Labuť velká patří k největším ptákům žijícím v České republice FOTO: wikimedia/Sanchezn
FOTO: wikimedia/Sanchezn
Vyfotografoval jsem, jak v ulici Varhulíkové bourají starý dům. Počínají si opatrně, ti chlapci z Ukrajiny. Co bychom si bez nich počali? Kdo by za nás boural? A stavěl? Jak se to vlastně dělalo předtím, když tu nebyli, než k nám přibyli? Možná ho nezbourají docela, ten dům ve Varhulíkové, byla by ho škoda. Kolem vylámaných oken má kamenné lemování, a když se mu dostane nových, rázem pookřeje. Už mu sundali střechu i s krovy a kuchají z něj vnitřnosti.
Kolem dokola je kovové lešení KOVOMONT a přes ně hustá zelená síť, aby se neprášilo. Jenže na dělníky uvnitř, za sítí, se práší ažaž. Zdá se, že jim to nevadí. Nebo jim to vadí dost a jenom to nedávají najevo. Ukrajinci jsou rádi, že jsou rádi, že tu za nás můžou na nás makat. Obvodní zdivo ponechají a dům bude krásný, jako byl za první republiky nebo ještě dřív, nebo bude ještě krásnější. Než jsem to dopsal až sem, dům je opraven. Jako nový! Jenže tam ještě nikdo nebydlí…
Lojza už mě zná, po čuchu mě pozná na dálku. Zazpívá, pak odběhne kamsi a hned zas přiběhne odkudsi a zazpívá znovu, opět beze slov. Je to vytí organizované, cvičením kultivované, nesporný kunstštyk na břehu Vltavy.
„Honí se za ženskejma,“ prozradil na něj Kahuda Václav, Lojzův živitel a opatrovník. „Je na baby.“
„Bodejť by nebyl na baby, takový fešák černý, žlutooký, s kulkama dvěma v pytlíku.“ Ani jsem se neptal a Lojzu si vyfotografoval i s Kahudou, oba bez roušky, venku se nemusí být zarouškován.
Taky jsem fotografoval volavku v letu, jenže nevyfotografoval, uletěla mi ze záběru, zůstala po ní jen jarní obloha, docela modrá – taky pěkné, taky banální. A doma jsem vyfotografoval prostěradlo na dveřích, zvrásněnou draperii, bílé prostěradlo na bílých dveřích. Jarka je večer namáčí a věší na dveře, aby navlhčila vzduch, abychom nemuseli dýchat vražedné sucho.
Když jsem byl v tom fotografování, vyfotografoval jsem ještě prapodivnou rostlinu, která se nám ubytovala na okně zevnitř. Z kořenáče trčí bledé zprohýbané špagetky o nestejné délce a na každé špagetce tři temně červené trojúhelníky, dohromady jich je osmnáct. Na nejtenčí špagetce vyrašily tři útlé, křehké lila zvonečky a trochu se stydí, že jsou na světě.
Rostlina se sápe po světle, už je jí plný hrnec, ráda by ven a vůbec nebere v patrnost, že by tam mohla něco chytit, nějaký virus zákeřný, tlačí se na okno, jenže sklo je pevnější než rostlinina úpěnlivost, marná snaha. Ani nevím, jak jsme k ní přišli. Já jsem čemusi takovému dveře neotevíral, neslyšel bych zvonek, protože jsem hluchý jako pařez.
Proto ani do hospody nezajdu. Vím, že tím o hodně přicházím, jenže když tam někdy výjimečně zajdu, ty kecy neslyším, a je mi líto, že o ně přicházím. Než bych v hospodě seděl zbůhdarma, můžu si doma něco přečíst, třeba Dostojevského nebo Honzíkovu cestu, též Kahudovou Houštinou se můžu prodírat.
„Jednou se chtěl Lojza zbavit semene a ošukat fenečku maličkou bělostnou. Snad by mu byla dala, jenže panička nedala, zvedla si ji bělostnou nad hlavu, aby na ni ten říjný samec nemohl. Lojzovi nezbylo, než se pokusit o paničku, aspoň nohu“, vyprávěl mi Kahuda u Vltavy, kousek od zakotvené lodi PRAHA, která se ještě před pár dny jmenovala ALTENBURG.
