Rudý car Brežněv dekoruje na Pražském hradě svého místodržícího Husáka Řádem říjnové revoluce (31. 5. 1978) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Pro okruh historiků, bagatelizujících obludnost tzv. normalizace a zároveň i úlohu disentu, aby mohli vyzdvihovat symbiózu mezi establishmentem a „šedou zónou“, používáme pojmenování „revizionisté“, ačkoliv sami sebe tak – až na výjimky – neoznačují. Revizionisté nahlížejí „budování socialismu“ perspektivou modernizačního projektu, v němž klady údajně převažují nad negativy. Komunistický režim považují za integrální součást vývoje československé poválečné společnosti. Občané, straníci i nestraníci, se tak každý po svém podíleli na životaschopnosti diktatury. A co více, osvojili si její modus operandi a se stavem věcí veřejných byli dle nich srozuměni a vlastně i spokojeni.
Novinové články Pavla Koláře a Michala Pullmanna, vydané knižně pod souhrnným názvem Co byla normalizace? (2017), zcela nepokrytě adorují normalizační režim:
„Opouštíme […] takovou interpretaci, která socialismus sovětského typu chápe jako roztržku s dějinami Západu, a naopak navazujeme na starší konvergenční pohledy, které kapitalismus a socialismus pojímají jako dva alternativní výrazy industriální moderny. […] Zdůrazňováním kontinuity nechceme relativizovat represivní povahu komunistické diktatury. Jde ale o to chápat státní socialismus jako jeden z historických útvarů evropské moderny, což znamená klást je do souvislostí, které nám jako současníkům unikaly. […] V odlišných mocensko-represivních podmínkách uskutečňovali neutralizační program Husák a Kádár […], podobně jako Thatcherová nebo Kohl ztělesňovali pragmatický radikalismus, který se teď jeví jako dominantní zeitgeist 80. let. Na rozdíl od Stalina nešlo Husákovi nebo Thatcherové o to být milován.“
Sovětský režim, mající na svědomí miliony obětí, se tak paradoxně stává východiskem, alternativou k liberální společnosti. Jelikož se autorům do historických útvarů evropské „moderny“, respektive státního socialismu, nehodily nacismus ani fašismus, vykazující znaky shodné s komunismem (tedy opět alternativa ke kapitalismu), tak je prostě vypustili.
Husákův režim, potírající vše, co nebylo v linii (pod dohledem) komunistické strany, je kladen na roveň systému liberální demokracie, v němž existovala svobodná politická soutěž a výměna informací.
Komunismus jako modernizace?
Výše uvedený spisek představuje normalizaci jako „modernizační socialismus“ s autoritativními prvky (je to svým způsobem další z řady revizionistických paradoxů, jelikož silný a spravedlivý sociální stát existoval právě v západních parlamentních demokraciích, nikoliv ve východních autokraciích), přičemž bezděky popisuje realitu panující i během nacistického režimu. Komunistické násilí je zcela vytěsněno z veřejného prostoru, zato je připomínána „notoricky“ známá brutalita francouzské policie.
Revizionisté přiznávají násilí v padesátých letech, ale používají přitom matoucích přirovnání. Tvrdí, že oproti normalizaci se režim násilím chlubil. Opak je pravdou. Strana se chlubila monstrprocesy, zneškodněním třídních nepřátel, nikoliv tím, co se dělo před soudním stáním, tedy nezměrnou, nelidskou torturou, jíž byli obvinění vystaveni, než byli připraveni zpaměti deklarovat smyšlená obvinění.
Během 50. let proběhlo pouze jedno jediné veřejné vystoupení v ulicích, a to po měnové reformě, zatímco v 70. a 80. letech represivní složky s nebývalou krutostí ukončily desítky „ilegálních“ i legálních kulturních akcí, nemluvě o brutálně rozehnaných masových demonstracích z konce osmdesátých let.
Za normalizace zasáhlo tělesné (ale i psychické) násilí desetitisíce lidí. Další tisíce se staly jeho svědky během zvůle Veřejné a Státní bezpečnosti vůči „závadové“ mládeži, stejně jako proti demonstrantům, pocházejícím napříč sociálním spektrem.
