Náboženské svátky jsou dobrou příležitostí k inventuře naší kulturní a duchovní výbavy. Na Velký pátek a během Bílé soboty se také veřejnoprávní média věnovala oslavě Velikonoc. Web České televize například publikoval text s názvem „Všechny civilizace měly náboženství a zázraky, nový výzkum hledal příčinu“, vycházející ze studie v časopise Nature, v němž se uvádí, že podle řady vědeckých výzkumů pomáhá náboženství lidem „zaplňovat mezery v jejich poznání“. Není to právě žhavá novinka. Takto nám náboženství vysvětlovali už ve škole za socialismu. Ta příčina se ovšem při výzkumu jaksi nenašla.

V článku se prostě jen konstatuje: „Všechny historické civilizace spojovala jedna věc – všechny vyznávaly nějaká náboženství, věřily v nadpřirozeno a prováděly více či méně komplikované rituály. Jak je to možné? Vědci zjistili, že náboženství má mimořádnou schopnost vysvětlovat srozumitelně složitý svět.“

Pak se zde také píše, že ve velmi rozvinutých společnostech si lidé kupodivu vysvětlují různé sociální jevy – třeba války či krádeže – jako nadpřirozené úkazy, a to mnohem více než lidé ve společnostech primitivnějších, které si tak vysvětlují spíše hromy a blesky. Vědci ovšem zatím nevědí, čím to je.

Virus hloupých?

Do tohoto mírně prostoduchého textu je vsunut odkaz na starší článek publikovaný na serveru České televize po Velikonocích před pár lety: „Bůh je blud a náboženství virus, říká vědec“. Jde o biologa Richarda Dawkinse, který se sám označuje za „militantního ateistu“ a věnoval náboženství knihu „Kořen všeho zla“. Připodobňuje v ní náboženské myšlenky k počítačovým virům.

Nadto Český rozhlas publikoval na Velký pátek průzkum agentury Median, podle něhož navštěvuje letos velikonoční bohoslužby pouhých 16 procent Čechů. Šéf agentury to okomentoval tak, že jde většinou o lidi starší a s nižším vzděláním a pro většinu z nás jsou Velikonoce oslavou jara.

Vzpomínka na komunistické školství, která mi vytanula na mysli, není náhodná. Při každých svátcích nám tehdy tvrdili, že do kostela chodí jen staří a hloupí lidé. A když bylo potřeba vyjevit nějakou povrchní banalitu ohledně lidových náboženských sklonů, tak se řeklo, že jde o názor vědců. „Jenom ty filmy sovětský, ty jsou vědecký,“ jak psal básník Bondy.

Silnější, než se zdá…

Podívejme se proto na Velikonoce jinak. Vzkříšení Ježíše Krista neoslavují jen staří a méně vzdělaní lidé. Komunity katolíků i evangelíků ve velkých městech jsou plné mladých lidí včetně vysokoškoláků. Ale ještě mnohem více lidí se vztahuje ke křesťanství více či méně v kulturním smyslu – křesťanské ideje, symboly i tradice se jich dotýkají svým obsahem, aniž by přesně sdělovali, v co a ve kterou konkrétní chvíli svého života věří. Praktikované křesťanství jistě prodělalo v Evropě za posledních sto let značný ústup, prostě proto, že není povinné, je dlouhodobě podrobeno kritice a funguje v pluralitě.

Křesťanství jako kulturní i náboženský fenomén je ale mnohem strukturovanější, pevnější a také mnohem oblíbenější, než by se mohlo zdát podle zmíněných zpráv. V kulturním smyslu je křesťanství mnohem silnější, než si myslí mnozí autoři ve sterilizovaném světě našich médií. Podívejme se na dva aspekty Velikonoc, které ukazují na kulturní sílu, již ani ty nejhloupější vědecké výzkumy a pseudoprůzkumy nevymažou.

Jednak jde o fakt, že velikonoční příběh je zapsaný do evropské kultury tak silně jako snad žádný jiný příběh. Ježíšova kauza je přímo archetypem příběhu židovsko-antické provenience, v níž má hlavní hrdina úkol zachránit lidi a jde přitom jakožto nevinný na smrt. Tak, jako si při pomyšlení na význam Vánoc vybavíme narození děťátka, tak si u Velikonoc ihned vybavíme smrt dosud mladého muže. Jde o krutou justiční vraždu nevinného člověka.

