K seskoku se používaly britské standardní padáky typu X a hlavu chránila speciální hranatá přilba. FOTO: Vojenský historický ústav, se souhlasem
FOTO: Vojenský historický ústav, se souhlasem
Když se řekne operace Anthropoid, většina lidí si vybaví zatáčku V Holešovičkách, Sten Gun, bombu a rozbitý mercedes. Někteří si vybaví foto Jana Kubiše a Josefa Gabčíka a Reinharda Heydricha, rudé plakáty se seznamy popravených a heydrichiádu kosící celý Protektorát Čechy a Morava. Každý příběh má samozřejmě svůj začátek. I dnes už téměř mýtický příběh dvou československých parašutistů, kteří dostali jednoho z nejmocnějších nacistických pohlavárů své doby, takový začátek má. Vlastně jich má hned několik.
Jedna startovací čára je u Heydrichova příchodu do Prahy, protože jeho bezprecedentní vyhlášení výjimečného civilního stavu, stanného práva a likvidace čelních představitelů Obrany národa generálního štábu Československé republiky a Sokola neměla nejen obdoby, ale hlavně byla jasným vzkazem, jak hodlá nový zastupující říšský protektor přistupovat k českému národu. Byl to velký rudý prapor pro náš zahraniční i domácí odboj a logicky vyústil i v odpověď, kterou však nebylo možné učinit okamžitě, byť taková snaha tady do jisté míry byla. Reagovat na Heydricha i komplikovanou situaci v protektorátu včetně ztráty spojení s domácím odbojem byla otázka přežití i kredibility československého odboje v exilu. Rozhodnutí o likvidaci muže, o němž německé kuloáry hovořily jako o možném nástupci Adolfa Hitlera a také jako o „mozku Heinricha Himmlera“, padlo vcelku rychle. Ale…!
A tady přichází naše dnešní startovní čára, a to, jak ty statečné mladé muže vůbec dostat zpět domů. Cesta parašutistů do protektorátu byla totiž komplikovaná nejen proto, že skočit s padákem dírou v trupu letadla do ledové tmy pod sebou nebylo pro každého. Už jen dostat se do letadla, nebo vůbec dostat letadlo, nebylo snadné, a to ani pro operaci Anthropoid.
Zvláštní skupina D 1. oddělení II. zpravodajského odboru MNO československé exilové vlády v Londýně měla své „Muže pro speciální operace“ připravené k rozřazení do prvních výsadků na konci léta 1941. Od července nastupovaly ke speciálnímu výcviku pravidelné turnusy dobrovolníků z řad našich vojáků v exilu. Vycvičit je a rozdělit do zpravodajských, sabotážních a útočných skupin byla ta snazší část příprav na neregulérní válku v okupované vlasti. Mnohem komplikovanější bylo je do protektorátu dostat.
Jedině na padáku!
Jediná možná cesta byla letadlem a následně na padáku. Jenže RAF byla velmi vytížená, válka na nebi bitvou o Británii zdaleka neskončila.
Britská SOE (Special Operation Executive) sice měla k dispozici zřízenou vlastní letku, ale i ta narážela na limity kvality a výdrže tehdy dostupných strojů pro dálkové lety. V prvopočátcích se jednalo pouze o malou 419. letku pro speciální úkoly založenou v srpnu 1940, v březnu 1941 se přejmenovala na 1419. letku, od srpna 1941 už mluvíme o 138. peruti pro speciální operace. Ovšem s nedostatkem většího počtu vhodných letadel, která by dálkový let do protektorátu zvládla i s bezpečným návratem. Podobný problém řešili i Poláci, kteří také potřebovali dostat své muže domů. Letouny typu Westland Lysander Mk. III a Armstrong Whitworth Whitley Mk.V nebyly špatné stroje, ale tady se jednalo o dálkové lety na samém okraji technických možností tehdejších bombardérů od výdrže paliva po navigační možnosti. Operace Benjamin vyslaná v dubnu 1941 a Percentage na začátku října téhož roku selhaly. První zmiňovaná skončila již samotným výsadkem úplně mimo území protektorátu vinou navigační chyby. Druhý výsadek byl sice úspěšně shozený do vlasti, ale stala se mu osudnou práce konfidentů gestapa. Ani jedna z nich nebyla sto obnovit ztracenou radiovou komunikaci mezi domácím odbojem a Londýnem. Situace se navíc komplikovala právě nedostatkem vhodných strojů k dálkovému letu.