Revizionistické pojetí násilí, nelidských poprav v padesátých letech, je zaobalené do rádoby civilizačního hávu: „humánní“ likvidace třídních nepřátel, kterou navíc „podporovaly“ rezoluce dělnické třídy. Od konce německé okupace uběhlo pár let, kdy celý národ žil ve stínu smrti. Nyní se změnil pouze vykonavatel trestu. Bekanntmachung o popravách českých vlastenců nahradilo Rudé právo.
Pokud se revizionisté zaštiťují novoročním projevem Václava Havla z roku 1990, jedná se o ukázkový příklad ahistorismu. Vyvozovat ze slavnostní řeči souhlas s jejich pojetím (bagatelizací) normalizace, je zásadní nepochopení dobového kontextu, v němž byla vyslovena.
Václav Havel se snažil sjednotit národ. Věděl, že společnost čekají po dlouhých desetiletích svobodné volby a nové společenské uspořádání.
Je nabíledni, že pokud by vyzdvihoval jedny na úkor druhých, přispěl by pouze k ostrému rozdělení společnosti. Jeho slova, že všichni byli obětmi i spolutvůrci totalitní mašinérie, je nutné chápat v souvislostech, nikoliv je vytrhávat z kontextu.
Vytěsňování násilí z veřejného prostoru během normalizace je stejně tak hloupé jako nebezpečné. Nelze dětinsky argumentovat, že pokud se s ním většina společnosti nesetkala, tak není pro běh dějin důležité. Revizionisté poté dokládají, že se režim snažil násilí vytěsnit nejen z „ulice“, ale i z médií. Mohli bychom stejně nesmyslně tvrdit, že holocaust, s nímž se většina Němců osobně nesetkala, je z hlediska jejich kolektivní paměti okrajové téma, jelikož všední život za Hitlera se pro většinu z nich ubíral jiným směrem.
Revizionisté se neváhají zaštiťovat historiky první republiky, bořícími mýty o Rakousku (populární je samozřejmě heslo o „žaláři národů“). Tvrdí, že i oni boří mýty o normalizaci, respektive o povaze komunistického režimu. Přejděme anachronismus přirovnání Rakouska-Uherska, které bylo ve své vrcholné fázi konstituční monarchií, ke komunistickému Československu. Zásadní rozdíl je v tom, že historici par excellence jako Josef Pekař či Josef Šusta pracovali s prameny, nikoliv s domněnkami.
Revizionisté ve skutečnosti pracují s „nevědomím“ současné mladé generace, přičemž z komunismu eliminují vše „nepodstatné“: neexistenci politické soutěže, svobodných voleb, volného přístupu k informacím, práva na spravedlivý soudní proces – nezávislost zákonodárné, výkonné a soudní moci, jak na vlastní kůži pocítil mnohý z odpůrců normalizačního režimu a jak to popisuje například Milan Šimečka v Obnovení pořádku: „Ze všeho jsem si odnesl naprostý právní nihilismus, přesvědčení, že na začátku sedmdesátých let mohl být v mé zemi odsouzen do vězení kdokoliv, náhodný chodec, školou povinné dítě a jistě i sám soudce. Záleží jen na tom, aby stát měl zájem na odsouzení těchto lidí.“
Čtenář se ve výše uvedeném spisku nedozví nic o zločinné povaze Státní bezpečnosti, nedodržování lidských práv, masivnosti násilí, korupci, ale ani o klientelismu či nedostatku elementárního spotřebního zboží.
Kde končí věda a začíná ideologie
V devadesátých letech 20. století by nikoho nenapadlo (ani by se toho neopovážil, pokud pomineme KSČM) zpochybňovat zločinnou podstatu komunistického režimu, jelikož autopsie společnosti byla dostatečně silným hlídacím psem.
Citujme opět Pullmanna a Koláře: „Násilné jednání mělo z očí slušných občanů pokud možno zmizet: uzavřít se do zvláštních škol a polepšoven (Romové, ‚asociálové‘), vězení (disent), či psychiatrických a dalších lékařských zařízení (nekonformní umělci, náboženští aktivisté). […] Souhrnem šlo o všechny, kteří narušovali klidný život ,spořádaných občanů´. A právě tady nastoupil socialistický stát, aby se ujal role ochránce a pořádku. A nutno říci, že Husákovu státu se dílo dařilo takřka na jedničku. […] Terčem trestu smrti už nebyl politický protivník, ‚zrádce lidu‘, jehož je třeba zneškodnit. Nyní šlo o živly, které ohrožují zdravý rozvoj společnosti. Proto už nešlo o to vykreslit je jako záškodníky s čitelnými nepřátelskými úmysly, nýbrž je vědecky kategorizovat jako nebezpečná monstra.“
Stěží uvěřitelné názory postmarxistů se záhy ocitly ve střetu s historiky, označovanými za primitivní antikomunisty či konzervativce.