Loď přejmenovali patrně z vlasteneckých důvodů, protože do Altenburga jim nic není, Pražanům z Holešovic. „Panička byla celá rudá, ale Lojza si to nedal vymluvit. Umíš si představit, jak jsem se styděl“, vyprávěl mi Kahuda u lodi Altenburg.
Lojza věděl, že je řeč o něm a tiše, se zadostiučiněním naslouchal. Pak teskně zazpíval, aby dal najevo, že mu na nás záleží, a že k nám patří, vlastně ke Kahudovi. Už kvůli tomu bych psa adoptovat nemohl. Protože já bych Lojzu dokázal nanejvýš nakrmit, přečíst mu něco lehčího, představit ho přátelům a známým, vykartáčovat, vyvenčit, ale přiměřený sexuální život bych mu zařídit nedokázal. Nechat vykastrovat? To tak!
Ti dva v milostném objetí na chodníku byli hřivnáči a teď je máme už od jara na lípě před okny, o níž si Jarka myslela, že usychá, protože její sousedky hrušky už obrazily stydlivou zelení a nesmělými kvítky. Ne, ne, lípa neusychá, lípám to jen trvá déle nežli hruškám. Nebo spíš hrušním, protože na těchto městských hruškách hrušky nezrají.
Tyto hrušně jenom vykvetou, kvetou, odkvetou a nic. Jsou tak schválně vypěstované, aby na nich žádné hrušky nevznikly. Na podzim by uzrály a padaly dolů: Bum! Bum bum bum, rozplácly by se na zaparkovaných automobilech, případně chodcům na hlavách. Zasadili je sem jenom proto, aby v šedi velkoměsta rostlo něco zeleného, neškodného.
V dobách předhřivnáčových tu s námi žili – kromě kavek, strak a sýkorek – holubi městští, profánní, vlezlí a všudypřítomní, užírající sýkorkám slunečnici z krmítek. Holubi ubytovaní ve výklencích, na půdách a pod okapy, holubi vykrmovaní paní Zajícovou z nejhornějšího patra našeho spořádaného domu.
Nic bych za to nedal, že u té babizny byli na byt a stravu. Snad jsme na ni měli poštvat policii s obuškem a vysílačkou a nečekat, až umře. Hrozilo, že nás holoubci postupně – shora dolů – vytlačí z domu.
Když paní Zajícová umřela, holubi měli po ftákách a museli se odstěhovat o kus dál. Před náš dům byl přistaven nákladní automobil oranžové barvy a dělníci v oranžových oděvech tři dny a tři noci v putnách na uhlí vynášeli z bytu v nejhornějším patře holubí trus, holubí peříčka a skořápky po vylíhlých holoubatech, taky hromady potravin s prošlou lhůtou, které holubi paní Zajícové nestačili sťápat.
Oranžoví dělníci nakonec vynesli ještě čtyři tucty živých otylých holubů, pro nadváhu neschopných letu, a odvezli je do holubího sanatoria k nedobrovolné odtučňovací kúře.
A pak, jednoho dne přiletěli hřivnáči; krásní, zdraví, silní a divocí holubi s bílým nákrčníkem, lovná zvěř. Ano, lovná zvěř – tvrdí Hanzák a ještě se vychloubá, s jakou rozkoší, s jakým vzrušením se k nim přikrádá, jak do nich střílí, do hřivnáčů, z flinty, ale ne z brokovnice. Že prý kuličkou z malorážky je to důstojný, skutečně sportovní způsob lovu. Kuličkou z flobertky!
Do té doby jsem o hřivnáčích nic nevěděl, jen to jméno: Hřivnáč. Měli jsme Hřivnáče na katedře ruštiny: Иржи Грживнач podepisoval své vyhlášky týkající se seminářů ruské výslovnosti a my jsme se tomu smáli, protože jsme byli hloupí, připadalo nám to směšné – azbukou.
