Lenin v petrohradském Smolném paláci roku 1917 na olejomalbě Isaaka Brodského (1930) FOTO: Wikimedia Commons/ State Tretyakov Gallery Moscow
FOTO: Wikimedia Commons/ State Tretyakov Gallery Moscow
Jedním z mnoha paradoxů současné politické scény je, že čeští komunisté, kteří se k Leninovu učení hlásí od roku 1921, s ním ve skutečnosti nemají nic společného. Lenin byl přesvědčeným internacionalistou. Demokratický kapitalismus – jeho úhlavní nepřítel – totiž přirozenou cestou vytvářel světové trhy, rozbíjel hranice a globalizoval svět. Proto se komunismus s ním musel utkávat na celém světě. Lenin bral zcela vážně Marxovo heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Zaostalé, primitivní a agrární Rusko měl nerad a nezáleželo mu na něm. Bolševickou revoluci chtěl proto co nejrychleji exportovat do západní Evropy. Jeho vysněným cílem bylo průmyslové Německo, ale též Spojené státy a země v Asii. Hracím polem mu byl svět.
Kromě invaze do Polska, jejímž konečným cílem mělo být Německo, Lenin v červenci 1920 vydal rozkaz zahájit revoluční povstání v Itálii. Nezbytná je, napsal, také sovětizace Maďarska a možná též Československa a Rumunska. V srpnu řekl politbyru, že obranná fáze války sovětů s imperialismem skončila. Nastala chvíle pro ofenzivu – „nejen proti Polsku, ale proti Evropě“. Zároveň začal vyjednávat alianci s nejpravicovějšími elementy v Německu, základ budoucího Stalinova paktu s Hitlerem.
Lenin a čeští komunisté
V opozici k Leninovu internacionalismu byl český komunismus. Ten byl zpočátku lokální: jeho horizont začínal na Kladně a končil na Slovensku. Český komunismus byl též silně nacionalistický. Klement Gottwald o sobě šířil legendu, že se ještě jako dítě ve vídeňské škole rozhodl nepromluvit ani slovo německy.
Meziválečné Československo se sestávalo z mnoha národností, ale KSČ se od svého založení profilovala jako česko-slovenská organizace. Ve vedení strany bylo sice několik německy mluvících komunistů, ale jejich přítomnost tam prosadili instruktoři Kominterny, pro něž byla němčina lingua franca.
Nacionalistické tendence československých komunistů přešly po válce až na pozice extrémního šovinismu. Plán na vyhnání německy mluvících občanů ČSR, z nichž mnozí jako Židé jen stěží přežili nacistické koncentráky, oslavili v červnu 1945 nejvyšší funkcionáři KSČ, „buržoazní“ prezident Edvard Beneš, sovětský velvyslanec Valerian Zorin a generálové Rudé armády pod heslem o odčinění Bílé hory.
Strana vzala za svůj Benešem hlásaný názor, že Češi byli ve svém hodnotovém vývoji od dob Jana Husa o celé století před zbytkem světa.
V tom smyslu Gottwald, Rudolf Slánský, Václav Kopecký a Zdeněk Nejedlý zredukovali světové dějiny na Husovu kostnickou hranici, Jana Žižku z Trocnova, křižácké výpravy, pátera Koniáše, Marxe s Engelsem, boj dělníků v 19. století, bolševickou revoluci a Lenina se Stalinem. Všechno ostatní byly z jejich pohledu jen dějinné poznámky pod čarou.
Následující esej je inspirován knihou Victora Sebestyena Lenin: osobnost, ideologie, teror, kterou v českém překladu právě vydává nakladatelství Maraton. Je dobré ji číst zároveň se sbírkou dokumentů, kterou v roce 1996 vydal Richard Pipes v nakladatelství Yale University. Jmenuje se The Unknown Lenin: From the Secret Archive. Pokusím se osvětlit některé dosud ne dost známé aspekty Leninova charakteru. Zároveň bych chtěl ukázat, že prapor autentického leninismu na dnešní české politické scéně drží politici, kteří se často považují za konzervativce.
Od Lenina se distancují, možná se ho i štítí, a přitom si ve veřejném životě osvojili jeho metody práce. Usilují o návrat imperiálního Ruska do střední Evropy a zastavení integrace České republiky do západních politických, ekonomických a obranných struktur. Kvůli tomuto cíli jsou ochotni – tak jako Lenin – se dát do spolku s kýmkoli, lhát o čemkoli a flexibilně se pohybovat v ideologickém spektru z leva doprava, podle toho, odkud vane vítr, kdo má na ně kompromateriál nebo jim zaplatí.