V případě používání revizionistické nálepky se jedná o další z řady dějinných paradoxů. Normalizační aparát považoval revizionisty za osoby snažící se o revizi, změnu systému (socialismu), čili „reformní komunisty“, zatímco dnešní (domácí) revizionisté se snaží o jeho vylepšený obraz, „oploštění“ a zlidštění.
Na adresu „pravicových“ oportunistů (revizionistů), vzkázal v červnu 1972 Vasil Biľak, předseda ideologické komise ÚV KSČ, že ideologické principy představují základ celého režimu a mají platnost napříč společenskými obory. Socialismus je tudíž „něco“, o čem se nebude již nikdy polemizovat, „handlovat“.
V historické obci se pojem váže k šedesátým létům, kdy západní historici předkládali jiný pohled na dějiny (zejména) Sovětského svazu, snažíce se poukázat nejen na každodenní strasti, ale i radosti „obyčejných“ lidí během stalinismu. Mnohdy se jednalo o levicově zaměřené intelektuály včetně sympatizantů s komunistickými myšlenkami.
Rozdíl mezi nimi a dnešní školou českého revizionismu je podstatný v tom, jakým způsobem nakládali se zjištěnými fakty, respektive jak své názory prezentovali.
Každá nálepka s sebou nese jisté zjednodušení, stejně jako základní poselství každého z „táborů“. Zatímco se shodneme na tom, že k historii patří různé pohledy, stejně jako diskuse, již se neshodneme v bodě, kde končí věda a začíná ideologie.
Není možné zamlčovat fakta tam, kde se nám nehodí do myšlenkové konstrukce. To není nový přístup, to je ahistorismus, u něhož v plné míře platí, že se přání stává otcem myšlenky. A zde bych navázal na otázku jednoho z revizionistů, totiž Petra Roubala, který sám sebe takto označuje: „Jak může být role historika donekonečna dohledávat důkazy pro předem danou tezi?“
Na jeho otázku odpovídají právě revizionistické eseje, postrádající základní atributy vědecké práce, ale již předem znající odpovědět na otázku: Co byla normalizace?
Revizionisté svým oponentům podsouvají černobílé vidění světa, „zploštění“ komunistického režimu na výčet represí, podtrhávání disidentského odporu a rozdělení společnosti na ty, co žili v pravdě, a ty ostatní.
Za hranou veškeré slušnosti, ale i zdravého rozumu, se nachází výrok zmíněného Petra Roubala: „K revizionistickým náladám také asi přispělo přímé propojení některých antikomunistických historiků se zkorumpovanými pravicovými politiky, což ukázalo, že za historiografickými debatami často ve skutečnosti stojí mocenský boj.“
Kavalírsky přejdu nehoráznost, evokující slovník Jiřiny Švorcové z konce ledna 1977: „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“
Zpět do archivů!
V případě požadavků na základní výzkum se nejedná o „fetišizaci“ či posedlost archiváliemi. Ale pokud budeme stále dokola „opisovat“ (interpretovat) stokrát napsané, nepřineseme nic nového, třebaže se budeme zaštitovat nejnovější metodologií (zahraniční nevyjímaje), potažmo anglosaskou literaturou.
V případě revizionistů často hovořím o vlámání se do otevřených dveří. Domácí (stejně jako zahraniční) revizionisté objevují „Ameriku“, pokud překvapeně hlásají, že se na represích podíleli i „obyčejní“ lidé. Poukazují na dělnické rezoluce, požadující tresty smrti pro odpůrce komunistické diktatury, jelikož prý nesou stopy spontaneity.
Měli by vědět, že každá diktatura (totalita) se opírá nejen o úzkou vrstvu, která ji podporuje, jelikož z ní profituje (bezpečnostní aparát), ale i o přesvědčené (ideově pevné) straníky, stojící za režimem až do samého konce (je to obdobné u jak u nacismu, tak i komunismu).
