Generální tajemník NATO Stoltenberg a ruský ministr zahraničí Lavrov v září 2021 FOTO: nato.int
FOTO: nato.int
Významně se poslední dobou zdramatizovaly vztahy mezi Ruskem a NATO. Vše začalo v pondělí 18. října prohlášením ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který oznámil, že jeho země se rozhodla pozastavit činnost své mise při Alianci v Bruselu a stejně tak uzavřít kancelář severoatlantického zastoupení v Moskvě. Vzájemné vztahy mezi oběma subjekty přitom trvají už skoro čtvrt století.
O tři dny později se v Bruselu sešli ministři obrany členských zemí Aliance a schválili nový generální plán hlavně evropské obrany pro případ ruské agrese hned na několika frontách. Smyslem této strategie je připravit NATO na případný souběžný ruský útok od Baltského i Černého moře, při kterém by se uplatnily dokonce i jaderné zbraně, metody hybridní války a údery z vesmíru.
Je tedy zcela evidentní, že Aliance si jako svůj hlavní cíl vytkla nové zadržování Moskvy, přestože představitelé NATO i tentokrát zdůraznili, že popsaný útok zatím není pravděpodobný ani nevyhnutelný.
Na tento severoatlantický vývoj pohotově reagoval Vladimir Putin, a to na pravidelném valdajském rokování v Soči. Ostatně – ruská strana jistě věděla, co se v Bruselu na summitu ministrů obrany NATO chystá. Ruský prezident Alianci obvinil, že se postupně mocensky zmocňuje Ukrajiny, aniž by tuto zemi do svých řad formálně přijala. To je podle Putina pro Rusko zcela reálná hrozba.
Současnou situaci srovnal s koncem 80. let a sjednocováním Německa, kdy byl Sovětský svaz ze všech stran ujišťován, že to rozhodně neznamená posun Aliance východním směrem. Jenže Varšavská smlouva zanikla, kdežto NATO nikoliv a na východ se posunulo už dvakrát. V tomto ohledu by se ruské nářky jistě daly chápat, pokud by ovšem Rusko samo tak rádo nesahalo po agresi.
Podívejme se do historie vzájemných vztahů. Kontakty mezi NATO a novým Ruskem se začaly slibně rozvíjet hned po skončení studené války. V roce 1997 byla podepsána zakládající listina spojenectví NATO-Rusko a o pět let později vznikla Rada NATO-Rusko. Zajímavé je, že v této době Vladimir Putin připouštěl i případné členství Ruska v Alianci, i když opravdu vážně se o něčem takovém nikdy nejednalo. Zato mohl Západ počítat s praktickou ruskou podporou v afghánské operaci.
Bodem zlomu se ovšem stal nechvalně proslulý Putinův projev na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, v němž ruský prezident mimo jiné řekl: „Myslím, že je zřejmé, že proces rozšiřování NATO nemá nic společného s modernizací Aliance samotné nebo zajištění evropské bezpečnosti. Naopak, je to silně provokační faktor, který snižuje úroveň vzájemné důvěry. A máme plné právo na to, abychom se zeptali: proti komu je namířeno toto rozšiřování? A co se stalo s těmi zárukami, které dávali západní partneři po rozpuštění Varšavské smlouvy? Kde jsou ty záruky dnes?“
V roce následujícím přišly události ještě dramatičtější. Na jaře, konkrétně v dubnu 2008, sice Aliance potěšila Rusko, když se pod nátlakem Německa a Francie rozhodla nepokračovat ve sbližování s Ukrajinou a Gruzií, což by v konečném důsledku vedlo ke vstupu těchto zemí do NATO. Pak ovšem následovala srpnová pětidenní gruzínská válka a o šest let později anexe Krymu a konflikt v Donbasu. Aliance tehdy spolupráci s Ruskem zcela zmrazila. Po dvou letech se styky Rady NATO-Rusko sice formálně obnovily, ale žádné konkrétní výsledky nepřinášely. Vývoj k dnešnímu stavu byl tudíž víc než očekávatelný.
