kvůli výše uvedeným útokům, protože například pojišťovací společnosti enormně zvyšují pro tyto plavby pojišťovací sazby.
Podobný efekt mají raketové útoky hútíjských milic, vyzbrojených Íránem, na strategicky důležitou úžinu Bab-al-Mandab, kterou plují lodě do Suezu. Tyto faktory mohou převážit význam obnovení jednání s Íránem, na který ceny ropy krátce pozitivně zareagovaly.
A revitalizace dohody JCPOA? Je vůbec realistická a má cenu se o ni snažit? Dle mého názoru spíše nikoliv. V každém případě se Írán nesmí přiblížit schopnosti vyprodukovat jadernou zbraň.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