Chočeš-li jesť kalači, něleži na piči! Také tomu jsme se smáli, nevím proč. – Chceš-li se cpát koláči, neválej se na peci! Víc si toho z ruské orthoepie od pana Hřivnáče nepamatuju. Ja uže vsjo zabil, tovaryš asistěnt.
Byl to velice milý, přátelský člověk z Holasovic u Opavy, zabýval se také a především lašskými dialekty. Až teprve po mnoha a mnoha letech, přednedávnem jsem se dozvěděl, že pan Hřivnáč bránil rodině ve zřízení WC v domě, a že museli chodit do kadibudky venku – až do roku 1993. A najednou se tu, jako blesk z čistého nebe, objevili hřivnáči v Holešovicích a hned si obsadili lípu před našimi okny.
Zabydleli se taky ve Stromovce, v Troji kolem Vltavy, na Libeňském ostrově… Kam oko dohlédne, hřivnáč vedle hřivnáče. Ti dva na lípě si rozdělili práci. On sháněl vhodné klacíky, spíš tenčí, přiměřeně dlouhé, a nosil je na lípu, ona klacíky splétala dohromady – a v tom má Hanzák, lovec hřivnáčů, pravdu – nešikovně, v halabala hnízdo. Týden už tam sedí na vejcích, jen se občas zavrtí, zatímco se její pan hřivnáč smýká kdesi po světě.
A opět se mi sem vkrádá animální erotika. Odehrává se opět za bílého dne u řeky v místech, kde je natažené lano a přívoz každých dvacet minut převáží cestující z pevniny na ostrov a z ostrova na pevninu, kousek od napodobeniny pramice bez vesel, dekorace vhodné nanejvýš pro ušlé chodce k spočinutí, loďka k plavbě nezpůsobilá.
Příhoda se odehrává na břehu nepravidelně vydlážděném placatými kameny prorůstajícími travou ještě kraťoučkou, jaro je tady, virálnímu šílení navzdory. Sedm kačerů březňáků utvořilo na placatých kamenech kruh vcelku pravidelný – zobáky směřují do bodu S, zadky se zakroucenými pírky tvoří obvod.
Umístili se paprskovitě jak loukotě v kole selského žebřiňáku, vzrušeně se dohadovali, spor to byl, o tom není sporu. Jenže oč? Hádali se, vrtěli, přitom kruh ze svých těl kačeřích dodržovali, než jsem se přiblížil. Neochotně a s hlasitým proklínáním se odkolébali, k vodě zamířili krasavci domýšliví s měňavými modrozelenými krky a hlavami.
Vprostřed zrušeného kruhu, v bodu S po nich zbyla usměvavá kačenka březňačka, oděná ve skromných hnědých šatičkách. Načepýřila se, otřepala, tvářila se nadmíru spokojeně, ukojeně, pyšně. Sedm krasavců, sedm nápadníků, která už, Lojzo, na to má!
*
Štíhlá slečna, zčásti odhalená, aby si nezacákala sukénku, na plavacím prkně stála, dlouhým pádlem pádlovala tu na levoboku, tu na pravoboku, kvůli vyváženosti, proti proudu mírnému, po hladině hladké, nepatrně zčeřené, kolem netečných volavek po kolena ve vodě stojících, letícím kachnám naproti.
„Nemáte, slečno, u sebe čirou náhodou strouhátko? Nebo aspoň nůž, nožík kapesní? Potřebuju si zašpicovat tužku, tuha se viklá, hodlá vypadnout. Škoda pozbýt formulaci, v hlavě ji neudržím dlouho, uletí vzápětí.“
Ani mi nezamávala.
Ach, ty jedna literaturo, kams mě to zavlekla! Zblblý literami nechal jsem bez povšimnutí proti proudu proplout vyhládlou labuť. Ta labuť plavala s křídly zdobně ponadzvednutými a tvářila se vznešeně, jako by po střeše rezidence v Mnichově za sebou na zlaté šňůře vlekla zlatý člun s králem Ludvíkem II. Bavorským, pohádkovým Wittelsbachem, rozvaleným v měkoučkém čalounění.
