Na Tetíně byla během národní pouti vystavena lebka sv. Ludmily (18. září 2021) FOTO: ČTK/Říhová Michaela
FOTO: ČTK/Říhová Michaela
Velmi často v těchto dnech čteme a slyšíme o křesťanském (biblickém) dědictví, z něhož vyrůstá naše (česká či evropská) kultura a civilizace. Letos se podzimní výročí českých světců sešla s dosti důležitými volbami, nepřekvapuje tedy vypjatá rétorika plná národního patosu a náboženských asociací. Kromě zajímavých populárně-vědeckých článků a vystoupení historiků je v tom také hodně romantiky a obrozeneckého fangličkářství. Grafický masakr na sociálních sítích ještě čeká na své odborné zpracování: světci, křižáci, husité, různá zvířata, křesťanské i pohanské symboly vyjadřují volební preference roku 2021 za pomoci stovky let starých atributů v postmoderním designu.
Před několika dny vyvrcholil Rok svaté Ludmily tetínskou Národní svatoludmilskou poutí. Do kostela na místě starobylého hradiště byla slavnostně přinesena korunovaná lebka světice. Pro ateisty byla možná zajímavější zdařilá rekonstrukce tváře slavné kněžny provedená pomocí nejmodernějších vědeckých metod.
Koncem září si připomínáme Ludmilina vnuka, svatého Václava. Ke slavnému knížeti se český národ obvykle obrací zejména v dobách tak či onak kritických a symbolicky se pod jeho sochou na Václavském náměstí shromažďují lidé, kteří právě konají revoluci, nebo alespoň chtějí něco veřejně sdělit.
Křesťanské i národní symboly čerpáme z dávné minulosti a doufáme, že v nich nalezneme sílu k řešení otázek 21. století. Mnozí křesťané se obracejí do minulosti, jako by tam ve ztraceném dávnověku ležely věčné a neměnné, ale nyní přehlížené a vysmívané poklady hrdinství, víry, pravdy a morálky. Pro mnohé lidi jsou dějiny jen nezadržitelným úpadkem a rozkladem hodnot. Národ, rodina, rytířství, to vše se jeví jako něco, co bylo kdysi pevné, jisté, jednoznačné, zatímco je dnes údajně ohrožují západní, liberální elity.
Návrat k dávným, pokud možno biblickým, ideálům se mnohým jeví jako lék na nemoci moderní civilizace. Pro některé pak je jakýmsi návodem pro život selektivní fundamentalismus. Z Bible si vybírají ty výroky a myšlenky, které podporují jejich vlastní představy. Ty pak v dnešní společnosti chtějí prosadit hlava nehlava, zatímco jiné výroky buď neznají, nebo prohlašují za překonané. Pravda je, že s uplatněním některých dávných zákonů a příkazů z Levitiku by se dnes člověk dostal dost rychle do konfliktu se zákonem, zatímco jinými může pouze dokazovat svou domnělou morální převahu a fackovat bližního svého.
Vzdychání po zlatém věku
Historismus není zdaleka jen novodobou módou, nacházíme ho v klínopisných záznamech z dávného starověku, u antických autorů stejně jako v samotné Bibli. Pocit, že svět upadá a mládež je zkažená, je doložený již ze sumerských hliněných tabulek a bývá předmětem vtipů.
Hésiodos, Vergilius i Ovidius popisují dobu blaženosti před rozmachem lidské civilizace. Obvykle se zlatým věkem myslí éra, kdy lidé spolu neválčili, neměli majetek, nemuseli tvrdě pracovat a příroda jim samovolně poskytovala své dobré dary. Svoji dobu pak tito autoři označují jako železný věk, který je zcela protichůdný onomu ztracenému zlatému věku: lidé válčí, trpí hladem, musí obdělávat půdu, a navíc jsou zkažení.
