Císař František Josef I. s rodinou kolem roku 1900 (anonymní olejomalba) FOTO: Wikimedia Commons
FOTO: Wikimedia Commons
Právě dnes, totiž 28. října, si připomínáme vznik samostatného Československa. Společný stát Čechů a Slováků, a řady dalších národů, na které se občas neprávem zapomíná, již sice neexistuje, přesto zůstává v řadě aspektů jedním z kořenů naší současné státnosti. V rámci vzpomínek na toto významné datum, osobnost T. G. Masaryka, hrdinné legionáře či demokratický odkaz se stále vrací otázka, zda habsburská monarchie opravdu byla oním příslovečným „žalářem národů“, který bylo třeba rozbít, aby tak mohly být zásadně překresleny středoevropské hranice.
Kdyby Rakouska nebylo…
Habsburská podunajská monarchie, na počátku 19. století proměněná v Rakouské císařství a roku 1867 v Rakousko-Uhersko, vznikla fakticky roku 1526, kdy došlo ke spojení českých, uherských a rakouských zemí. Snad každý ještě v paměti vyloví bitvu u Moháče, ve které se osudově střetl mladý český a uherský král Ludvík Jagellonský s vojsky osmanského sultána, jenž ohrožoval jižní hranici česko-uherské personální unie.
Právě snaha společně čelit tureckému nebezpečí byla zásadním faktorem, i když nikoliv jediným, pro usednutí Ferdinanda I. Habsburského, vládce rakouských zemí a člena tehdy nejmocnější evropské dynastie, na oba uvolněné trůny. Toto soustátí, i když s jistými územními korekcemi a proměnami vnitropolitického uspořádání, existovalo až do podzimu válečného roku 1918.
Habsburská říše byla nejen efektivní hradbou proti turecké expanzi, v jejímž důsledku byla v letech 1529 a 1683 obležena Osmany i císařská Vídeň, ale ve středoevropském prostoru představovala politická sílu, která byla schopna dlouhodobě čelit i dvěma dalším expanzivním silám. A to Prusku stojícímu u sjednocení Německa a eurasijskému Rusku, které tradičně usiluje o posunutí svých hranic a vlivu západním směrem.
Právě role habsburské monarchie jako ochránkyně středoevropských národů, si byli vědomi i představitelé národního obrození, emancipačního procesu, který zásadním způsobem formoval utváření českého národa v průběhu 19. století. Jak Karel Havlíček Borovský, tak František Palacký chápali úskalí existence samostatného českého státu v případné fragmentované střední Evropě.
Ostatně právě Palacký, „Otec národa“, historik a lídr tehdejší české politické scény, k tomu napsal: „My Čechové žádáme sobě jistě upřímně zachování Rakouska i jednoty jeho: neboť máme za to, že nemohouce silami svými doufati ve zbudování vlastního suverenního státu, nemůžeme historicko-politickou individualitu, svou zvláštní národnost a vzdělanost i život autonomický, nikde a nikterak ubezpečiti lépe než v Rakousku – svobodném i autonomicky a rovnoprávně zřízeném.“ Jinými slovy, kdyby Rakouska nebylo, museli bychom si ho vytvořit. A to pro ochranu našich národních zájmů.
Konec prvního světového konfliktu, rozpad Rakouska-Uherska, pád monarchií v Rusku a Německu a komplikovaný přerod Osmanské říše v republikánské Turecko, vedl ke vzniku řady nových států, a to zejména v regionu mezi Německem a Ruskem, resp. Sovětským svazem. Netrvalo dlouho a obavy Havlíčka a Palackého byly naplněny. Střední Evropa byla nejdříve pohlcena „hnědou“ a následně „rudou“ tyranií. Mimochodem: Jaký by asi byl geopolitický osud nynějších zemí střední Evropy, pokud by opustily Evropskou unii či Severoatlantickou alianci?
Žalář národů?
Rakousko-Uhersko bývalo již v meziválečné éře a logicky i v dobách následujících označováno jako „žalář národů“. Toto spojení se dostalo do učebnic dějepisu a postupně do širšího povědomí české veřejnosti. Jistě je pochopitelné, že „otcové zakladatelé“ moderní české, resp. československé státnosti měli potřebu vytvoření ČSR odůvodnit. Tím spíše, že české národní mentalitě konvenuje role oběti, kterou neustále někdo v minulosti či současnosti (údajně) utlačoval, Vídní počínaje, Bruselem konče.
Již ve Washingtonské deklaraci, prohlášení československé nezávislosti z října 1918, se lze dočíst: „Národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli tři století. […] Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním z r. 1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací síly a vykořisťování většiny menšinou.“
Ponechme stranou jisté historické nepřesnosti a až příliš zjednodušená a účelová tvrzení, kterých se Masaryk, jakožto hlavní autor, v textu dopustil a vraťme se k podstatě problému: Byla či nebyla habsburská monarchie „žalářem národů“, a to při vědomí toho, že historické reálie je vhodné hodnotit v kontextu doby, ve které se odehrávají?