A pak je tu druhý aspekt, že tou smrtí to nekončí, nýbrž právě začíná. Fenomén víry ve vzkříšení je něco, co nejde přejít absurdním odkazem na nižší vzdělání či snahu si vyložit složitost světa. Tato víra ovlivnila evropské a euroatlantické myšlení takovým způsobem, že jde o nesmazatelnou duchovní a kulturní stopu. Jde o koncept, který se promítá do celé kulturní výbavy včetně schopnosti chápat klasické umění či rozumět tradici přenášené po generace. Za tím vším je také otevřená možnost věřit něčemu velkému, co nás přesahuje, ale to není žádná nezbytná podmínka.

V našem běžném, sekulárním prostředí první poloviny 21. století instinktivně odsouváme povídání o zázracích do sféry víry a nevíry, o níž mlčíme, neboť o ní s jistotou nic nevíme. Pakliže nechováme rovnou jistotu, že jde o nesmysly. První, kdo řekl, že je víra absurdní, byl hluboce věřící teolog raného křesťanství Tertulián. A dodal, že právě proto věří. Kritická reflexe víry je součástí údělu i úkolu vzdělaných věřících. 

Radost z osvobození

Řekli jsme, že pravý smysl Velikonoc je právě v tom, že smrtí to neskončilo. Vrcholem dramatu Velikonoc není ztroskotání zřejmě nadějného učitele či proroka. Nejsou to svátky smutku, nýbrž překvapivé radosti a naděje. Není také bez významu, že tyto křesťanské svátky navazují jak kalendářem, tak i obsahem na starověký židovský svátek Pesach, který oslavuje vyjití Božího lidu z Egypta, z otroctví ke svobodě. V obojím případě jde o osvobození z temnoty, přičemž křesťanská víra se neobrací tolik k národu, nýbrž spíše ke každému jednotlivci a nabízí mu osvobození od vin. To předpokládá, že si člověk své viny a selhání uvědomuje a pociťuje potřebu s nimi cosi dělat. To je značný kulturní a civilizační výkon, k němuž judaismus i křesťanství směřují. Básník Jirous o sobě říkal, že je katolík právě tím, že ví, že hřeší.

Smrt Ježíše na kříži pak je zaplacením dlužního úpisu, který vznikl z nemorálního chování. Tu útratu přitom za člověka zatáhl nevinný Boží syn, který podstoupil lidské utrpení. Proto je na místě tohoto učitele následovat v lásce k bližním i v oběti za druhé. To je v kostce víra křesťana.

Všimněme si, že zde vůbec nejde o nějaké klopotné vysvětlování vnějších jevů, na něž by nám nemusel stačit mdlý rozum, jak to psali vážení vědci. Jde spíše o naší vlastní lidskou situaci a fenomény našeho vnitřního života. Tento fokus na každý individuální lidský osud vzbudil během dvou tisíciletí hlubokou fascinaci, která se odrazila jak v hloubce náboženských textů, tak ve filosofii a v umělecké tvorbě, pronikla do mentality řady generací a pomohla vytvořit celou jednu civilizaci. Náboj pocházející z fascinace Ježíšovým příběhem a poselstvím je dobře vidět právě v klasickém umění.

Mystérium umění

Vánoce i Velikonoce nejsou jen hezkými tradicemi západní civilizace. Jsou to přímo konstitutivní okamžiky příběhu této civilizace, což bohatě dokládá ikonografie klasického umění. Davy návštěvníků v nejslavnějších galeriích stojí v úžasu před velkými díly, z nichž je nejméně polovina zasvěcena jádru křesťanské kultury, tedy kauze potupné smrti odsouzeného mistra. Klíčové okamžiky evangelijního příběhu Ježíše Krista sledujeme ve stovkách variant a můžeme si užívat rozmanité verze jejich zpodobnění, fascinující nás hloubkou, niterností a bohatstvím interpretací.

Téma vzkříšení, o němž je tu od počátku řeč, nacházíme v řadě vyobrazení. Ve velkolepé fresce toskánského mistra Piera della Francesca v zapadlém toskánském městečku Sansepolcro vidíme monumentální postavu Ježíše, jak právě vstává z hrobu, zatímco hlídající stráž tvrdě spí. Ještě před chvílí ležel mrtvý v chladné tumbě. Nyní se vztyčil a opřený o bílý praporec s křížem zvedl levou nohu na okraj hrobu. V příští chvíli jeho atletická postava z hrobu vystoupí. Nejblíže zmíněné noze vidíme hlavu dřímajícího vojáka, jako by se chtěl bezděčně přimknout ke zmrtvýchvstalému. To je samotný autor fresky, malíř Piero, který zhotovil toto dílo někdy po roce 1460 pro radnici svého rodného města, jehož název zní v překladu Svatý hrob. Soudci a magistrátní úředníci se při každém zasedání před touto freskou modlili, aby rozhodovali veřejné věci města správně.