Součástí mnoha mýtů zlatého věku je i naděje, že po skončení současného marasmu se vše obnoví a zlatý věk se navrátí. Politicky zdatný autor, jakým byl například Vergilius ve své Aeneidě, pak konkretizoval návrat blaženého věku do mocného mecenáše císaře Augusta: „Tamhle je, tam – ten slíbený muž, jak často jsi slýchal, Caesar to Augustus sám, syn Božského, kterýžto znova v Latiu zlatý věk nám zavede, v jehožto nivách Saturnus kdysi byl králem.“ (Překlad Rudolf Mertlík.)
Dávné mýty i slavní antičtí autoři ve svém konceptu ztraceného a vyhlíženého blaženého věku předpokládají, že čas běží v kruhu, vše se navrací. Platón to racionálně zdůvodnil: Jestliže je čas nekonečný, pak se vše nezbytně a nutně jednou zopakuje včetně všech souvislostí. Variantou kruhu je spirála, spíše však šroubovice, která kombinuje model času kruhového s časem lineárním. I v tomto konceptu lze zlatý věk spojit s konkrétní společenskou a politickou situací. V rovině filosofické velikán G. W. F. Hegel ve své Fenomenologii ducha nacházel vrchol dějin v liberálním a kulturně vyspělém Pruském království.
Diagramy znázorňující čas mohou být různé, zdaleka nejen kruhové, šroubovicové, spirálové nebo lineární, ale známe i větvení času a různé fyzikální legrácky. Nicméně naše civilizace pracuje převážně s cyklickým a lineárním časem.
Mircea Eliade se zabýval archaickými kulturami, které díky své víře v pradávný dokonalý čas a jeho návrat nacházejí existenciální jistotu. Koncept šťastného světa krátce po stvoření a jeho postupného úpadku vyjadřuje víru v autoritu předků, jejich moudrost a polobožský status díky jejich blízkosti samotnému aktu stvoření.
Nejběžnější model cyklického času je rozdělen na čtyři období, které jsou analogií ročních dob i období lidského života. Zlatý, stříbrný, bronzový a železný věk odpovídají jaru, létu, podzimu a smrtící zimě. Nový a čistý svět se časem opotřebovává a pomocí rituálů je třeba jej obnovovat. Kult, oběti a slavnosti tedy slouží k žádoucímu návratu minulosti, po zimě přijde opět jaro, smrt má být překonána.
Biblický koncept
Křesťané však čerpají svoji naději nikoliv z rituálních tanců přírodních národů, ale z Bible. A svaté texty znají jiné pojetí času, přinášejí myšlenku dějin. Ano, rituály, svátky, půsty a slavnosti se opakují v ročním cyklu, ony konzervují cyklický čas ve službě paměti a kontinuity, jsou v životě onou kotvou a existenciální jistotou, ale biblický koncept času je radikálně nový.
Je zde sice náznak prastarého mýtu zlatého věku ve vyprávění o zahradě v Edenu, ale po tomto úvodu se rozbíhá epický příběh lidských dějin, v nichž se projevuje Hospodin, který spolu s člověkem dotváří svět. Dějiny poskytují lidskému jedinci nebývalou důstojnost, již není bezvýznamnou částečkou komunity zakleté v čase, ale je spolutvůrcem času samotného.