Odkaz francouzské revoluce
Už od dob Marie Terezie se žáci ve střední Evropě učili úctě ke státníkům. Znali názor Platónův, že lidským problémům nebude konec, dokud pravomoc dělat politická rozhodnutí nebude soustředěna v rukou lidí vzdělaných a morálně silných. Každému to dávalo smysl. Vrcholný politik rozhoduje o věcech, které mohou ovlivnit osudy národů, a proto by měl být výjimečně inteligentní. Kromě toho potřebuje pevnou etickou kotvu, aby svou moc používal v zájmu státu, a nikoliv pro sebe. Jen takový člověk může docenit, že vládnout nad lidskými bytostmi je privilegium a je třeba ho užívat co nejzodpovědněji a s pokorou.
Následující vývoj ukázal, že vzdělaný a čestný politik se má věnovat konkrétním problémům, ne ideologickým experimentům. Edmund Burke, zakladatel politického konzervatismu, studoval společenská hnutí, která přispěla k tomu, že Francie byla v druhé polovině 18. století na pokraji revoluce.
Byl skeptický vůči intelektuálům a manipulátorům veřejného prostoru, kteří měli plná ústa liberté, a přitom byli jejími nepřáteli. Burke varoval, že philosophes dosud mluvili jen o abstrakcích, ale na konci jejich cesty už tehdy číhaly masové vraždy.
Měl pravdu: revoluce popravila krále Ludvíka XVI. a jeho manželku Marii Antoinettu i všechny kritiky a zavraždila několik set tisíc nevinných obětí. Potom se – po vzoru Saturna – jala likvidovat své vlastní děti, tedy samotné revolucionáře, včetně těch nejvýznamnějších. Potvrdila se tak další Burkeova předpověď, že člověk, který si hraje na Boha, se stane ďáblem.
Cesta od svůdných hesel pařížských filosofů ke gilotině, která je měla uvést v život, byla krátká. Napoleonské války a hory mrtvých na obou stranách přiměly evropské politiky k pokusu o stabilizaci mezinárodní scény a jejímu zajištění proti podobným výbuchům násilí. Lord Castlereagh, Charles de Talleyrand, Klemens von Metternich nebo Wilhelm von Humbolt nebyli platónsky dokonalí.
Zkušenost s francouzskou revolucí a následnými válkami je ale poučila, že povinností politika je vládnout, nikoliv hrubou silou prosazovat ideologické teorie. Věděli, že státník by měl hledat cestu k rovnováze, ne k jednostrannému vítězství za každou cenu. Měl by bránit legitimitu a být připraven dělat kompromisy. Architekti politické scény 19. století nebyli andělé, ale po porážce Napoleona vytvořili systém, který na téměř jedno století zajistil mír.
Politika jako krvavá rvačka
Vladimir Iljič Lenin byl politikem jiného ražení. Rychle se vypořádal s klasickým požadavkem, že státník musí být člověk vzdělaný. Naopak slíbil, že až se on a jeho bolševici dostanou k moci, tak hned „24 hodin“ po revoluci přejde manažerská zodpovědnost za řízení státu do rukou „revolučních námořníků“ a průměrných občanů, kteří ji budou vykonávat tak, jako dosud pracovali v továrnách.
Byla-li politika v očích klasiků nejvyšší formou umění, pak Lenin v ní viděl krvavou rvačku o moc. Pro Platóna byl stát božskou institucí, pro Lenina to byl jen souhrn instrumentů moci: vojsko, policie, soudy, cenzoři a pravomoc zabavit kdykoli a komukoli veškerý majetek. A lidé, jejichž jménem se Lenin vyšplhal na vrchol ruského politického systému? Byl to materiál, s nímž diktátor nakládal podle potřeby.
Nejlépe to vystihl Maxim Gorkij. Lenin, napsal Gorkij, mezi lidmi nikdy nežil, nezná je a pohrdá jimi. Naučil se jen, jak je dostat do varu a jak hrát na jejich city. „Pracující třída je pro Lenina tím, čím je železná ruda pro kovodělníka.“ Leninův katastrofální dopad na budoucnost Ruska bystře předpověděl také Georgij Plechanov, jeden ze zakladatelů ruského marxismu. Napsal, že říjnová revoluce je pro Rusko „největší dějinnou kalamitou“. Ani on si tehdy nedokázal představit, že Leninovy myšlenky a způsob, jakým je uváděl v život, ovlivní nejen Rusko, ale velkou část planety.