Připomenout bychom si mohli i další slavná zobrazení vzkříšeného Ježíše. Jsou jím obě verze nezapomenutelného díla Večeře v Emauzích od vášnivého malíře Caravaggia, zakladatele vrcholné barokní malby. První, kterou známe z londýnské Národní galerie, ukazuje buclatého Ježíše Krista ve chvíli, kdy ho podle gest u večeře, lámání a žehnání chleba, poznali jeho učedníci, kteří s ním před tím putovali nevěda, že o své lítosti nad Ježíšovou smrtí rozpráví právě s ním samotným. Druhou verzi známe z galerie Brera v Miláně. Je to ten samý výjev, a přece je jiný. Caravaggio mezitím zakusil těžké časy, v Římě v potyčce zabil člověka a v depresi prchal před policií napříč celou Itálií. Jeho „milánský Ježíš“ je vychrtlý a zmučený. Mystickou hloubku mají ale obě verze Ježíšova zpodobnění. Jak u Piera, tak u Caravaggia jsme stále znovu svědky mystéria, které oba zachytili s neuvěřitelnou mistrností, niterností a genialitou.

Noli me tangere – Nedotýkej se mne

Obrovské množství verzí a strhující bohatství významů mají i zobrazení snad nejintimnější pasáže celé Bible, příběhu z 20. kapitoly Janova evangelia. Je to příběh Marie Magdalské, která měla k mistrovi zvláštní vztah:

Byla neděle, první den po sobotě a třetí den po Ježíšově ukřižování. Brzy ráno, když byla ještě tma, se mladá žena vydala ke skalnímu hrobu v zahradě Josefa z Arimatie. Byla to Marie Magdaléna, kterou Ježíš zachránil před hříšným životem. Bylo jí mnoho odpuštěno, a proto mnoho milovala. Ve svém zármutku přišla navštívit místo, kde bylo uloženo tělo jejího ukřižovaného Ježíše.

S velkým překvapením zjistila, že kámen, který měl zakrývat vchod do hrobu, byl odvalen. Ve svém zmatku to běžela oznámit Ježíšovým nejbližším učedníkům Petrovi a Janovi. Všichni společně spěchali zpět do zahrady a oba muži, když vstoupili do hrobu, zjistili, že je prázdný. Nedokázali si tuto záhadu vysvětlit, a tak se vzápětí vrátili domů a nechali Marii stále stát před hrobem a plakat.

Když plakala, sklonila se, pohlédla do hrobu. A uviděla v šeru dvě osoby v bílém, jak sedí na okrajích hrobu, jeden u hlavy a druhý u nohou, tam, kde leželo Ježíšovo tělo. A ty osoby jí řekly: „Ženo, proč pláčeš?“ Ona jim řekne: „Protože odnesli mého Pána a já nevím, kam ho položili.“ Když to řekla, otočila se ven a uviděla v zahradě stát Ježíše, avšak nevěděla, že je to on. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“

Ona, domnívajíc se, že je to zdejší zahradník, řekla mu: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já si pro něj půjdu.“

Ježíš jí řekl: „Marie.“

Ona se obrátila a řekla mu: „Rabboni! To znamená „Mistře“. A vztáhla po něm ruce. Ale Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mě!“ Ještě jsem totiž nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratřím a řekni jim, že vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci a ke svému Bohu a k vašemu Bohu.“

Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem našeho Pána a toto mi řekl.“

Tato fascinující scéna se podle klíčových Ježíšových slov jmenuje „Noli me tangere – Nedotýkej se mne“. Díky internetu si ji můžeme snadno vyhledat na desítkách obrazů, a to včetně vrcholných mistrů.

Živý spasitel, nebo zahradník?

Nejstarší dochované obrazové znázornění najdeme v ženevském muzeu krásného umění na byzantské ikoně, snad ze 6. století. Z vrcholného středověku v předznamenání renesančního zachycení psychologie postav známe hned dvojí překrásné ztvárnění od Giotta di Bondone. V rané renesanci výjev s křehkou prostotou namaloval i Florenťan Fra Angelico a asi nejslavnější verzi vytvořil Benátčan Tizian.