Skupina Anthropoid s cílem zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byla z původního konce října přesunuta na neurčito kvůli zranění Karla Svobody, původně vybraného do dvojice s Josefem Gabčíkem. Jen tak na okraj, Svobodu si původně vybralo velení Zvláštní skupiny D. Jana Kubiše jako náhradníka přiřadili na žádost Josefa Gabčíka. Ovšem bylo potřeba oba nejlepší kamarády připravit společně, Kubiš musel dohnat již proběhlé přípravy na atentát, a původní časový plán tak nebylo možné dodržet. Kvůli nemožnosti stihnout útok na Heydricha symbolicky na 28. října dostala přednost na dopravu do protektorátu zpravodajská skupina Silver A. Obnovení radiového spojení bylo pro naše zpravodajce v Londýně, pro spojence i pro domácí odboj v tu chvíli zcela prioritní. Jenže tady se právě dostáváme k tomu, že dálkové lety byly problematické a komplikované. U Silver A totiž následovaly čtyři neúspěšné pokusy o vysazení po sobě. Počasí, protiletecká obrana nad Německem, navigační problémy nad protektorátem i technické rezervy letounu Whitley, to vše každý pokus vrátilo vždy zpět na domácí letiště v Anglii, několikrát neumožnilo ani vzlétnout britské počasí.
Obrat přišel s bombardéry Hadley Page Halifax, čtyřmotorovými vyhřívanými obry, které dokázaly doletět z Anglie třeba právě do Polska a zpět. Jeden takový, původně určen pro tajné operace hlavně nad polským území, se po dohodě mezi polskými a československými zpravodajci ocitl ve stavu pohotovosti pro let nad protektorát po Štědrém dnu na konci roku 1941. A protože to byla obrovská příležitost, která se nemusela opakovat ani z hlediska počasí ani budoucí dostupnosti stroje, neměla letět jen skupina Silver A, ale i Silver B a také skupina Anthropoid.
Nebe nad protektorátem
Kapitán letounu FO/lt. Ronald Clifford Hockey se se svou posádkou, kterou čítali W/O Wilkin, F/Sgt Holden, Sgt Burke, Sgt Berwick, Sgt Walton a Sgt Hughes, připravoval na první let Halifaxu s československým nákladem. Přesto to neměl být jeho první let do protektorátu. Ten absolvoval již v říjnu 1941 s operací Percentage Františka Pavelky, ale s letounem Whitley. Nyní měl k dispozici speciálně upravený Halifax Mk.II/srs 1a L9613 (NF-V). Mottem této posádky napsané pod okénkem pilotní kabiny bylo: „Tentando superabimus“, tedy „Odvahou zvítězíme“. Před polednem měl velitel letu vézt pouze Silver A, odpoledne se dozvěděl, že se šetří, a tak vezme co nejvíce skupin najednou. To už byla do pohotovosti uvedená i operace Anthropoid. Jan Kubiš i Josef Gabčík spolu s ostatními čekali na další rozkazy na zámečku v Bellasis. Navečer odjeli všichni na letiště v Tangmere, kde měli možnost sepsat svou poslední vůli. Není tajemství, že výjimečné přátelství a napojení Jana Kubiše a Josefa Gabčíka během jejich doplňujícího výcviku zaujalo i jejich britské instruktory. Nepřekvapilo to tedy ani štkp. Jaroslava Šustra, který všechny tři skupiny měl doprovázet jako letový dispečer. A to ani ve chvíli, kdy oba sepsali v zásadě totožnou poslední vůli. Byli skromní. Přáli si oba informovat rodinu Ellisonových, se kterou se v poslední roce oba sblížili, a své věci zaslat po válce rodině.
