Jsou takzvané sociální sítě ve své podstatě asociální? FOTO: ČTK/ZUMA/Rafael Henrique
FOTO: ČTK/ZUMA/Rafael Henrique
Jsme poprvé v dějinách vystaveni možnosti komunikovat, často skryti za anonymním účtem, přímo z domova, svého bezpečí a pohodlí, a to i s lidmi, se kterými bychom se v realitě nikdy nesetkali. Pomocný čeledín z Bobrdovic nad Ničím nyní může za několik minut po jedenáctém pivu napsat z mobilu na facebook Gretě Thunberg, že je ženský genitál, protože uhlím se v Bobrdovicích v nádražce topilo vždycky, tak proč by se mělo přestat! Na Aeronetu četli, že z CO2 rostou stromy! A tam to vědí líp než nějací vědci, co nikdy nevylezli z laboratoře. U nich v nádražce to navíc vědí všichni.
Narušení mezí a přirozených hranic sociální komunikace dopadají i na mne, a hůř než na Gretu. Ta se pohybuje v civilizovaných zemích. V nějakém rozhovoru jsem zahlédl, že už ji moc nebaví, jak ji neznámí lidé na ulicích chválí. Mně už se podařilo, že na cestě hromadnou dopravou z Vítězného náměstí do lékárny v Nemocnici Královské Vinohrady a zpět jsem byl za 120 minut čtyřikrát hlasitě nechválen neznámými spoluobčany.
Tři z nich zjevně vůbec nečetli mé články – dva mi spílali jako Bakalovu novináři z Respektu, kde jsem nikdy nepublikoval, a jeden jako novináři z Reflexu, odkud jsem před dvěma lety odešel. Čtvrtý byl bezdomovec, ale že čte na mobilu FORUM 24, bych neřekl.
Šlo jen o to, že facebook, Babiš se Zemanem a koronavirus vytvořili stav, kdy se sociální komunikace kvůli technologiím odtrhla od svých přirozených zákonitostí. Skokově si na technologie jako na samozřejmý nástroj komunikace zvyklo několik milionů občanů navíc, a konečně naši dva nejvyšší muži ve státě svým chováním jako normotvůrci držící moc a vystupující v televizi zrušili archaický pojem „slušnost“.
Meze komunikace
Význam, síla a dosah byly od nepaměti v komunikaci našich předků a našich bratranců šimpanzů zásadně spojeny. U šimpanzů to zůstalo – bez ohledu na kadenci svých výkřiků v tonálním jazyce, kterému ještě nerozumíme, budou v džungli slyšet jen na tři sta metrů.
Inu – kam dále by se měla šířit prohlášení obyčejného a globálně bezvýznamného šimpanze než tam, kde je jeho tlupa! Tam, tři sta metrů okolo, však bude mít skřek (protože je to jeden z vůdčích samců) velkou váhu, protože tento šimpanz dokázal vytvořit více koalic s jinými šimpanzi, a tak má ve své tlupě moc.
Ale kdyby náhodou jeho proslov někdo nahrál a pustil v džungli jiné tlupě šimpanzů, ti by jen zívali. Toho konkrétního mluvčího neznají, a tak jim může být jeho sdělení ukradené. A že by ho potkali, nehrozí. Do vynálezu internetu jsme to měli my lidé nemoudří stejně.
Když byl někdo prezident, měl z titulu svého úřadu značný vliv, byl v televizi, měl velkou moc tváře obrazovky, a měl vůči panujícím normám slušné sociální komunikace povinnost normy dodržovat, protože jejich nedodržení by mu voliči a novináři otloukli o hlavu tak, že by přišel o moc té funkce a nebyl by v televizi.
Takže se všichni snažili. Média – sebebulvárnější – byla výběrová. Každé mělo svého šéfredaktora, ten jediný mohl psát bez kontroly, všechny ostatní texty kromě autora ještě někdo navíc viděl a schválil.
Vyšel-li blábol, tak to byl blábol, který alespoň dva lidé shledali publikovatelným. Takže i ezoterická média psala sice nesmysly, ale s nějakou snahou o jistou formální ucelenost a věrohodnost. Lež byla považována za problematický jev. Kritériem pravdivosti výroku bývala váha a dosah mluvčího.
Pomocný čeledín v Bobrdovicích nad Ničím (základní vlastností obce je, že není na mapě, a pod ní už opravdu nic není) si v opilosti hulákal své nesmysly mezi hnojištěm a čeledníkem, a díky svému nulovému významu a síle neměla jeho moudra žádný dosah.
Pak přišel internet…
Přestože jednou z nejdůležitějších platforem, které k degeneraci komunikace přispěly, byl facebook, bylo by nespravedlivé za to vinit jen tuto síť. Trumpův účet na twitteru či jeden z prvních českých handrkovacích serverů Mageo by se cítily ukřivděně. Kromě toho, jaký dopad by sociální sítě musely mít za všech okolností, kdyby neplatila ona katastrofická politika akceptující falešné účty.
Umělá inteligence mé banky pozná podle mého psaní, jeho rytmu a pohybu myši, že jsem to já. Facebook by to zvládl také – ale kdyby přišel o ty miliony falešných a anonymních účtů, šly by tržby dolů! Takže „účet na občanku“, který by degeneraci komunikace zásadně zbrzdil, nemáme. Podívejme se na základní odlišnosti komunikace, přesněji pseudokomunikace, přes sociální sítě od té ve fyzické realitě. Jak říkávali cyberpunkeři, v RL – real life.
Tebe bych u nás v Bobrdovicích nepotkal!
Sociální interakce, na kterou jsme od dob společného předka se šimpanzem přes tábor lovců mamutů až po poslaneckou sněmovnu zvyklí, se odehrávala téměř vždy v rámci sociální bubliny každého jedince, při vnímání sociální hierarchie v té bublině. Setkání s někým zvenku bylo výjimečné a náhodné.
I když někdo potkal veřejně známého člověka, tak (pokud tím člověkem nebyl Michael Jackson s houfem ječících fanynek) pozdravil, nebo se na něj zamračil – dle svého vztahu k němu. Výjimečnost toho setkání, kontakt s tím jedincem a jeho reálně viděným významem a dosahem (bývá v televizi, je ministrem) zabraňoval nějakému pokusu o bližší kontakt.
A v podstatě jen umělci čelívali žádosti o autogram. Na facebooku se potkáte s Gretou i Babišem na dvě kliknutí. A oni vám svým postem či videem něco říkají – oni sami a přímo vám! Lidé je potkali. Ale ne v realitě.
Potkali je u sebe doma na gauči či v ušáku, v teple, s hrnkem kávy či skleničkou vína, ve svém soukromí, kam jim Babiš a Greta přišli říct své poselství. K nim domů, v jejich volném čase, si Greta s Babišem přišli popovídat. A protože onomu divákovi přišli něco říct, tak je – proč by jim tam jinak chodili – pro ně důležitý divákův názor. A samozřejmě s Babišem i Gretou jednají shora, protože když vám někdo přijde něco říct až k vám domů, tak vás má za autoritu, a váš názor je pro ně cenný.
Maska byla v naší kultuře vnímána jako něco nepřípustného, co se dá nosit jen o karnevalu. Anonymizující kápi nosili kati – a i dnes mívají kvůli své anonymitě kukly policisté z policejní jednotky URNA. Biologicky jsme se vyvinuli ke komunikaci, při které je vidět náš obličej, je známa naše identita, a tudíž neseme za své výroky zodpovědnost. Či za ně můžeme dostat pár facek.
Internet prošel fází, která anonymitu na síti umožnila. Skončila před asi patnácti lety. A s rozvojem sociálních sítí a jiných diskusních platforem, které žijí z reklamy, se anonymita na netu toleruje dodnes. Proto se všichni zakřiknutí a ukřivdění lidé plní nenávisti dostali poprvé v dějinách lidstva k možnosti být velmi daleko slyšet, ale nemuset se bát, že za své výroky ponesou zodpovědnost. Proto se řeka špíny z ukřivděných duší malých človíčků vylila z jejich anonymních účtů na internet s tak děsivou silou.
Nemáš bílej plášť!
Vedle toho umožňuje sociální síť i v realitě možnou, ale velmi vzácnou příležitost potkat nějakou autoritu, když je ta autorita mimo svou vymezenou roli, kterou vzhledem k FB diskutérovi má. I v realitě můžete potkat profesora Jaroslava Flegra v lese na houbách, kdy má holínky a v ruce košík plný hřibů. Není ve své roli univerzitního profesora, nemá formální znaky role profesora biologie jako bílý plášť, a je v lese, ne na akademické půdě.
Facebook však umožňuje komukoliv navštívit FB zeď nejen profesora Flegra, ale většiny dnes kvůli koronavirové epidemii v médiích exponovaných vědců a lékařů, politiků i novinářů. Jejich privátní profily.
Vedle dnes pro veřejnost mimořádně důležitých skutečně kompetentních epidemiologických informací, jak s obdivuhodnou trpělivostí činí třeba profesor Flegr, jsou na zdi vědce fotky a zprávy z jeho soukromého života, bez bílých plášťů, fotky z kuchyně nebo při štípání dříví na chatě. „Aureola bílého pláště“ je pryč, čtenář FB zdi jej vidí v montérkách, jaké má on sám, bez symbolů jeho postavení, a nemusí nést zodpovědnost za nic, co řekne.