Od gotiky přes renesanci, manýrismus, baroko, rokoko až po klasicistní umělce z osmnáctého a devatenáctého století nacházíme další a další zpracování, která při zachování osnovy příběhu obměňují detaily i významy. V období renesance a baroka malíři přidávali krajinu. Strom v krajině naznačoval starou smlouvu. Spasitelova stigmata dokazovala jeho smrt při ukřižování. Vlající prapor kříže vyjadřoval Ježíšovo vítězství nad smrtí.

Vedle posvátnosti ale najdeme v zobrazení „Noli me tangere“ také vysloveně hravé a zábavné prvky. Evangelistova poznámka, že Máří Magdaléna, jak se dříve říkalo, nejprve považovala Ježíše za zahradníka. To obohatilo obrazy o zahradnické předměty – lopatu, motyku, a dokonce slaměný klobouk. Ze setkání Ježíše s Marií Magdalskou se náhle stává obraz překvapivého rande ženy s mužem v krajině za svítání.

Prázdný hrob! Co se to vlastně stalo?

Vraťme se nyní na začátek. Podstatou křesťanských Velikonoc je to, že příběh smrtí neskončil. Hrob byl prázdný. Něco se tedy přihodilo. Dozvědět se ovšem, co se tehdy po ukřižování Ježíše stalo, to přesahuje naše možnosti. O to je dobrodružnější seriózní zkoumání počátků křesťanství, včetně textové kritiky novozákonních knih i s tím související moderní teologická reflexe.

Již nejméně od poloviny 19. století se rozvíjí speciální disciplína na pomezí historie, archeologie, religionistiky, literární vědy, filosofie a teologie, kterou bychom mohli nazvat „hledání historického Ježíše“. Tak se jmenuje i kniha německého profesora a kněze Wolfganga Trillinga, která shrnuje jak pevné body vědeckého poznání Ježíšovy doby a okolností, za nichž se zrodilo křesťanství, tak i různé indicie, jež pomáhají tušit, nikoli bohužel poznat a ověřit, kontury Ježíšovy osobnosti i příběhu.

Samotný Ježíš je fenoménem víry, před kterým věda neproniknutelně mlčí. Tato neproniknutelnost je přitom jaksi součástí „hry“, víra se opírá o tajemství, nikoli o ověřená fakta. Jinak by zotročila lidskou bytost, protože by již nebyla pravou vírou, nýbrž diktovanou daností. To se přirozeně týká zejména všech nadpřirozených aspektů evangelijního příběhu, ať už mají pohádkový charakter jako lítání andělů nad Ježíšovou hlavou, anebo charakter vážného mystéria, jaké mají jeho promluvy na bázi učitelské a prorocké autority. Historicita osoby Ježíše Krista je nyní akceptována jako většinový konsensus vědců, kteří se jí do hloubky a s rozvahou i povinnou skepsí zabývali.

V textech evangelií i Skutků apoštolů snadno rozpoznáváme místa, jež jsou zřejmým odrazem historické reality. Za nepochybně autentické lze pokládat Ježíšovo přikázání lásky, slova o blahoslavených a o čistotě srdce i o příchodu nebeského království. To, že si autoři evangelií či autoři záznamů, z nichž evangelisté mohli také čerpat, svá svědectví nevymysleli, dokládá Trilling nezáludností pisatelů, vnitřní opravdovostí textů, jež jsou prodchnuty upřímnou vírou.

Pak tu ale je množství divů, s nimiž si dnes neumíme moc počít, protože z novodobého světa zázraky jako by vyprchaly.

Evangelia ovšem nejsou historickou zprávou ani žurnalistickou reportáží. Není dost dobře možné od nich chtít předávání historické pravdy ve smyslu faktických dějů. Jejich záměrem je daleko hlubší výpověď o smyslu lidské cesty po tomto světě a vyjádření naděje v očekávaném příchodu Božího království, aniž bychom mohli o něm cokoli přesně říct. Jde o jinou dimenzi. Zřejmě jde o Boží království v každém jednom lidském srdci. Celkový ráz Ježíšova učení je autentický, není uměle vyfabulovaný. Jde o školu lásky mezi lidmi, ať už jí budeme říkat v přesnějších řeckých pojmech „charitas“ či „agapé“.

O Ježíši víme jistě to, že žil v jasně určitelném úseku dějin na konkrétních místech starověkého Judska a Galileje, přičemž kompletní popis historických, společenských, kulturních a politických reálií zcela odpovídá našemu poznání dané doby a země, jak je známe od Josefa Flavia, Tacita, Suetonia či židovských autorů, a také díky úžasnému nálezu kumránských svitků.