Pro skupinu Silver A ve složení Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček už se jednalo spíše o rutinu, snad jen s tou novinkou, že Halifax byl prostornější, lépe izolovaný a vytápěný. Skupina Silver B Jana Zemka a Vladimíra Škáchy na svůj let také čekala dlouho, což možná způsobilo, že ze všech tří skupin byli nejméně nadšení a spíše skeptičtí. Štkp. Šustr všechny členy skupin Silver A a Anthropoid popisoval v nejlepší kondici, plné odhodlání včetně znatelného entusiasmu Josefa Gabčíka, který se evidentně do akce těšil. Právě hlášení štkp. Jaroslava Šustra bylo zásadním zdrojem informací o průběhu letu, a to včetně letového záznamu v hlášení letového kapitána FO/lt. Hockeyho. Halifax z letiště Tangmere dostal povolení k odletu ve 22:00 místního času. Za pár desítek minut se letadlo ocitlo na mořem.
„… Byl nabrán kurs k francouzskému pobřeží, které bylo překročeno [ve 22.49] u Le Crotoy. Pak byl nabrán kurs na Darmstadt a krátce nato byl vlevo vzadu spatřen nepřátelský stíhací letoun. Vypálil dvě světlice, ale na Halifax nezaútočil. Těžce naložený Halifax rovněž boj nezahájil a po dvaceti minutách byl kontakt ztracen.
Viditelnost byla dobrá, a přestože byl na zemi sníh, bylo zjištěno několik orientačních bodů. Darmstadt byl dosažen v 00.42 h, přičemž bylo zjištěno další letadlo. Krátce na to však s ním byl kontakt ztracen. Byl nabrán kurs na cíl a na eventuální orientační body, ale kvůli množství sněhu na zemi zmizely všechny železnice, řeky a malá města. Pro mraky musel letoun klesnout a v 02.12 h byla spatřena před letounem palba flaku, jenž byl identifikován od Plzně. Kurs byl změněn na jih města a pak do cílového prostoru.
První část operace byla provedena v 02.24 h [seskok Anthropoidu]. Kurs byl zaměřen na druhý cíl a operace byla provedena deset mil od cíle ve výšce 800 stop [Silver A]. Pak byl nabrán kurs ke třetímu cíli, ale špatná viditelnost bránila identifikaci terénu. Operace byla dokončena v 02.46 h ve vzdálenosti dvanácti mil od cíle [Silver B].
Pak byl nabrán kurs na Darmstadt, znovu střetnutí s flakem nad Plzní [v 03.16] a další orientační body nebyly rozpoznány až po další palbu flaku, zaznamenanou nad Bruselem. Kurs změněn na západní v 05.40 h. Francouzské pobřeží překročeno v 07.20 h [v prostoru Le Tréport] a krátce poté se kryt kabiny odtrhl a vzpříčil. Druhý pilot držel kryt, aby neodpadl a nezablokoval řízení, rychlost byla snížena na 140 mil/h. Anglické pobřeží bylo překročeno v 08.07 h blízko Selsey Bill a přistání bylo provedeno v Tangmere v 08.19 h…“
Tahle napsané to skoro vypadá, jako by se během letu nic výjimečného nestalo. Ovšem je dobré si představit, že muži byli navlečení v civilním oblečení, na kterém měli speciální kombinézu, přes boty speciální návleky, na hlavě molitanový hrnec, protože přesně to helma na první pohled připomíná. V tomhle pak několik opravdu několik nekonečně dlouhých hodin čekali v hluku a nejistotě, jak moc bdělá je německá protiletadlová obrana na trase letu. Pro parašutisty let trval dlouhé čtyři hodiny. Na cestu měli připravenou termosku s kakaem, obložené chleby a spacáky.
Ale teplotní komfort a svačina jsou vám vcelku jedno ve chvíli, kdy se celý Halifax otřásá při každém výbuchu flaku všude kolem letounu.
Snad dílem kvůli počasí a poměrně silné palbě flaku navigátor vyhodnotil, že flaky patří k protiletecké obraně plzeňských Škodových závodů. V tu chvíli se rozsvítilo rudé světlo a bylo nutné zaujmout pohotovostní pozice pro seskok. Nikdo v tu chvíli netušil, že flak byl ve skutečnosti v Praze a Plzeň je desítky kilometrů daleko.