Vše, co bylo stvořeno na počátku, bylo podle Bible shledáno dobrým. Nicméně židovské myšlení připouští dynamiku světa, věci se kazí, mění, tvoří, vždy je možné, ba nutné je vylepšovat. I dokonalý svět může člověk zušlechtit, je to jeho povinnost spolutvůrce. Tento koncept se nazývá tikun olam (náprava světa) a nalezneme jej například v Mišně. Myšlenka nápravy či opravy pokaženého světa navazuje na knihu Kazatel: „Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat, co on zkřivil?“ (Kazatel 7, 13)
Tento verš epicky rozvádí komentář, který byl sepsán patrně v 8. století v Izraeli: „Když Bůh stvořil první lidskou bytost, provedl ji okolo zahrady Éden a řekl: „Pohleď na má díla! Spatři, jak krásná jsou, jak skvělá! Všechna jsem je stvořil pro tebe. Dbej, abys nezkazil a nezničil můj svět, protože pokud bys to udělal, nebude nikdo další, kdo by je opravil.“ (Midraš raba, Kohelet 7,13)
Termín tikun olam rozšířila středověká kabalistická literatura, která jej plnila novými významy a označovala jím nápravu kosmu, za nějž nese individuální věřící osobní odpovědnost. Svět byl sice stvořený jako dobrý, ale vždy je zde prostor k nápravě toho, co se pokazilo, nadto je vždy možné a žádoucí vylepšit také to, co je již dobré, a dovádět je ke stále větší dokonalosti a kráse.
Rabi Hošaja učil: „Cokoliv bylo stvořeno během prvních šesti dnů, potřebuje další konání, například hořčice potřebuje solit, hrách potřebuje osladit, pšenici je třeba semlít a dokonce i člověk potřebuje upravit.“ (Berešit raba 11, 6)
Bible tak představuje dějiny nikoliv jako úpadek, ale jako vyhlížení skvělé budoucnosti, tvoření nových věcí a doufání v nepoznané a nebývalé. Již samotná cesta dějinami, jakkoliv obtížná a tragická, převyšuje kvality Edenu, neboť je řadou smluv mezi Hospodinem a lidem, láskyplným dialogem, dobrodružným hledáním smyslu a kultivací světa.
Zatímco první lidé v rajské zahradě jsou nevinnými, ale též nevědomými dětmi, národ dějin je spolutvůrcem světa a partnerem Stvořitele. Na konci pak smí vyhlížet nový svět, skutečně blažený čas.
Dějinný optimismus se promítl i do cyklické oslavy Nového roku. Z několika nových roků, které slavili dávní rolníci a pastevci, se v judaismu prosadil model, který znázorňuje cestu od temnoty ke světlu a teplu. Nový rok se oslavuje na podzim, kdy se krátí dny a příroda usychá, ale během roku již přibývá slunce, životodárných dešťů a vegetace vzrůstá.
Je lepší začínat smutně a vyhlížet to příjemné, než se dívat na postupný úpadek a zmar. Podstatou víry je naděje, která je druhem odvahy. Prorok učí: „Ano, rozmnožím na vás lidi i dobytek, rozmnoží a rozplodí se, osídlím vás jako za vašich dávných časů. Budu ještě štědřejší než ve vašich počátcích. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ (Ezechiel 36, 11)
Samozřejmě nemusíme s dějinným optimismem Bible souhlasit, ale je to model, který by měl být věřícím přinejmenším povědomý a blízký.
Fundamentalismus a význam interpretace
Všechny civilizace, které zaznamenávají svou kulturu a víru písmem, se střetávají s problémem fixace tradice a naléhavostí dějin. Dochází ke konfliktu, který je možné řešit různým způsobem a každá velká civilizace jej také řeší. Prastaré právní a náboženské normy již nelze uplatňovat, pak tedy lze tyto tradice opustit, což není úplně ideální a vede to ke ztrátě kontinuity a asimilaci s jinými kulturami.
Opačným řešením je fundamentalistické lpění na dávném znění textu, to však vede k nevyhnutelnému ustrnutí a úpadku. Selektivní fundamentalismus, o němž byla řeč výše, je pokryteckým řešením. Vybíráme z tradice pouze to, co se nám líbí, a na tom fanaticky lpíme, ostatní věci nevidíme a ignorujeme.
Příkladem je řada právních a morálních pravidel v sexuální oblasti: problematické odsudky homosexuality v Bibli jsou tvrdě uplatňovány navzdory vědeckým poznatkům a jinému společenskému kontextu, ale například dodržování přísných pravidel šabatu je prohlášeno za překonané.