Při takovém přístupu totiž musíme dojít k závěru, že pokud budeme analyzovat stav na přelomu 19. a 20. století, pak je nutno považovat tehdejší konstituční monarchii za demokratickou a o systematickém národním útlaku nemůže být v případě Čechů řeč. V průběhu druhé poloviny 19. století se totiž monarchie, zejména její předlitavská část, liberalizovala, a to v souladu se soudobými modernizačními trendy. Pokud si někdo mohl právem stěžovat na národnostní útlak, pak to byli Slováci, kteří čelili v zalitavské části státu tvrdé maďarizaci.
Éra českých úspěchů
Demokratizační procesy a emancipaci českého národa lze v 19. století demonstrovat na řadě konkrétních příkladů z politických, ekonomických či kulturních sfér života. Dovolím si některé z nich stručně připomenout.
Po neúspěšném revolučním roce 1848 sice došlo k opětovnému utlumení politického života, ale po pádu tzv. Bachova neoabsolutismu, Říjnovém diplomu a oktrojované ústavě z února 1861 se začal utvářet parlamentarismus a vznikaly i politické strany. V českých zemích se od Národní strany („staročeši“) odštěpila liberálnější Národní strana svobodomyslná („mladočeši).
Jistě, jednalo se o dobu, kdy nebylo volební právo ani rovné a ani všeobecné, ale to nelze označit za národnostní útlak Čechů, protože jím nedisponoval ani tyrolský horal či slovenský bača. S postupným rozšiřováním volebního práva přibývalo v monarchii i politických stran, české nevyjímaje.
Odpovídající zastoupení postupně získávali Češi také v zákonodárném sboru monarchie. Volby do Poslanecké sněmovny Říšské rady proběhly roku 1907 v předlitavské části monarchie již dle všeobecného rovného hlasovacího práva, z něhož byly ovšem, stejně jako ve většině tehdejších států, vyjmuty ženy.
Mimochodem, podle „obcovacího jazyka“ se k Čechům hlásilo 108 poslanců z celkového počtu 516 zákonodárců. A byli to také čeští poslanci, kteří podporovali nejednu vídeňskou vládu, pokud zrovna neprovozovali politiku tzv. pasivní rezistence.
Češi se také prosazovali na řadě vysokých státních postů, včetně ministerských. Poměrně méně jich bylo v diplomatických službách, kde stále převládala aristokracie, a také na vyšších místech v armádě, pomineme-li výjimky typu maršála Radeckého z Radče. Zajímavostí je, že vzhledem k industriální povaze českých zemí a technické vzdělanosti se Češi hojněji objevovali například u ženijních armádních jednotek.
Útlak bychom asi také těžko hledali ve školství, které se vyvinulo do paralelního systému: v českých zemích fungovaly „zrcadlově“ školy s německým a českým vyučovacím jazykem, a to na všech stupních vzdělávání. Navíc byl do úspěšného konce dotažen proces rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část. S klidným svědomím tak můžeme mluvit o existenci české inteligence.
Jednalo se spíše o pragmatické opatření, které mělo zajistit monarchii elementární funkčnost. Znalost německého jazyka umožňovala například překládání státních úředníků z jednoho konce monarchie na druhý či efektivní velení multietnickým armádním jednotkám. I v současném světě přece existuje tlak na znalost zejména anglického jazyka a snad kromě české ministryně financí tento trend akceptujeme a nemluvíme o „anglicizaci“ národa.
Stojí též za připomenutí, že v druhé polovině 19. století byla pro české země postupně přijata tzv. jazyková nařízení, která nejdříve zrovnoprávnila oba zemské jazyky, tedy češtinu a němčinu, nejprve ve vnějším a později i ve vnitřním styku.
V praxi to znamenalo, že pokud Čech adresoval na soud či úřady spadající pod určená ministerstva podání v českém jazyce, státní úředník mu musel odpovědět taktéž česky, resp. totéž následně platilo pro samotné úřední jednání. Státní úředníci museli navíc prokázat znalost obou zemských jazyků slovem i písmem.
Opatření vyvolala vlnu nevole mezi německy mluvícími úředníky v českých zemích, pro které byla požadovaná dvojjazyčnost logicky problémem. Vlna protivládních a protičeských demonstrací vedla nejen k jisté modifikaci jazykových nařízení, ale také k pádu předsedy vlády Badeniho, který je prosadil. Byli to však právě Češi, kteří jazyková nařízení nezřídka zneužívali, když si ve Vídni někdy až kuriózně stěžovali, že nejeden německý poštovní úředník neumí správně napsat telegram ve znění „strč prst skrz krk“.