Červený majáček v kabině pro „Station control“ se rozsvítil po druhé hodině ranní. První se připravil Josef Gabčík a Jan Kubiš. Oba podali ruku štkp. Šustrovi. Gabčík tehdy podle Šustra stiskl jeho dlaň a pronesl, že o nich ještě uslyší a že udělají vše, co bude v jejich silách. Poté skočil do tmy. Za ním letěl kontejner s vybavením, nakonec seskočil Jan Kubiš. Silver A a Silver B zamířily nad své seskokové souřadnice, nebo si to navigátor minimálně myslel. Jejich osud je už ale jiný příběh.
V momentě seskoku Josefa Gabčíka a Jana Kubiše bylo v protektorátu o hodinu více než na anglických hodinkách. Bylo 3:24. Jenže všechny tři padáky i s kontejnerem se nevznášely nad Ejpovicemi u Plzně, kde bylo jejich původní místo určení, ale ve skutečnosti se oba dva parašutisté i jejich vybavení ocitli nad poli u obce Nehvizdy východně od Prahy. Jan Kubiš a Josef Gabčík dopadli na pole, patrně dále od sebe. Padák s kontejnerem dopadl jen kousek od nehvizdského hřbitova.
Počasí bylo patrně mrazivé. Na polích ležela tenká sněhová pokrývka, země byla zmrzlá, tvrdá. Jan Kubiš sbalil svůj padák, svlékl kombinézu a i s nimi se musel vydat hledat svého kamaráda. Když Josefa Gabčíka nalezl, zjistil, že je zraněný na noze. Poraněný kotník zkomplikoval celou situaci. Jako úkryt si oba parašutisté vybrali nedalekou zahradní budku Antonína Sedláčka. Kubiš oba padáky a kombinézy spolu s Gabčíkem zanechal v budce a vydal se směrem, kde viděl dopadnout kontejner. Jan Kubiš musel tento 60 kg tubus odtáhnout sám. Vše zanechal v boudě a s prvním světlem se vydal do Nehvizd. Krajina kolem byla rovná, plná polí, žádný les v dohledu. Oběma parašutistům brzy došlo, že byli vysazeni na jiném místě. Jan Kubiš, v tu chvíli jediný pohyblivý, potřeboval zjistit, kde se nacházejí. Bylo to samozřejmě velmi riskantní. Kontaktní adresy měli totiž v Rokycanech a v Plzni.
Jan Kubiš zamířil na místní faru při kostele sv. Václava. Otevřel mu otec František Samek. Mladík mu řekl, že se vrací z Říše a že se ztratil a potřebuje do Plzně. V té době byly provokace ze stran konfidentů gestapa běžné. Přesto otec Samek Kubišovi ukázal na mapě, kde se Nehvizdy nacházejí. Dal mu nějaké peníze a vysvětlil, kudy se dostane do nedalekých Mstětic na vlak do Prahy a pak do Plzně. A udělal ještě jednu důležitou věc. Doporučil jim Františka Kroutila, místního pekaře, Sokola a vlastence, který by případně mohl v budoucnu pomoci. S tím Jan Kubiš odešel. Vyzvedl si v zahradní budce Josefa Gabčíka a oba se vydali do Mstětic na vlak. Z Prahy zamířili přímo do Rokycan na první záchytnou adresu.
Adina zdraví Plzeň
Záchytné adresy byly první pomyslná pomoc na domácí půdě od lidí, kteří byli v Londýně považování za spolehlivé spojence. Často to byli rodinní příslušníci či přátelé vojáků a důstojníků. Problém tkvěl v tom, že znalost jejich adres i přesvědčení byla více jak dva roky stará. Každá záchytná adresa tak potřebovala ještě notnou dávku štěstí, aby na ní její majitel vůbec ještě bydlel. Nezřídka mohl být zatčen gestapem za svou odbojovou činnost, s prodlužováním času války taky mohl ztratit odvahu otvírat dveře cizím, protože gestapo vysílalo své konfidenty a důvěra a snaha konat vlastenecky a pomoci v kritický moment mohla stát svobodu i život. Nutno říci, že v tomto ohledu měli Jan Kubiš a Josef Gabčík veliké štěstí.