Velmi zajímavou analýzu současného západního vidění Ruska přinesla americká televize CNN, citující řadu lidí, kteří mají k věci co říct. Kupříkladu expert známého Chatham House Keir Giles konstatuje:
„Dávný problém Západu spočívá v tom, že každý nepřátelský krok Ruska chápe jako izolovaný incident a nesnaží se nahlédnout celistvý obraz této země, která se ani nepokouší hrát podle západních pravidel. Rusko je přitom stále více bezskrupulózní a přímočařejší. Když využívá evropské energetické krize, aby dosáhlo certifikace Nord Streamu 2, nebo když zpřetrhá všechny zbylé svazky se Severoatlantickou aliancí, činí tak zcela nepokrytě – Moskva už se netváří, že usiluje o dobré vztahy se Západem. Stejnou tendenci mimochodem pozorujeme uvnitř Ruska – sílící represe jsou zcela očividné a stále se zintenzivňují, protože Kremlu už je zkrátka všechno jedno.“
Pozici zemí, které si připadají Ruskem přímo ohrožené, protože s ním sousedí a mají s ním a jeho expanzivní politikou své staleté zkušenosti, velmi přesně vyjadřuje bývalý náčelník generálního štábu estonské armády generál a poslanec Evropského parlamentu Riho Terras:
„Putin je oportunista a případná nesvornost NATO je ten nejkrásnější dar, jehož se mu může dostat. Závislost Německa na ruském plynu je problém hlavně pro ty z nás, kdo s Ruskem přímo hraničíme, protože právě tohle rozrušuje naši jednotu. Brexit je možná dobrý pro Spojené království, jenže každopádně nastoluje otázku budování evropské armády, která bude zcela zjevně slabší než NATO… Pokaždé, když se mu naskytne jakákoli možnost, rozhodně jí využije. Stalo se to jak v Gruzii, tak i na Ukrajině. Putin respektuje jedině sílu, a pokud my budeme předvádět rozkolísanou rozdělenost, ihned patřičně zareaguje. Je to bandita z ulice. Západ se pokouší Rusko přetrumfnout krasobruslařským kroužením kolem horké kaše, zatímco Putin prostě hraje hokej,“ míní estonský generál Terras.
Tyto úvahy ve vysílání ruské státní televize Rossija 1 krásně zaklenul mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov, když prohlásil, že prý agresivní postoje NATO nikdy nebyly pro Kreml tajemstvím. Podle něj žádná severoatlantická mírumilovná prohlášení a žádné snahy maskovat skutečnou agresivitu NATO nedokážou zastřít výbojné tendence tohoto bloku.
NATO považuje Rusko za nepřítele, prohlašuje Peskov: „Na pozadí zostřené agresivity NATO a deklarací Aliance, jejíž hlavní úlohou je zadržování Ruska, se nic hrozného nestane, pokud takového vztahy prostě odmítneme.“ Což se v posledních pár týdnech opravdu stalo…
Ale abychom nekončili tak pesimisticky – nějaké komunikační kanály i v této znepokojivé situaci přece jen zbyly. Generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg se pravidelně setkává nebo si alespoň telefonuje se šéfem ruské diplomacie Sergejem Lavrovem.
Existuje i horká linka, již může využít vojenské vedení obou stran. V NATO jsou jejími hlavními obsluhovateli vrchní velitel Spojených ozbrojených sil v Evropě Tod Wolters a předseda Vojenského výboru Rob Bauer, v Rusku na případný telefonát čeká, anebo sám sluchátko zvedne náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Pravdou ovšem je, že v poslední době je toto pojítko tiché – Wolters s Gerasimovem spolu naposledy mluvili v dubnu loňského roku…
Znepokojivé pro nás všechny určitě je, že Západ na ruskou až neurvalou sebejistotu zatím umí odpovědět jen oním již zmíněným rozpačitým krasobruslením.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
