FOTO: F24
Ačkoliv se zdá, že je procesu s Miladou Horákovou všude plno, je to dost optický klam daný výročím. Připomínku vyostřují dnešní setrvalé ambice komunistů podílet se na moci. Nebylo to tak vždycky. Dlouho osud lidí zavražděných komunisty zastiňovaly příběhy komunistů, co je popravili jiní komunisté.
Philip Gourevitch se v časopise Columbia: A Journal of Literature and Art v roce 1991 ptal spisovatele Josefa Škvoreckého na to, jak se v Československu doplňují mezery ve znalostech toho, co se dělo v 50. letech. Škvorecký mu odpověděl, že články o té době se objevují často. Říká ale, že hodně pozornosti na sebe strhával proces s bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Ten byl součástí čistek uvnitř komunistické strany nařízených Stalinem. Proto Škvorecký zahraničnímu tazateli považuje za nutné připomenout, že ty později často zmiňované procesy nejen nebyly jediné, ale ani nevystihují všechno, co se týkalo podstaty tehdejší moci.
Říká: „Slánského proces byl ale komunistický proces, který se týkal pouze komunistických obžalovaných, a byly tam také procesy, které se týkaly nekomunistů, a o tom není dost literatury. Nevím, jestli jste někdy slyšel o Miladě Horákové, která byla socialistickou poslankyní, uvězněna a popravena. Byla to jediná žena v české historii, která byla popravena Čechy za takzvané politické zločiny, ale byla samozřejmě úplně nevinná. Byla typickou socialistkou, která nesouhlasila se změnou v roce 1948, takže to byl typický rámec. Byla popravena spolu se čtyřmi dalšími lidmi. Věděli o ní ale málo a byl to proces, který byl v mnoha ohledech mnohem nehoráznější, protože ona nebyla členem komunistické strany. Ti ostatní – Slánský sám nebyl žádný světec – byli lidé, kteří se předtím podíleli na podobných přestupcích justice, než byli sami uvězněni a popraveni, takže vůči těmto lidem nepanují v Československu velké sympatie.“
Ve svém románu Příběh inženýra lidských duší líčí scénu, jak vykládal v Kanadě o jednom ze stalinských procesů a použil k tomu film Doznání natočený podle knihy Artura Londona. Když řekl, že znal manželku jednoho z odsouzených, jedna z posluchaček si myslela, že znal tu herečku. Netušila, že šlo o skutečnou událost. Dítě západního světa si nedovedlo představit, že se takové věci skutečně děly i jinde než ve „slavných“ fašistických režimech. Další dáma, jak vzpomínal jinde, nakonec pochopila, že Milada Horáková skutečně žila. A řekla: „Přesně jako Angela Davisová.“ Davisová, černošská aktivistka a členka Komunistické strany USA, byla kdysi krátce ve vězení a zhoršil se jí tam prý zrak. Ve vězení byla proto, že po přestřelce policie s radikály z hnutí Černí panteři zůstali na místě čtyři mrtví a zbraně byly registrovány na její jméno. Před policií se ukrývala, tak skončila po zadržení ve vazbě a dostala se ven na kauci. Nakonec byla osvobozena. S Miladou Horákovou tam mnoho podobností není.
Od roku 1991 se doba změnila. V zahraničí o tom, co se u nás dělo, nebudou lidé znát detaily nikdy, tak jako my neznáme detaily z jejich historie. Zlepšilo se to ale u nás. Kdo chce, může vědět všechno potřebné. Dozví se i další detaily, které nejsou k tématu zas tak podstatné, třeba že Horáková byla socialistka a feministka a že byla v roce 1946 v Sovětském svazu. To nejsou žádné velké objevy.
Škvorecký dokázal ve svém díle rozlišovat dvě věci. Když šlo o komunismus, znal dobře tu hranici mezi my a oni. Když šlo o jednotlivce, věděl, že je rozdíl mezi člověkem poblouzněným ideou, který po kratší nebo delší době vystřízliví, a katy. Celou tu „každodennost“ komunistické společnosti popsal před desítkami let. Dávno předtím, než s tím jako s velkým objevem přišli „mladí“ a „nezatížení“ historici. Popsal ji u dvou totalitních režimů. Vylíčil svět, kde se šílení soudruzi popravují mezi sebou a krom toho ještě popravují ty ostatní, co soudruzi nejsou. Líčil, jak lidé stojí ve frontě, aby podepsali nějaké zločinné prohlášení, protože nad nimi visí hrozba oprátky nebo kriminálu, a také to, kdo je strůjcem a hlavním viníkem toho všeho.
Nemusíme objevovat objevené. Ti, kdo ten režim znali, to už všechno popsali.