Jejich první zastávka byla v Kamenném Újezdě u Rokycan u Václava Stehlíka. Pan Stehlík byl železničář na penzi, ale aktivní v ilegálním odboji byl od začátku okupace.
A 29. prosince mu u dveří zazvonili dva mladí muži, aby mi vyřídili „Pozdrav od Hradeckého“. Toto heslo jim otevřelo cestu k domácímu odboji. Václav Stehlík a jeho žena mladíky vzali k sobě a pomohli je zahřát, nakrmit a hlavně je nechat odpočinout. Podle poválečných výpovědí se podařilo ošetření Gabčíkovy nohy zařídit u zdejšího lékaře Zdenko Čápa. Poraněný kotník a dle všeho i palcový kloub Gabčíka zpomaloval. Václav Král oba mladé muže nasměroval do Plzně. Další záchytná adresa byla v Plzni- Roudné v ulici Pod Záhorskem 1/22, kde bydlel vrchní kriminální inspektor Václav Král. Kubiš a Gabčík ho pozdravili dnes již notoricky známým heslem „Adina zdraví Plzeň“ a Václav Král jim odvětil „8. březen je dobrý“.
Zraněný Josef Gabčík našel u Králů útočiště pro doléčení zraněné nohy. Jana Kubiše svěřil Král svému známému, policejnímu inspektorovi ve výslužbě, Janu Bejblovi. Právě s ním Jan Kubiš na Silvestra 1941 odjel do Prahy, kde měl Jan Bejbl mnoho přátel ze Sokola. V rámci OSVO (Obec sokolská v odboji) byl velmi aktivní jak na Plzeňsku, tak udržoval kontakty i v Praze. Posledního dne toho roku s Kubišem po boku zamířil za jedním z nejaktivnějších Sokolů v odboji, kterého znal.
Byl jím Jan Zelenka, v odboji přezdívaný též Hajský. Ten dohodl pro Kubiše přespání u Václava Růty a jeho ženy Marie v ulici Biskupcově. Sám ve stejném domě k sobě vzal oba parašutisty, když se podařilo Gabčíka přemístit z Plzně. Právě manželky zainteresovaných Sokolů oběma mladíkům začaly říkat „silvestrovský dárek“, protože do jejich péče přišla pomoc z nebes právě na oslavu konce roku. Jan Zelenka-Hajský brzy do sítě pomocníků zapojil své nejbližší sokolské náčelníky. V tu chvíli do života Jana Kubiše a Josefa Gabčíka vstoupily rodiny, bez kterých by se jim nikdy splnění jejich náročného úkolu nemohlo povést. Pecháčkovi, Hejlovi, Oktábcovi, Strnadovi, Starých, Piskáčkovi, Smržovi, Khodlovi a nakonec Moravcovi. To byl počátek obrovské rozvětvené sítě lidí, kteří v kritický moment otevřeli dveře svých domovů, svá srdce a i za cenu obrovského rizika začali pro parašutisty vytvářet podpůrnou síť úkrytů, skrýší pro materiál, zajišťování informací, dokladů a potravin.
Ani Nehvizdy nezůstaly pozadu. V průběhu ledna Jan Kubiš skutečně Františka Kroutila vyhledal a požádal ho o pomoc. František Kroutil spolu s Jaroslavem Starým a Břetislavem Baumanem postupně veškerý materiál z boudy Antonína Sedláčka odvezli do opuštěného lomu „Skály“ a odtud se postupně vše převáželo do skrýší v Praze.
Od této chvíle měli Jan Kubiš a Josef Gabčík v základu vše, aby mohly začít přípravy atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jednoho z nejvlivnějších nacistických představitelů Třetí říše.
Autorka je historička a spolupracovnice redakce. Pracuje ve Vojenském historickém ústavu.
