Sokolské cvičení na Rohanském ostrově v roce 1867 - dobové vyobrazení od Františka Čermáka FOTO: Wikimedia Commons
FOTO: Wikimedia Commons
Jméno Rohanského ostrova představuje zvláštní mimikry. Už dávno to není ostrov, byť v rámci pražského Karlína zůstává ostrovem mentálním. Adjektivum „rohanský“ evokuje starobylý bretaňský knížecí rod Rohanů, usazený počátkem 19. století v Čechách, stejně jako království Rohan z Tolkienovy ságy Pán prstenů. Jenže název je českého původu a souvisí s příjmením Rohan, které označuje člověka neústupného a paličatého.
Ačkoliv svým jménem ostrov evokuje jakousi insulární vznešenost, je velmi úzce spjat s českými a pražskými dějinami. Zároveň voní aristokratičností a nám, středoevropským suchozemcům, též exotikou, vzdálenými oceány a moři, které si můžeme při pohledu do vln meandrující Vltavy představovat.
Stvoření ostrova
Rohanský ostrov, kdysi obklopený Vltavou a nyní tvořící její širší nábřeží, tu není od nepaměti, nýbrž se právě díky řece „objevil“ a byl následně dotvořen člověkem. Pražské vltavské ostrovy se pravidelně objevovaly a mizely v souvislosti s povodněmi. Původní vltavská niva zvaná Špitálské pole (území dnešního Karlína) se rozkládala před Poříčskou bránou v předpolí Starého Města pražského a její charakter určovala blízkost špitálu (vlastně chudobince) s kostelem Obrácení sv. Pavla.
Řada malých ostrůvků tu zůstala už po velké vodě z roku 1432. Základ Rohanského ostrova se objevil na počátku 16. století poblíž jezu zvaného Na Kameni, nejprve v podobě malé písčiny, která se po povodni v roce 1537 změnila ve skutečný ostrov. Rybáři a košíkáři tu vysadili vrby a vyseli trávu, přičemž zejména vrbové proutí používali pro svou živnost.
Zdejší prastarý Kamenský mlýn koupil roku 1544 mlynář Martin Šašek. Zatímco Vltavu můžeme považovat za přírodní zakladatelku ostrova, mlynář Šašek byl jeho lidským spolutvůrcem. V roce 1550 jej zvětšil a zpevnil navezením zeminy, vysazením topolů a ovocných stromů, zřídil také plot.
Přesto Staré Město dalo ostrov roku 1551 formálně rybářskému cechu do nájmu. Ten byl však již roku 1555/56 zrušen a mlynář Martin Šašek se zavázal, že bude z užívání ostrova, nyní již zvaného Šaškovský, odvádět plat špitálu Obrácení sv. Pavla před Poříčskou bránou, k čemuž ovšem nakonec nedošlo.
Rybáři považovali Šaškův zábor ostrova za neoprávněný, takže se roku 1570, zastoupení rybářem Janem Bruncvíkem, neúspěšně s mlynářem Martinem Šaškem soudili. Spisovatelka Popelka Biliánová v knize Z tajů pražských pověstí (1904) zmiňuje, že se rybář Bruncvík smluvil s vodníkem, aby mlynáře Šaška strašil.
Spory dále pokračovaly a roku 1586 koupila staroměstská obec od Šaškových potomků mlýn i s ostrovem, aby sloužil k podpoře chudých ve zmíněném špitále. Přesto se i v dalších letech podle „zakladatele ostrova“ užívalo pojmenování Šaškovský ostrov.
V 17.–18. století se ostrov jakožto obecní majetek Starého Města pražského, často užívaný tamějšími primátory, označoval jako Staroměstský či Primátorský. Mezi léty 1777–1830 jej vlastnili hrabě Jindřich František z Rottenhanu, nejvyšší purkrabí Českého království, a jeho potomci, proto se mu říkalo Rottenhanský.
Poté byl v letech 1830–1850 majitelem pražský staroměstský měšťan Jan Jiří Köppl, říkalo se mu tudíž Köpplovský ostrov. Klíčovou osobností pro dějiny lokality je však pražský měšťan a tesařský mistr Josef Rohan (1812–1892), který jej získal roku 1850 do vlastnictví a dal mu tím natrvalo své jméno: Rohanský ostrov.