S jazykem a vzdělaností úzce souvisí i kulturní sféra. Ani zde nemůžeme mluvit o útisku českého národa. Jak jinak bychom si totiž mohli vysvětlit třeba fundaci Národního muzea či Národního divadla, tedy institucí, které navýsost dobře prokazují emancipaci českého národa. Výstavbu „Zlaté kapličky“ navíc nezanedbatelným finančním darem podpořil i sám rakouský císař František Josef I.
Stejně tak vznikaly od 60. let 19. století hojné české vlastenecké, kulturní, umělecké a tělovýchovné organizace, došlo k intenzivnímu rozvoji české literatury (májovci, ruchovci, lumírovci) a konec cenzury vedl k založení řady českých periodik.
Monarchie umožnila rychlý industriální rozvoj právě českých zemí, které se staly ekonomicky nejrozvinutější částí soustátí. Právě na těchto ekonomických základech byly položeny pozdější hospodářské úspěchy meziválečného Československa.
Stejně jako ostatní občané předlitavské části monarchie, i Češi požívali občanská práva, které mimo jiné kodifikoval ústavní dokument z prosince 1867, ve kterém se píše:
„Před zákonem jsou si všichni státní občané rovni. […] Všichni občané státní mohou rovnou měrou veřejných úřadů dojíti. […] Volné stěhování se osob a jmění není omezeno. […] Jmění jest neporušitelné. […] Všelijaký svazek poddanství a člověčenství jest navždy zrušen. […] Svoboda osobní je pojištěna. […] Právo domácí jest neporušitelné. […] Tajnost psaní nebudiž porušována. […] Každému přísluší právo petiční. […] Občané státní mají právo se shromažďovati a spolky zakládati. […] Každý má právo mínění své v mezích zákona […] volně pronášeti. Úplná svoboda víry a svědomí každému jest zajištěna. […] Věda a učení vědecké jest svobodné.“ Takto koncipovaná občanská práva by jistě uvítali lidé v nejedné zemi současného světa.
Proč slavit 28. říjen?
Habsburská monarchie byla dílem lidským, a tudíž se samozřejmě nejednalo o bezchybný státní útvar. Je však nutno rozlišovat, zda případné nedostatky byly systémovou „vadou“, která se dotýkala všech národů monarchie, či zda se jednalo o diskriminační opatření namířené cíleně proti jednomu z etnik. V tomto ohledu je nutné chápat například i persekuci novináře Karla Havlíčka Borovského, který by pravděpodobně skončil v tyrolské internaci, i kdyby psal maďarsky či německy, protože policejní Bachův režim umlčoval kritiky politických poměrů 50. let 19. století, a to bez ohledu na jejich národnostní příslušnost.
Ve výše uvedené citaci z Washingtonské deklarace si nelze nepovšimnout odmítavého postoje Masaryka k rakousko-uherskému vyrovnání, kterým dostala monarchie dualistické uspořádání. Tento postoj byl jistě logický. Ostatně i pro Františka Palackého se jednalo o krok, který byl v rozporu s jeho austroslavistickou koncepcí. Již v Ideji státu rakouského (1865) totiž napsal:
„Nyní položíme-li praemissy: ve státu panovati má právo a zákon; stát Rakouský skládá se z národův různorodých; žádný národ nemá práva nad národem jiným. (…) Nelze neuznati, že vyhlášení diplomu dne 20. října 1860 důležitostí svou převýšilo je všecky vysoko daleko, (…) Z ducha onoho skutku plynou přirozeně dvě hlavní zásady: 1. že zákonodárná moc rozdělena jest mezi panovníka i národy; 2. že při provozování moci zákonodárné má se ohled bráti jak s jedné strany na prostředky, kterýmiž udržuje se jednota i moc státního celku, tak i s druhé strany na rozdílné povahy, historické tradice a potřeby národní, čili jinými slovy, že na sněmích v Rakousku má se staráno býti jak o rozmanité životní otázky všech různých národův, tak i o jednotu a celek říše.“
Právě druhá podmínka nebyla dualistickým pojetím státu naplněna a čeští politici s odvoláním na historické právo marně usilovali o trializaci, resp. federalizaci monarchie. Ta jim byla nabídnuta až v říjnu 1918 manifestem císaře Karla, posledního panovníka habsburského soustátí. Bylo to však již pozdě – světová válka odsoudila Rakousko-Uhersko k definitivnímu zániku.
Skutečnost, že rakousko-uherské mocnářství nebylo „žalářem národů“ nikterak nesnižuje historický význam společného státu Čechů a Slováků. Stále má smysl si 28. říjen připomínat. Nikoliv však kvůli domnělému osvobození z nenáviděné monarchie, ale zejména proto, že nově založené Československo se stalo moderní liberální demokracií, fungujícím státem s úctou k zákonům a důvěrou ve veřejné instituce, s respektem k občanům a jejich právům a svobodám.
PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance
