Vladimir Putin FOTO: ČTK/AP/Mikhail Metzel
FOTO: ČTK/AP/Mikhail Metzel
Česko bylo nedávno Ruskem označeno za nepřátelskou zemi. Pro většinu komentátorů, kteří oprávněně v Rusku vidí ohrožení bezpečnosti naší země, to bylo potvrzením, že před Ruskem je třeba se nadále mít na pozoru. Pro část naší vlády to bylo naopak impulzem k tomu, aby se pokusila s tím něco dělat. Ministr zahraničí svolává schůzky, vládní pověřenec pro vztahy s Ruskem má v plánu jednat.
Samotná klasifikace Česka ze strany Ruské federace je ale povýtce gestem bez reálného významu. Je potvrzením toho, že jsme pro ruskou zahraniční politiku druhořadou zemí. Zkusme jiný pohled na globální dění než českýma očima. Nezaujatá analýza toho, jak dnes vypadají strategické zájmy Ruské federace, nám jasně ukáže, že Česká republika mezi nimi místo nemá.
Ano, Česká republika je terčem ruských zpravodajských a vlivových operací. Tato agenda, jakkoliv mediálně přitažlivá, ovšem není na škále ruských zahraničněpolitických priorit tou prvořadou. Proč nevzít fakt, že mezi priority ruské zahraniční politiky nepatříme, v klidu na vědomí? Nesnažme se nalézat obsah tam, kde není.
Omezme naši ambasádu v Moskvě na nezbytné minimum, aby zajišťovala výkon konzulární a případně ekonomicko-rezortní agendy. Naopak svou aktivitu v rámci EU a NATO musíme zvýšit. A to i s ohledem na bezpečnostní rizika plynoucí z Ruska. Konzultujme o nich v Berlíně, Londýně, Varšavě, Paříži a Washingtonu spíše než v Moskvě.
Rusko a status mocnosti – spojování agend
Mocností je stát, který je schopen projektovat svou moc globálně, a to i nad rámec svých bezprostředních zájmů. Jeho politika a zájmy musí být brány v úvahu při řešení globálních otázek.
Ruský status mocnosti vychází z pozice někdejšího Sovětského svazu na mezinárodní scéně. Odráží se v členství v Radě bezpečnosti OSN nebo všeobecně uznaném statusu jaderné mocnosti.
Pokud jde o ekonomiku, je to s váhou Ruska samozřejmě úplně jinak. Velikost té ruské je srovnatelná s italskou. Ruská federace se proto snaží svůj handicap vyrovnat tím, že aktivně zasahuje do sporů, které přesahují její bezprostřední zájmy. To si vyžaduje enormní diplomatické a finanční úsilí. Kreml by si jej nemohl dovolit, pokud by byl standardně kontrolován demokraticky voleným parlamentem strážícím státní rozpočet.
Když například v roce 2019 narůstalo napětí v Perském zálivu, Rusko zahájilo svou tradiční diplomatickou hru na navrhovatele „nového bezpečnostního rámce“ pro tento region. Po íránském raketovém útoku na saúdskoarabská ropná zařízení svolalo konferenci do Moskvy, na které se sešlo ne sice kompletní, ale široké spektrum aktérů blízkovýchodní politiky. „Novým“ a nápadným prvkem navrhovaného bezpečnostního rámce bylo zahrnutí Ruska jako jeho aktivního aktéra (na základě členství v RB OSN).
Pokus byl odmítnut, neboť státy regionu dobře pochopily dynamiku íránské eskalace, po které se očekávala deeskalace. Neměly tedy zájem na novém rámci trvalejšího charakteru. Do řešení se paralelně zapojily USA a Velká Británie, mocnosti, které jsou regionu sice geograficky vzdálené, ale mají zde přímé bezpečnostní závazky a podstatné bojové síly.
Rusko se nabízelo jako nestranný prostředník mezi Íránem a Saúdskou Arábií, přitom se ovšem snažilo pobídnout Saúdskou Arábii k pořízení sofistikovaného ruského obranného systému S400, čímž by ale zájmům Íránu vůbec neprospělo. Byla to ukázka toho, jak Rusko přes enormní diplomatické úsilí stále působí dojmem slona v porcelánu.
Podobný cíl mělo ruské angažmá v Libyi. Rychlou podporou Chalífu Haftarovi se ruská diplomacie snažila dosáhnout toho, aby Evropská unie uznala Rusko za součást mezinárodního úsilí o stabilizaci Libye. Zpočátku neúspěšně.
Avšak jak se bezpečnostní situace v Libyi zhoršovala, bez toho, aby tomu Evropa byla schopna zabránit, příležitost pro ingerenci Ruska zůstávala nadále ve hře. Moskva se tehdy opět nabídla jako místo diplomatického dialogu, tentokrát mezi uznávanou libyjskou vládou a generálem Haftarem. Byť tento ruský pokus nebyl o nic úspěšnější než mediační pokus EU, ruské vojenské síly v Libyi zůstávají. Žádné další úsilí o řešení probíhajícího libyjského konfliktu tak nemůže proběhnout bez konzultací s Ruskem.
Rusko propagandisticky využívá fakt, že Spojené státy v roce 2011 poměrně rychle opustily egyptského prezidenta Husního Mubáraka. Naproti tomu Rusko zůstalo věrné Bašáru Asadovi i po vypuknutí občanské války a přes palubu nehodilo ani venezuelského prezidenta Nicoláse Madura.
Při výkonu „velmocenské“ agendy se Rusko neomezuje zdaleka jen na Blízkých východ. Často volí na první pohled nepravděpodobné opce. Účelem je získání pozice neopominutelného hráče spíše než skutečné vyřešení problému.
Dokladem toho je projekt trans-korejské železnice, který by umožnil Jižní Koreji přesouvat zboží přes Rusko do Evropy. Jako symbolický krok ke znovusjednocení poloostrova má takový návrh zajistit Rusku zapojení do korejské agendy, byť je samotná jeho realizace málo pravděpodobná. Podobně je to s mediací mezi Indií a Pákistánem.
V poslední době narůstá také konvergence zájmů Ruska a Francie. Francouzská strategická doktrína stále připisuje prioritu ohrožení terorismem s kořeny v Africe. Rusko přitom vysílá své žoldáky bojovat do zemí jako Súdán, Středoafrická republika, Zimbabwe, Angola, Madagaskar, Guinea, Guinea Bissau či Mosambik. Ruskou komparativní výhodou je i to, že nepodmiňuje vojenskou pomoc dodržováním demokratických standardů.
Rusko také úspěšně přesvědčilo tureckého prezidenta Erdogana k pořízení strategického raketového systému země-vzduch S400. Tím mimo jiné dosáhlo umístění ruského obranného systému do vzdušného prostoru NATO, a to i s obslužným personálem a vojenskými poradci.
Obavy z neúmyslného zabíjení ruského vojenského personálu při útocích na systémy protivzdušné obrany v Sýrii měly prokazatelně odstrašující účinek na aktéry mezinárodní koalice proti ISIS. Sám zásah v Sýrii nebyl jen nezištnou pomocí režimu Bašára Asada.
Rusko jej využilo k tomu, aby rozmístilo své hypersonické rakety a pravděpodobně i taktické jaderné zbraně na základnu v syrské Latakíji. To vše jsou příklady prosazování vlastní vojensko-bezpečnostní agendy příslušící statusu velmoci.
Ruské angažmá v bezprostředním okolí Evropské unie slouží ruským zahraničněpolitickým prioritám ještě kvůli jiné než velmocenské agendě. Rusko se snaží své pozice využít k testování možnosti, zda by jeho „konstruktivní“ role v severní Africe nemohla vést k přehodnocení unijních sankcí ohledně Krymu. Žádný podobný příslib samozřejmě zatím učiněn nebyl, ale některé země, jako například Itálie, jsou ochotny o této otázce jednat. A Francie od toho není daleko.
Schopnost Ruska udržet ve zdánlivě vzdálených regionech vojensko-diplomatickou přítomnost může být pro něj zdrojem příležitostí. Nevzdá se sice ani služby ochotných advokátů, jako je český prezident či předseda SPD, kteří budou i nadále veřejně plédovat například za zrušení sankcí. Avšak strategie propojení angažmá v místech konfliktů s velmocenskou či sankční agendou je pro něj mnohonásobně významnější.
Ovládání okolí
Rusko tradičně věří, že mu regionální hegemonie zajišťuje územní suverenitu. Již carská správa si uvědomovala svou slabost v ovládání mnoha milionů obyvatel nejen ruského etnika na rozsáhlém území říše i divokých nomádských národů na své hranici.
Ve 20. století pomohla rusifikace pod sovětskou kuratelou a postupné rozšiřování území zajistit bezpečnost státu. Specifika ruských hranic spočívají v tom, že aby byly stabilní a bezpečné, musí být Rusko silné i mimo ně.
Vnější nepřátelé za doby Ruského impéria a mladého sovětského státu používali etnické, jazykové, náboženské a politické rozpory k zásahům do ruské svrchovanosti. Z toho plyne historická podezřívavost vůči nepřátelským koalicím získávajícím vliv v sousední státech Ruska. Na Severoatlantické alianci vadí Rusku mimo jiné to, že jeho bezpečnostní garance umožňují sousedním státům výkon nezávislé politiky, kterou Rusko považuje za potenciálně nebezpečnou.
Jedním z cílů vojenských cvičení typu „Zapad“ bylo proto odrazování Polska a Litvy od sbližování se s Běloruskem, s nímž obě země pojí historické vazby. Právě proto, že krize na periferii impéria často vedla ke krizi v jeho středu (politický dopad první čečenské války je součástí formotvorné zkušenosti mnoha současných vysokých ruských představitelů), bylo by obnovení historických vazeb Běloruska považováno za vážnou hrozbu. Dodnes jsou například příležitostné běloruské oslavy Dne ústavy 3. května, tj. polské ústavy z roku 1791, Rusku trnem v oku a podnětem k protiopatřením zpravodajského charakteru.
Severoatlantická aliance má tendenci rozptylovat ruské obavy z aliančních zbraňových systémů. Jenže Rusko se ani tak neobává konvenční invaze srovnatelné s druhou světovou válkou. Pocit vlastní zranitelnosti a obava z fragmentace na periferii hrají větší roli.
Stejně jako ve „velmocenské“ agendě ani v ovládání bezprostředního okolí nehraje Česká republika – snad kromě vojáků Armády ČR v aliančních jednotkách v Pobaltí – žádnou roli. Zeměmi na periferii ruského vlivu jako jsou Litva, Polsko či Rumunsko se musí Moskva zabývat s nesrovnatelně větší intenzitou než Českou republikou.
Místo České republiky
Výše uvedené neznamená, že by Česko bylo pro Rusko zcela marginální. Jsme členy Evropské unie a NATO a působení obou organizací považuje Rusko z hlediska svých zájmů za nepříznivé.
Evropská unie stojí na vládě práva, kde se i obchodování řídí sdílenými právními předpisy, což Rusku nevyhovuje. Cílem Ruska je útočit na identifikaci občanů evropských zemí se společnými hodnotami. U nás například před volbami do Evropského parlamentu investovalo do tisíců dezinformačních zpráv s protiunijní tematikou.
Co se týče NATO, nejsilnější vojenské aliance světa, útočí Rusko na jeho politickou soudržnost a rychlost rozhodovacích procesů v případě konfliktu.
Obojímu je potřeba se bránit a posilovat dlouhodobě naši obranyschopnost. Zlepšováním koordinace relevantních složek státní správy, vzdělávacím systémem zaměřeným na kritické vyhodnocování informací, posílenou kybernetickou obranou, občanskou výchovou na školách a podobně. To vše jsou naše domácí úkoly, o nichž s Moskvou jednat nemusíme.
Martin Svárovský je vedoucí Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
Analýza vyšla v revue The Conservative (3. 9. 2021) – zde ji publikujeme v mírně upravené verzi s laskavým svolením autora a redakce.