Ale především by si měli uvědomit, že k pronásledování vybraných skupin obyvatelstva by nikdy nedošlo, pokud by k nim nebyl dán příkaz shora. Oni však postupují zcela opačně, zdola nahoru, což je nonsens.
Bez impulsu shora by nikdy nedošlo k masové nezákonnosti během 50. let, jejíž součástí se staly tolik vyzdvihované rezoluce. Bez impulsu shora by se „obyčejní“ němečtí muži 101. záložního policejního praporu o deset let dříve nepodíleli na hrůzném vyvražďování židovského obyvatelstva.
Impuls v nedemokratických systémech přichází vždy z vrcholu pyramidy – vedení strany, přičemž rozpoutané peklo přiživují i „obyčejní“ lidé, když ze strachu o vlastní život (stejně jako život svých nejbližších) udávají ostatní a podepisují rezoluce, aby někdo jiný neudal je.
Zatímco v „limitovaných“ volbách v roce 1946 podpořilo politiku komunistické strany v českých zemích na 40 % voličů, po roce 1989 činila její reálná síla deset patnáct procent. Nikdy, a to ani během 50. let, nepodporovala „diktaturu proletariátu“ většina obyvatelstva.
Stejně tak představovala během normalizace členská základna KSČ toliko příjemce pokynů z nejužšího centra a vytvářela svojí početností iluzi masové základny, přičemž se jednalo o těžko definovatelnou skupinu lidí, kteří měli jen pramálo společného s těmi, kteří režim po únoru budovali a byli ideově spřízněni.
Naopak platila přímá úměra, že čím déle diktatura trvala, tím sestupnější bylo její zázemí. Poté, co ztratila podporu z Moskvy, sesypala se jako domeček z karet.
Revizionisté zapomínají na prostý fakt, že celý režim stál a padal se stranou. V případě komunistického režimu platil známý výrok Ludvíka XIV.: Stát jsem já. Stát, v tomto případě Československo, představoval toliko realizaci komunistické ideologie, včetně tzv. cesty k socialismu, což byl výhradně stranický, nikoliv celospolečenský projekt.
Společnost s režimem nesouhlasila ani nekoexistovala, ale musela v něm přežívat, jelikož na něm byla zcela závislá. Režim vlastnil veškeré hmotné statky, poskytoval práci, bydlení, vzdělání či zdravotní péči. Komunisté ovládali jak hromadné sdělovací prostředky, tak početné represivní síly. Státní i Veřejná bezpečnost byly toliko převodové páky komunistické strany, jejíž politiku vnášely do každodenní praxe.
„Totalitní stát drží v rukou mocnější nástroj: všichni občané jsou jeho zaměstnanci a on je může bez problému přesouvat po stupnicích odměn, dobré odměňovat a nehodné trestat. […] Zdecimování československé inteligence nebylo samo o sobě rozhodující pro obnovení pořádku a samo o sobě neověřilo efektivnost nové metody.
Její efektivnost potvrdil až druhotný účinek: pacifikace základní masy obyvatelstva, která se na příkladě persekvované inteligence přesvědčila, že se nevyplácí pálit si prsty v politice a že žádný politický ideál není tak lákavý, aby se člověk kvůli němu musel vzdát plného užívání konzumních radostí, které reálný socialismu v Československu poskytuje,“ napsal Milan Šimečka explicitně již v polovině 70. let, aby jasnozřivě dodal: „Avšak běda státu, který už nebude mít co rozdávat!“
Nepovažuji jednotlivce za nositele či loutku velkých „objektivních“ struktur a procesů. Přikláním se k názorům Richarda van Dülmena, jehož pojetí historické antropologie staví do středu analýzy člověka jako aktéra dějin, s jeho myšlením, pocity a utrpením. Zajisté, jedinec nikdy není absolutním pánem věcí, zároveň ale není bezvýznamné stéblo trávy, vydané na pospas dějinným událostem.
Doc. PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D., je historik a vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů, zaměřuje se na dějiny komunistického režimu v Československu, především na historii českého undergroundu v období normalizace. Mimo jiné je autorem monografie Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči undergroundu (2020; společně s Františkem Čuňasem Stárkem).
Esej je upravenou částí knihy „Obrana historie. Studie, úvahy a rozhovory o normalizaci“, kterou chystá k vydání nakladatelství Free Czech Media.