Jeho účet se jmenuje Anno Nymová a na profilovce má gorilu. A tak to panu profesorovi pěkně natře, a jasně vyjádří své názory na léčbu covidu. Je k nim velmi povolaný, neboť pracuje jako hrobník. Nikdy by si nedovolil někomu z těch lékařů, kdyby je potkal v realitě a tváří v tvář, říct něco negativního. Tam by sociální odstup a jejich plnou převahu viděl a cítil. Prostě by si netroufl. Na facebooku, schovaný za falešným profilem, jim to ale vytmaví pěkně od plic.
Jsi v mým mobilu!
Řada uživatelů facebooku vůbec nechápe, že tato síť nemá nic jako „společnou zeď“. Že když se uživateli, u něj doma na gauči, v jeho kanále vybraných příspěvků objeví posty Andreje Babiše a Jaroslava Flegra, že mu je tam oba pánové do jeho mobilu neposlali. Vidí ty příspěvky proto, že má nastaveno u obou pánů sledování, a vybrala mu je umělá inteligence facebooku proto, že na ně obvykle reaguje – a tak mu lze ukázat více reklamy za více peněz.
Skutečnost je taková, že paní Anno Nymová si vybrala oba pány ke sledování. V jejím podvědomí (a u řady lidí možná i ve vědomí) je, že ti pánové jí přišli ze své iniciativy něco říct na její facebook. Stalo se mi to několikrát: Oslovil mne televizní divák, co nechápal, že když mne viděl v televizi, tak já jeho tehdy neviděl.
Díky možnosti vídat vědce a lékaře bez bílého pláště a v montérkách zmizela autorita vzdělanosti. S tím, že na internetu je dohledatelný libovolný nesmysl, prakticky každou představitelnou konspirační teorii někdo někde hlásá a podkládá pseudoargumenty, zmizela váha zdroje. Běžný uživatel google nechápe jeho váhu. Nevidí rozdíl mezi informací z Nature a z Protiproudu – obojí bylo „na internetu“. A tak ten pomocný čeledín z Bobrdovic bez váhání napíše panu profesoru Flegrovi, který cituje Nature, že je d**il, protože na Protiproudu psali něco jiného.
Tito diskutéři na sociálních sítích najednou zjistili, že je jich víc a získávají souhlas. Takže se zmobilizovali. Neuvědomují si totiž, že diskutéry na netu můžeme principiálně rozdělit do dvou kategorií: Ti, co se nudí na pracovišti, a jediné, čím se mohou bavit, je postování na facebook z mobilu. A pak ti, co se nudí ve svém volném čase, v privátním životě – a neumějí nudu zahnat jinak než handrkováním se na netu. A mezi tou druhou skupinou mnoho tvůrčích a inteligentních lidí prostě být nemůže. Ti ve svém volném čase nezabíjejí čas handrkováním na sociálních sítích.
Z podstaty úpadkové pseudodiskuse na netu nesmírně v jejich sprostotě posílilo, když se do čela země dostali Zeman s Babišem. Nejzásadnější státnické výroky těchto „gentlemanů“ se musí ve slušných médiích tečkovat. A když pak koronavirus zahnal lidi do izolace, najednou se stala komunikace přes internet, a to nejlépe v podobě veřejných FB diskusí, převládající formou mezilidského kontaktu.
První padlí této války sečteni!
Nové formy komunikace, vedoucí k šíření bludů a dezinformací, již mají své mrtvé. Nejen pět mrtvých demonstrantů a dva mrtvé policisty při rabování antivaxerů v americkém Kongresu.
Téměř všichni, kdo dnes umírají v USA na covid, jsou neočkovaní lidé. Podlehli antivax propagandě a zaplatili životem. Pokud se do škol nezavede od třetí třídy mediální výchova a práce s informacemi, budou takoví mrtví přibývat.
Tento svět odbrzděné komunikace a šíření fám obratně využívá ruská rozvědka, která rozdmycháváním sporů a šířením dezinformací o čemkoliv cíleně rozvrací naši společnost. Jsme součástí ruského „blízkého zahraničí“ – Putinovy zájmové sféry. A nelze vyloučit, že se na kolapsu komunikace přiživuje cíleně i Facebook sám. Maximální sledovanost pro prezentaci reklam jej živí.
Když je zakázaná nahota a násilí, udržíte lidi u monitorů nejlépe nějakým hašteřením. A pomůžete jim s výběrem postů v jejich kanálu tak, aby se mohli s někým hádat. Non-face-to-face komunikace falešných účtů na internetu je stejné ohrožení demokracie jako ultrazelené levičáctví.
Proto můžeme doufat v jediné: Aby se na internetu zuřící nenávist a vyzývání k násilí nepřelily do našich ulic.
PhDr. Jiří X. Doležal je novinář a sociální psycholog, v letech 1991–2019 působil jako redaktor týdeníku Reflex, aktuálně je spolupracovníkem deníku FORUM 24 a Týdeníku FORUM
