Poprvé jsem se o této nevymýtitelné třídě tvorů, kterou masově produkují autoritativní systémy, dočetl někdy před půlstoletím u jugoslávského politologa, disidenta a Titova vězně Milovana Djilase. Pojem homo sovieticus však na Západě nejvíce zpopularizoval ruský emigrant, filosof a sociolog Alexandr Zinovjev, u nás s ním operoval například sociolog Miloslav Petrusek.

Pojem podle mne vůbec není spojen jen s Ruskem, řekl bych že je „internacionální“. A bohužel je stále platný i u nás, teď a tady. Neoznačuje totiž žádného revolucionáře, spíše jeho opak: tvora konzumního, bez paměti a etického vědomí, materiálně založeného, občansky neprobuzeného, ba občansky nesvéprávného a hlavně: vždy konformního se stávajícím režimem.

Ten, který skáče do řeči

Poznáme ho i my velmi snadno. Poslechněte si třeba kolovrátek kteréhokoli Babišova voliče, kdykoli je poptáván po důvodech volby: „Pan premiér ví, co dělá, a udělal toho pro nás hodně, vemte jenom ty důchody…“

Že to nedává ze svého, ale z kradeného, a že ho proto celá Evropa svými hlasy v Evropském parlamentu považuje za zloděje dotací, určených jiným? „Však on už to přece vysvětlil, a já mu věřím, já do vysoký politiky nevidím, nestarám se o to, je asi šikovnější než oni, a pracovitější, a tak mu ostatní holt závidí, ne?“ A znovu a znovu: „Nevím, nestarám se, stačí když vím, že on se postará. A ubrání nás před migranty a podobnou verbeží…“

Dále čtěte

Židovka, neonacisté a Památník Lidice: O jedné „normalizaci“ českých dějin

Před dvěma lety jsme s redaktorem České televize Mirkem Petráčkem natočili jeden z dílů Reportérů ČT s názvem „V předvečer tragédie“. Zachytili jsme…

Toho ulehčení, že je tu někdo, kdo se postará! Kdo převezme odpovědnost za naše životy, za vytunelovaný rozpočet, za životní prostředí, za budoucí důchody. A toho odporu k diskusi!

Diskuse je pro každého tvora z rodu homo sovieticus sprosté slovo, zbytečná žvanírna – je třeba makat! I když nasadíte v debatě nejvyšší možný kalibr empatie, a jinak nemá žádná diskuse smysl a je nutné se o ní znovu a znovu sisyfovsky pokoušet, skalní Babišův volič diskutovat prostě neumí a nechce.

Je to také, abych použil termín, který rozšířil filosof Ortega y Gasset, člověk davový: „Davový člověk by se cítil ztracen, kdyby přijal diskusi – pudově tedy odmítá povinnost přijmout tuto nejvyšší instanci, která je mimo něj, přijetí objektivních pravidel – od obyčejného rozhovoru až po parlament včetně vědeckých rozprav.“ (Vzpoura davů)

Dále čtěte

O postmarxistickém revizionismu aneb Co byla normalizace?

Pro okruh historiků, bagatelizujících obludnost tzv. normalizace a zároveň i úlohu disentu, aby mohli vyzdvihovat symbiózu mezi establishmentem a „šedou…

Proto i politického reprezentanta davového člověka druhu homo sovieticus u nás bezpečně poznáte při jakékoli mediální debatě, i kdyby mluvil papuánsky. ANO, je to „ten, který skáče do řeči“. (Bylo by to hezké jméno pro indiánského náčelníka, jenže indián při rozpravě pravděpodobně nikdy nikomu do řeči neskákal: nevěděl, co to je).

Vyslechnout argument druhého je nad jeho síly, proto první zásada zní: nenechat druhého za žádnou cenu domluvit: u nás teď tolik oblíbená národní disciplína „skoku do řeči“ je ovšem spíše dána selháním moderátorů než politiků, včetně premiéra s evidentní narcistní poruchou osobnosti.

Ať už si to připouští nebo ne, „sovětolidem“ typu Faltýnek, Havlíček, Vondráček, Schillerová či Dostálová, ale i jejich voličům, podvědomě imponuje fýrerprincip. Když vezme takový tvor na milost něco jako strany, pak jedině strany vůdcovského typu, hlavně žádný bordel v různosti názorů. Totéž platí pro stát: nejlepší je takový, který z občana sejme veškerou zodpovědnost za jeho život, za každodenní rozhodování a za činnost nejnamáhavější a nejprotivnější, za jeho myšlení.

Člověk skořápka

To je zhruba současná česká varianta druhu homo sovieticus, model 2021. Západní variantu téhož druhu, jenž se stal už ve třicátých letech podhoubím pro nástup autoritativních režimů, přesně popsal už jednou citovaný španělský filosof: „Tento davový člověk je člověkem předem zbaveným vlastní historie, bez útrob, spíš než člověk skořápka člověka, postrádá své ´nitro´, svou neúprosnou a nezcizitelnou niternost, své já, které je neodvolatelné. Z toho plyne jeho stálá připravenost předstírat, že je čímkoli…“

Dále čtěte

Zámecký pán Andrej Babiš z Průhonic a Azurového pobřeží

Azurové pobřeží zvané též francouzská Riviéra je od 18. století důležitou destinací pro všelijaké prominenty a celebrity nejen z Francie,…

Když tyto řádky Ortega y Gasset psal, nemohl znát hry Václava Havla. Jinak by svého člověka mohl popsat i jako Havlova antihrdinu Hugo Pludka (a řadu různých poddruhů téhož rodu z dalších Havlových her). Tvora, který doma hraje šachy sám se sebou, aby nikdy úplně nevyhrál, ale ani úplně neprohrál: a tak je vlastně vítězem pořád.

A když se vydá do světa, pochopí, že se stane někým, teprve když bude nikým. Anonymním tvorem bez paměti a svědomí. Člověk skořápka, s instantním, kdykoli vyměnitelným obsahem: nalijete do něj vodu a okamžitě konzumujete (či jste konzumován). Jednou jako demokrat, podruhé autokrat, jednou Evropan, podruhé mentální nácek, jednou starostlivý ochránce zvířat, podruhé cynický majitel drůbežích koncentráků, jednou sociálně ohleduplný taťka všech, podruhé egoista nejhoršího zrna, jednou (pokud jsou tam kamery) štědrý donátor, podruhé predátor.

A když se takový tvor jako vítěz nad systémem u Havla vrací domů, nejenže nepoznává vlastní rodiče, ale nedokáže odpovědět na jednoduchou otázku: a kdo vy vlastně jste? „Já? Kdo jsem já? No tak podívejte, já nemám rád tak jednostranně stavěné otázky, vážně ne!“ Jako bych slyšel Andreje a jeho sovětolidi…

Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, přednáší o divadle, filosofii a médiích na FF UK.