Důležité pro úspěch bolševiků bylo, že se na veřejnosti představovali jako humanisté, jimž prý šlo o to, aby lidstvo dovedli do komunismu, údajně dokonalého vyvrcholení dějin. Karl Marx se soustředil na kritiku kapitalismu a neměl sám nikdy jasno, jak by měl komunismus vypadat. V Rusku s tím byli hotovi raz dva.
Lev Trockij předpovídal, že výsledkem bolševické revoluce bude člověk „nesrovnatelně silnější, moudřejší, jemnější. Jeho tělo bude harmoničtější, pohyby více rytmické, hlas melodičtější. Průměrná lidská bytost dosáhne úrovně Aristotela, Goetha, Marxe.“ Dnes je to stěží představitelné, ale masy lidi těmto frázím bez obsahu uvěřily, a někteří jim možná věří dodnes.
Leninův experiment nadchl v první řadě intelektuály. „Iljiče“ oslavovali jako myslitele, který byl zároveň mužem činu. Netušili, že v soukromí se nikdo z bolševiků poetičnem nezdržoval a že Lenin byl člověk, jehož nezajímalo nic jiného než absolutní moc. Věděl, jak se k ní prodrat. Na otázku, o čem je politika, jednou řekl: „Kto kovo,“ tedy kdo koho porazí, zničí nebo rovnou raději oddělá.
Tato dvě prostá Leninova slova ukončila dobu, kdy lidé mohli mít k politikům úctu, a přispěla ke stylu komunistických, fašistických a nacistických hnutí, která ve 20. století zanechala tragické stopy. Z politiky se stala rvačka, která může zdegenerovat – tak jako předtím francouzská revoluce – až do masového vraždění. Celkovým výsledkem Leninových pokusů s lidskými bytostmi bylo zvulgarizování veřejného prostoru, jak dosvědčují humanitární tragédie, které způsobili demagogové pravého i levého extrému politické škály. Ti všichni se učili od Lenina.
Lenin jako krvavé božstvo
O Leninovi bylo napsáno mnoho. A není divu! Vždyť tento na první pohled bezvýrazný človíček se stal zakladatelem Sovětského svazu a de facto zahájil boj mezi Východem a Západem, který později eskaloval až do studené války mezi dvěma po zuby ozbrojenými tábory. Stát, který Lenin založil, se rozpadl a komunistická ideologie ztratila svou původní atraktivnost. Přesto je Lenin dosud jako božská bytost vystaven v moskevském mauzoleu, kam se jeho ostatkům chodí i nyní klanět davy.
Lenin inspiroval tyrany, jakými byli Josif Stalin, Mao Ce-tung, Ho Či Min nebo Pol Pot. Ti všichni Lenina četli, žili s ním a umírali. Pak tu byla plejáda komunistických vůdců ve východní Evropě, včetně Gottwalda nebo Slánského, pro něž Lenin představoval autentické božstvo.
Víra v jeho nadlidskou dokonalost některé z nich neopustila ani cestou na šibenici, kterou – jako výraz marxistické dialektiky – postavili jejich kolegové. Ti všichni Lenina uctívali stejně horoucně jako jejich oběti.
Mussolini, Hitler a Stalin se dostali do povědomí lidí pomoci veřejných spektáklů: nosili uniformy, jeden si říkal Duce, druhý Führer, třetí byl generalissimem. Lenin celý život navenek vypadal jako člověk střední vrstvy; ke svým oblekům většinou nosil i vestu. Dodnes není zcela pochopitelné, čím dokázal proniknout do srdcí a myslí nejen svých nejbližších spolupracovníků (Stalin, Trockij, Zinovjev, Bucharin), ale postupně též desítek milionů lidí na všech kontinentech.
Leninovou ambicí nebylo nic menšího než změnit chod světových dějin. Ve svém osobním životě to byl ale člověk překvapivě skromný. Sebestyenův Lenin ukazuje, že ostatní baroni komunismu si rychle zvykli na kremelský luxus a užívali si ho plnými doušky. Lenin, stejně jako Robespierre, měl pro takový způsob života pohrdání. Zatímco se skoro všichni ostatní bolševičtí šéfové v Kremlu přejídali během večeří s mnoha chody a opíjeli se nekonečnými přípitky, jejich asketický šéf seděl sám doma a pracoval.
Na domácí frontě měl především strach z korupce, která od počátku bujela nejen ve vzdálených provinciích Ruska, kde byla tradiční a nevymýtitelná, ale též mezi jeho nejbližšími spolupracovníky: někteří na černém trhu za lichvářské ceny prodávali hladovějícím občanům jídlo a alkohol ukradený v Kremlu. Možná i proto budoucnost své strany neviděl Lenin růžově. Mezi bolševiky, napsal, byla desetina „přesvědčených idealistů, kteří byli pro věc připraveni umřít, ale nedokázali pro ni žít“, a devadesát procent cyniků, kteří se přidali, protože potřebovali zaměstnání a přitahovaly je moc a peníze.