Líbezná výspa
Až do 19. století byl náš ostrov jakoby „ztracený“, jeho význam ovšem rostl, ať už díky duchu romantismu, občanské a národní emancipaci nebo všeobecné industrializaci.
V roce 1817 bylo na Špitálském poli založeno nové pražské předměstí Karlín. A již roku 1822 vznikl Karlínský přístav, který byl skrze vltavsko-labskou cestu propojen s Hamburkem, a tudíž se Severním mořem a vlastně i celým světem.
Byl to již zmíněný Josef Rohan, jenž roku 1861 získal další část vltavského řečiště, zpevnil břehy, ostrov rozšířil a vybudoval ochranu před povodněmi. Díky blízkému Karlínskému přístavu, kam plachetnice a později parníky přivážely i tzv. koloniální zboží (kávu, rýži, koření…), se Rohanský ostrov stal též místem snění o vzdálených exotických zemích, neboť představoval důležitou spojnici Prahy s velkým (zámořským) světem.
Zároveň se – s využitím dosavadní vegetace a skrze decentní parkovou úpravu – proměnil ve výletní cíl Pražanů, v jakési nedělní korzo a pražský Hyde Park sloužící k vycházkám, dětským hrám, sportu, dobročinnosti i politickým demonstracím. Stal se tehdy svou oblíbeností i konkurentem nedalekého ostrova Štvanice.
Německý literát Julius Max Schottky upozorňuje v knize o Praze z roku 1831 na krásy ostrova lákající k procházkám, na jeho stinné stromoví a sady, přívoz, příjemnou zahradu před domem tehdejšího majitele Köppla, stejně jako na nádherné výhledy do pražské krajiny. Například 18. května 1841 se na ostrově shromáždila početná veřejnost, aby odtud s nadšením zhlédla první plavbu parníku „Bohemia“, což byla první paroloď vyrobená přímo v Čechách.
Český vlastenecký učitel, historik a publicista Karel Vladislav Zap popsal ostrov roku 1848 ve svém Průvodci po Praze takto: „Na tuto líbeznou výspu, jejížto husté a vysoké stromoví nad červené střechy Karlínské vyniká, dostaneme se z Karlína přes přívoz hned za hostincem U Hamburku nazvaným. Příroda ji ozdobila hojnými půvaby, temné chodby v zeleném sklepení ji dokola obkličují, slavíci hnízdí ve vysokých korunách stromů, líbezný zápach květinových záhonů naplňuje vzduch, restaurace stará se o občerstvení těla, a vyhlídka na zadním konci překvapuje nás jak nejpříjemněji obrazem otevřené a bohatě živené krajiny.“
Prostor imaginace
K roku 1863 jsou zde kromě tradičních letních koncertů vojenských kapel doložena i divadelní představení. A například 20. května 1865 se tu konala Svatojánská slavnost zemského výboru pro stavbu Národního divadla, zorganizovaná společně s Uměleckou besedou, tělocvičným spolkem Sokol a pěveckým spolkem Hlahol. Na Rohanském ostrově se 19. května 1867 uskutečnilo též 3. veřejné cvičení Sokola pražského, připravené jeho zakladatelem Miroslavem Tyršem, jehož součástí byl i šermířský rej.
Právě sem směroval 29. června 1867 ženský vlastenecký spolek zvaný Americký klub dam vycházku pro školní mládež s hrami, zábavou a občerstvením, při níž se pro 1400 pražských dětí servírovaly chléb s máslem a sladké pečivo. Zcela jiný charakter měl pak tábor dělnického lidu 30. května 1869 na podporu českých státoprávních požadavků.
Nejen zdejší přístaviště s plachetnicemi a parníky dovážejícími kávu a čaj povzbuzovalo fantazii a imaginaci obyvatel. Tak například roku 1874 uskutečnili francouzští větroplavci Beudet a Sivel balónový let nad Prahou, jásavě pozdravovaný obecenstvem shromážděným právě na Rohanském ostrově.