Existuje ještě jedno řešení konfliktu tradice a moderní doby, a to je interpretace. Doslovné čtení Bible je považováno za jakýsi základ, za nezbytné pedagogické minimum při výuce Písmu. Je určeno dětem a začátečníkům. Ale nad tímto základem je třeba vztyčit stavbu výkladu, dokonce jsou rozlišovány různé typy interpretace: alegorická, etická nebo mystická. Poetická poučka tvrdí, že každé slovo Bible má sedmdesát možných výkladů.
Moudří lidé všech kultur pochopili, že řešením bolestí světa není návrat k idealizovaným kořenům, ať již historickým nebo literárním. Budování skanzenů s archaickým způsobem života a dodržováním domněle čistých starých tradic, ať již v podobě uzavřených sektářských komunit, nebo virtuálně na sociálních sítích, nevede k nápravě světa. Spíše než zahradu ráje vytvoří člověk koncentrační tábor.
Vytrhávání veršů z Bible a jejich prosazování v moderním světě není návratem k jejich původnímu smyslu a ke zlatému věku. Zakonzervování svatých textů je zabíjí, interpretace je oživuje. Bible může být směšnou knihou pohádek, jak ji vidí mnozí ateisté, ale také živým a velmi inspirativním textem pro budoucnost.
Mrtví ať pohřbívají své mrtvé
Rozhodně nechci odsuzovat nikoho, komu pohled na ozdobené lebky dávných svatých knížat přináší útěchu a naději. Ohlížet se zpět je správné a slavit slavnosti je zdravé. Naši předkové nám odkázali velké bohatství, je na nás jej nalézat.
Pořád ještě žijeme v čase, v němž se vracejí roky a s nimi připomínky velkých událostí a postav dějin. Ale žijeme též v čase, který míří k nepoznané, ba co více, k nehotové budoucnosti.
Na každém z nás je, jaká ta budoucnost bude. Nic není předem dáno, nic se nevrací ve stejné podobě, v jaké kdysi proběhlo. Přicházejí dosud neviděné a nemyšlené věci, můžeme se jich obávat a zavírat před nimi dveře, můžeme se uzavírat do hrobů minulosti, ale stejně tak se radostně podílet na tikun olam, na nápravě světa.
Není to bez rizika, mnoho pokusů o násilné vylepšování společnosti skončilo tragédií. Proto je třeba konat vše s pokorou. Pokora vyrůstá z vědomí, že budoucnost neznáme a její spoluvytváření je hra s ohněm. Pro mesianistické fantazie a výlevy není prostor, pracujeme s velmi křehkým materiálem.
Má-li nás inspirovat biblická tradice, biblické texty se nesmějí stát klackem, jímž mlátíme lidi po hlavě, starověké právní předpisy se nemohou stát smysluplným volebním programem. Kontinuita není něco, co se snadno nalinkuje, je to neustálé interpretační úsilí, které vdechuje život starým kostem. Čas se nevrací, zlatý věk pro nás již neleží v dávné minulosti. Romantický náhled na národní historii ponechme módním autorům historických románů.
Přítomnost nás jistě ubíjí svou švejkovskou malostí a trapnými projevy vlivných i bezvýznamných spoluobčanů. Ale není to úplně špatná přítomnost, ušli jsme velký kus cesty od kamenování, stínání a škrcení. Nepotřebujeme, aby bratr probodával bratra u kostelních vrat a aby panovnici uškrtili najatí vrahové.
Neohlížejme se zpět k vysněným pohádkám o heroické minulosti a věřme, že navzdory všem myslitelným dějinným peripetiím, v nichž se ještě dočkáme odporných zvrhlostí a všemožných hrůz, budoucnost patří spíše těm dobrým věcem. To je hlavní dědictví naší biblické tradice, nikoliv hroby svatých.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