Fanouškům ruského diktátora nepřináší Sebestyenova kniha dobré zprávy. Definitivně rozbíjí mýtus, podle něhož byl Lenin marxistou, který osvobodil Rusko od carské hrůzovlády, ale pak zemřel a Stalin, jeho nástupce, zavedl Sovětský svaz do slepé uličky čistek, represí, gulagu a politických vražd.
Tento pohodlný názor ztrácí legitimitu, když si přečteme, co řekl Lenin na třetím sjezdu Kominterny. Prohlásil tam, že mu nikdy „nešlo o kantovsko-kněžské a vegetariánsky-kvakerské kecy o posvátnosti lidského života“. Tuto formulaci za svou přijal také Trockij, který po atentátu na Lenina, když Čeka popravila během 60 dní přes šest tisíc lidí, řekl: „Musíme jednou provždy utnout papežsko-kvakerské povídačky o posvátnosti lidského života.“
Kořeny postfaktické doby
Místo, aby Lenin bojoval s nešvary, jakými byly růst byrokracie a korupce v řadách jeho nejbližších spolupracovníků, zaměřil se na měkčí cíle. Věděl, že se v Rusku udrží u moci jen za cenu krveprolití a brutality. V březnu 1922, na vrcholu hladomoru, který bolševici způsobili konfiskacemi obilí, se Lenin zaměřoval na všechno možné, jen ne na strádající oběti.
Hledal naopak cestu, jak tragickou situaci využít: „Právě nyní a ne jindy,“ napsal, „kdy v hladomorem zasažených oblastech jedí lidské maso a stovky, ne-li tisíce mrtvol se válí na cestách, můžeme, a proto musíme tvrdě a nemilosrdně zabavit církevní cennosti bez ohledu na jakýkoli odpor. Potřebujeme pro sebe fond několika set milionů zlatých rublů. Každý odpor musíme rozdrtit tak brutálně, že se na to nezapomene na desítky let.“ Pokud by se někdo z církve jakkoli protivil, nařizoval Lenin orgánům Čeky, pak „čím více kněží a reakční buržoazie z toho důvodu popravíme, tím lépe“.
Gorkého varování, že Leninovi schází elementární úcta k lidem, se potvrdilo mnohokrát. O prostých mužicích, kteří stěží dokázali uživit své nejbližší, psal jako o „vyděračích“, „pavoucích“, „pijavicích, které pijí krev pracujícího lidu a bohatnou, zatímco dělníci ve městech trpí hladem.“
V srpnu 1918 vyhlásil „konečnou a rozhodující bitvu s kulaky.“ Řešením měly být masové popravy. Nařídil, aby bolševici v každé provincii popravili oběšením stovku „kulaků, boháčů, pijavic“. Popravy se měly odehrávat před z široka daleka sem nahnaným publikem a výsledkem mělo být, aby se lidé v celém okolí „třásli strachy“. V doušce ještě dodal: „Najděte si skutečně tvrdé lidi.“
Bylo by naivní si myslet, že citáty z Leninových vlastnoručně psaných rozkazů přimějí jeho zbožňovatele svůj názor revidovat. Zatím můžeme jen zmínit, že na těchto leninských základech vyrostl stalinský Sovětsky svaz, kde orgány NKVD v letech 1937 až 1938 popravovaly v průměru tisíc nevinných lidí denně.
Byl to tragický konec bolševických slibů, že běžný sovětský člověk v krátké době vyroste na úroveň Aristotela nebo jiných intelektuálních velikánů.
Sebestyenova kniha ukazuje, ze Lenin byl geniálním propagandistou a zakladatelem postfaktické politiky. Do povědomí veřejnosti se dostal částečně díky sloganům, jako „Mír! Půda! Chleba!“ Ten konkrétně představoval přesný opak toho, co Lenin na Rusko chystal.
Místo míru zavedl zemi do občanské války; místo rozdávání půdy ukradené šlechtě Lenin (resp. jeho pokračovatelé) nutil rolníky vstoupit do katastrofálně neúspěšných kolchozů, takže jim vzal i to málo, co měli před revolucí; namísto chleba jim dal hladomor. Jeho hesla zdánlivě vysvětlovala problémy složitého světa a nabízela řešení: „Sovětská moc plus elektrifikace rovná se komunismus.“ To všechno byl podvod a nesmysl, ale co řekli jeho poražení oponenti Alexandr Kerenskij nebo Julij Martov, to si nepamatuje nikdo.