Pražský literát Eduard Rüffer umístil na ostrov i část děje svého románu Zrádce národa (1874), odehrávajícího se v jeho současnosti. Podle něj je ostrov součástí oblasti, která již ve středověku byla centrem pražského polosvěta (zejména prostituce) a bláznivin univerzitních studentů. Naopak Josef Miroslav Hovorka v povídce Krajem chudých (1892) popisuje, kterak býval Rohanský ostrov opuštěným a klidným koutem se „zvláštní tvářností“, vlastně „zeleným ostrovem“, odkud se lodě v blízkém přístavišti jevily jako „mořské koráby“.
Spisovatelé Ladislav Quis, Bohumil Bauše, Karel Chalupa a Jan Klecanda vzpomínají, jak až do šedesátých a sedmdesátých let 19. století býval Rohanský ostrov „libosadem“, kam mířily kroky Pražanů za odpočinkem, poučením a pobavením, především za pověstnými letními koncerty.
Zatímco dříve se tu scházeli milenci a konaly se tu spolkové a sokolské zábavy, v souvislosti s budováním železnice byly věkovité stromy vykáceny, zavedeny sem koleje a postaveno nákladní nádraží se skladišti a překladišti, takže zde nyní „duní lokomotivy“.
Novinář František Karel Hejda ve svých črtách nazvaných Z davu (1900) ještě opěvoval Rohanský ostrov s říčním přístavem, nádražím a karlínským „nábřežíčkem“, ovšem Ottův průvodce Prahou k tomu ve stejném roce lakonicky poznamenává, že ostrov „býval místem přeutěšeným, pokud nebyl změněn v nádraží dráhy Severozápadní“.
Zmizení ostrova
Právě tehdy Rohanský ostrov opět „zmizel“ ze zřetele pražských obyvatel jako místo krásy a klidu, fantazie a imaginace, aby se do mentální topografie zapsal jako rušné místo dopravní a průmyslové.
Koupila jej totiž Rakouská severozápadní dráha, která v roce 1873 vybudovala přímo na ostrově nákladní nádraží, zatímco nádražní budova pro osobní přepravu vznikla roku 1875 v blízkém Těšnově. Rohanský ostrov se stal středoevropskou železniční křižovatkou spojující císařské metropole Vídeň a Berlín.
Novorenesanční těšnovské nádraží, bohužel již zbořené, mělo velkolepé průčelí imitující římské triumfální brány a přes rampu z něj bylo možné sejít přímo na ostrov. Český propagátor sportu a olympijské myšlenky ve svých vzpomínkách uvádí, jak zde jako dítě osobně spatřil českého politika a historika Františka Palackého – ve fraku a cylindru.
Anonymní pozorovatel popsal roku 1876 „industrializovaný osud“ Rohanského ostrova jakožto memento, které je varováním pro Pražany, aby si v honbě za modernitou nezničili malebná místa sloužící k relaxaci: „Rohanský ostrov volá Memento mori – jeho stromy neměly sobě rovných v obvodu města, jaké to byly blaživé procházky v jejich vydatném stínu, které činily Rohanský ostrov za horkých letních dnů pobytem tak příjemným.“
Podle Humoristických listů byl Rohanský ostrov se svými skladišti a všudypřítomnými dělníky a nádeníky především místem různých šprýmů, šelmovství a zločinnosti. V roce 1918/1919, když se rozpadala rakousko-uherská monarchie a vznikala Československá republika, museli zdejší sklady potravin před nájezdy zlodějů dokonce hlídat čeští legionáři.
I známý literární provokatér Jaroslav Hašek se zmiňuje o podivných osudech převozníka „pod ostrovem Rohanským“ v knize Můj obchod se psy a jiné humoresky (1924).
Ve dvacátých letech 20. století Rohanský ostrov přestal být ostrovem, změnil se v rámci Velké Prahy ve vytěsněnou lokalitu s novou „poetikou“, když svou tvářností osciloval mezi průmyslovou zónou, brownfieldem a černou skládkou. Tento „nevyužitý“ prostor v širším centru Prahy nemůže zůstat bez povšimnutí, nutně bude „znovunalézán“, snad s úctou k pražské urbanistické struktuře a její „mentální“ paměti.
Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR v Praze, kde se zabývá problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami. Působí též na Západočeské univerzitě v Plzni a v pražském Muzeu paměti XX. století, zároveň je editorem rubriky Nová Orientace v deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM.