Když mě spatřila, vznešenost ji rázem přešla a honem honem schovala hlavu pod vodu, jako by se o ni bála, jako by tam zrovna teď musela cosi neodkladného zařídit. Čekal jsem, kdy ji vynoří a bude-li mít v zobáku něco významného. To bych se načekal! Nemám, čím bych tě nakrmil, ptáku, ale mohl bych ti něco přečíst z notýsku:
Norimberští pěvci
dorazili k ševci
pro nové botičky
z telecí kůžičky
Dostali však lekci
slušného chování
Je to k uzoufání
tele není k mání
Rozběhla se proti mně po vodě, tloukla perutěmi o hladinu, mokrýma nohama chtěla mi utrhnout hlavu. V rozhodující chvíli si to rozmyslela a neutrhla. Co by si s utrženou počala!
Díval jsem se na ptáky. Kavky se na zelené louce přátelí s havrany, cosi tam spásají, do trávy klovají tiše, beze slov. Pak se vznesou a kdoví, kam je to odvane. Je pošetilé zkracovat si cestu na procházce, vždyť na procházce cesta je účelem. Proč bychom spěchali, umřeme tak jako tak. A stane se z nás nic. Vrátíme se tam, odkud jsme přišli: z ničeho přes něco zpátky. Jak loňské hložinky červené. Zimu přečkaly na hlohu a zjara je pupeny sotva narozené z hlohu vystrnadily. Zem je přijala, pohltila, jako naše předky pohltí i nás.
U kamene ležel potkan
zpod kamene
Byl to potkan z Povltaví
těšil se dobrému zdraví
než narazil na kámen
A je ámen s potkanem
Chcíplý potkan na trávníku nezadržitelně se rozkládá, pozvolna mizí, v nic se proměňuje… Také nic je něco.
Poslala mi Anička z Moravského Berouna pojednání o banalismu či banalýze od Patricka Vireta, který jí to poslal z Paříže do Moravského Berouna pro mne v Holešovicích. Tak nevím, Lojzo, jestli zrovna tohle je pravý banalismus, takový, jak si ho otcové zakladatelé představují. Kdypak jsem já jel naposledy vlakem! A banalistům na vlacích nesmírně záleží. Rádi jezdí vlakem tam a zase zpátky, aniž by se tam ohřáli.
Taky na vlaky rádi čekají, zpoždění jim nevadí. Já jsem spíš na popelnice s tříděným odpadem. Jsou velice užitečné a zdá se mi, že dostatečně banální. Pochyby se přesto ve mne vkrádají, zdali to, co drásám tupou tužkou do notýsku u vody, není pouhý profanismus anebo prostý obyčejnismus. Co myslíš? – Jako by na tom záleželo, vždyť je to fuk, uklidnil mě Lojza, světák světa znalý.
Když ráno v koupelně zatnu dásně, vyjukne na mne ze zrcadla ksicht poněkud kratší, než je má představa, srandovní grimasa, kterou přece nemůžu brát vážně. Honem honem si tam vecpu zuby od pana doktora Pacovského a zjišťuji, utěšuji se, že zas tak zlé to není, s tímhle mohu bez obav vykročit do poklidných ulic pandemického velkoměsta. Jenom nevím, který z těch dvou jsem já. A tak si nasadím roušku a skryji své tváře. Pod rouškou roušky vyrážím k řece, na svoji oběžnou dráhu.
Ivan Binar je spisovatel, publicista a někdejší vězeň komunistického režimu. Roku 1971 skončil ve vyšetřovací vazbě za „pobuřování“ (kvůli satirické zpěvohře Syn pluku na motivy knihy sovětského literáta Valentina Katajeva hrané v Divadelním klubu Waterloo v Ostravě) a v letech 1972–1973 byl vězněn v Plzni na Borech. Poté pracoval v dělnických profesích, publikoval v samizdatové edici Petlice a po podpisu Charty 77 emigroval roku 1977 s rodinou do Rakouska. V roce 1983 začal působit v Mnichově v Rádiu Svobodná Evropa, od roku 1994 žije v Praze. Je autorem povídek, esejů, románů a knih pro děti.