Jeho dalším „přínosem“ do veřejného života byla politická pružnost a ohebnost. Dělal to, co se mu hodilo, bez ohledu na dohody, smlouvy, sliby a morální aspekty situace. V době, kdy Rusko bylo ve válce s císařským Německem, byl Lenin na platební listině německé vojenské rozvědky, která jeho činnost financovala výměnou za to, že ruskou armádu pomocí Berlínem placené agitace rozvracel.
Po podepsání brestlitevského míru v březnu 1918 vylodily Velká Británie a Francie malé jednotky v Murmansku ve snaze zachránit kolabující východní frontu. Stalo se tak s Leninovou explicitní podporou. Zároveň ale byl tajně dohodnutý s Němci, že úspěch spojenecké intervence znemožní.
Leninovi dědicové
Ve stejném duchu dnešní leninisté ve Varšavě, Praze, Budapešti a jinde berou (někdy rovnou do vlastních kapes) peníze Evropské unie, a přitom konspirují, jak v Evropě zvýšit vliv Putinova Ruska, který je má ochránit před „diktaturou Bruselu“.
Vrcholem přetvářky je, že se to děje pod praporem boje za konzervativní hodnoty, jako jsou svoboda, suverenita, rodina, křesťanství! Co by nás nakonec mohlo čekat, to viděl v 18. století v kontextu francouzské revoluce Edmund Burke.
Lenin měl vždy po ruce fiktivního nepřítele – nejčastěji imperialisty a kulaky – na něhož sváděl všechny neúspěchy. Leninisté dnes v Praze stejně nenávistným tónem mluví o migrantech, muslimech, LGBTQ, zelených aktivistech, pražské kavárně, lepšolidech nebo nejnověji o vakcínách a autech na elektricky pohon.
Po vzoru „revolučních námořníků“, které Lenin sliboval do 24 hodin pověřit řízením státu, leninisté dnešní doby rozumí všemu. Původně to byli fanoušci fotbalu a hráli basket, bývali to bankovní úředníci nebo bigbíťáci. Dnes ale ve sdělovacích prostředcích poučují národ o klimatologii, tvrdí, že Darwin byl marxista a papež není dostatečně katolický, spekulují o pozadí událostí z 11. září 2001 nebo o sestřeleném letadle linky MH17 a chemických útocích na Skripalovy a Navalného, prosazují moskevskou pohádku o operaci GRU ve Vrběticích.
Je samo sebou, že se z nich v krátké době stali též epidemiologové a vědci. Jeden z nich své televizní úvahy o nukleové kyselině mRNA prokládá hraním na kytaru. Kdykoli to vidím, objeví se mi před očima Leninův „revoluční námořník“, jak si ve Smolném paláci do novin balí machorku v místnosti, kde ještě před chvílí zasedala demokratická vláda.
Lenin žije!
Nepominutelný je Leninův vliv na neúctu k objektivní realitě, která dnešní postfaktickou scénu charakterizuje. Když z jeho rozkazu bolševici zavraždili cara a celou jeho rodinu, západní novináři si v Kremlu zjišťovali, zda se to skutečně stalo. Lenin odpověděl telegramem: „Zprávy nepravdivé, bývalý car v bezpečí, pověsti [o jeho popravě] výmysly kapitalistického tisku.“
Politici všeho typu manipulovali s fakty a objektivní realitou od pradávna. Ale tak „velkorysé“ lhaní – kdykoli, o čemkoli a beze studu nebo následné omluvy – do života uvedl Lenin. Kdo se podívá na články v Parlamentních listech nebo v České pozici, nemůže stopy leninismu přehlédnout.
Lenin nebyl pouhá chyba, kterou dějiny rozpadem Sovětského svazu jednou provždy opravily. Jeho modus operandi je zřejmý v konání mnoha současných politiků.
Je ironií dnešní doby, že komunisté, kteří se k Leninovi hlásí, tak činí neprávem. Naopak jejich údajně konzervativní kolegové, kteří bojují proti Evropské unii a „zelenému šílenství“, mají s ruským diktátorem mnoho společného. Právě oni každým svým činem potvrzují pravdivost starého komunistického hesla: „Lenin žije!“
Igor Lukeš je historik a univerzitní profesor, působí na Pardee School of Global Studies, Boston University, kde se zabývá politickými dějinami střední a východní Evropy a Ruska.