Už nejde drze tvrdit to, co se říkalo ve školách za komunismu, že si Ježíšův příběh vymysleli samozvaní kněží ve třetím století našeho letopočtu. Vznik nejstaršího novozákonního textu, tedy Pavlova Prvního listu Soluňským, umisťují badatelé do let 49–50. To by mohlo být zhruba 20 až 25 let po Ježíšově ukřižování. Asi nejautentičtější a nejstarší Markovo evangelium vzniklo do roku 70, což by stále umožňovalo kontakt jeho tvůrce s očitými svědky popisovaných událostí.

U postavy Ježíše můžeme s jistotou konstatovat jeho strhující styl projevu, který se vyznačoval sebevědomou autoritou. Ježíš byl také nepochybně překvapivý řečník po formální stránce. Ježíš byl básník. Podobenství o vinné révě nebo o hořčičném zrnku patří ke skvostům dějin literatury. Hořčičné zrnko je nejmenší ze semen a v prachu cesty může zajít, když jej ale vložíme do dobré půdy a staráme se o něj, může vzejít v keř i strom a v jeho větvích budou hnízdit ptáci. Ježíš miluje přírodu, zvířata, lidi. Je to neobyčejně pozitivní učení a má přesah, jemuž dnes říkáme umělecký náboj.

Nakonec můžeme s jistotou konstatovat, že byl Ježíš potupně popraven. Jeho mise by tím vlastně zbankrotovala, přitom z důvodů, jež se mohou zdát spíše chabé. On přece nebyl politický buřič a není skoro jasné, proč by s ním mělo být tak krutě zameteno. Obraz smrti nevinného člověka je přitom něco, co v nás vyvolává odpor. Velikonoční utrpení Ježíše a jeho smrt jsou důsledkem univerzální davové tuposti a nenávisti, jakou dobře známe i z dnešních časů, a morální převaha oběti vraždy nad pachateli je jednoznačná.

Vzkříšení jako zakladatelský koncept civilizace

A do této depresivní situace přichází zpráva, že ženy viděly Ježíše. Marie Magdalská s ním mluvila. Pak s ním mluvili učedníci na cestě, pak přišel mezi ně. Nová kniha evangelického badatele Petra Galluse „Perspektiva vzkříšení“ uvádí široký přehled badatelských přístupů a interpretací evangelijní zprávy o vzkříšení Ježíše. Od celkem povrchního úsudku o kolektivním výmyslu prvních křesťanů přes rozličné formy subjektivních zážitků, vidění, autosugescí či skupinové hypnózy až po výklad o hluboce náboženském prožitku, jenž neumožňuje rozplést fyzickou realitu od duševní, a nakonec po dokazování historické opodstatněnosti této zprávy. Do každého výkladu se přitom promítá osobnostní nastavení a kulturní zázemí badatele.

Pro účely této úvahy není na místě dokazovat oprávněnost jednotlivých výkladů. Společensky důležité je ale pochopení, že celý kulturní rámec, v němž žije naše západní (euroatlantická) civilizace, je prodchnutý myšlenkou velkého příběhu, v němž je přemožena smrt, a lze tudíž hledat smysl lidského údělu. Kořeny nemusíme hledat pouze v křesťanství, ale i v řecké antické tradici a koneckonců již v sumerském Eposu o Gilgamešovi.

Skutečnost, že je náboženský příběh zastřen tajemstvím a mystickou povahou textů, zcela odpovídá náboženskému i uměleckému kódu, neboť jak v náboženství, tak i v umění má pravdivost vyjádření jinou dimenzi než aktuální pravdivá reportáž. Je to dimenze nadpřirozená v tom smyslu, že přesahuje naše věcné sdělování a chápání reality. Zpráva o vzkříšení Ježíše byla také předávána lidmi, kteří žili v jiném světě, než žijeme dnes my. Byl to svět, v němž v noci byla skutečná tma a život člověka se jevil neustále ohrožený a křehký. Tento svět byl optikou tehdejších lidí prodchnutý tajemstvím a nadpřirozené jevy splývaly s přirozenými. Zpráva o vzkříšení ale byla i v tomto světě šokující a bylo třeba ji neustále promýšlet a vracet se k ní. A právě z perspektivy Velikonoc a vzkříšení byl popsán celý Ježíšův příběh. Jinak nemá evangelium takřka smysl, respektive šlo by jej redukovat na jakýsi formální humanismus.

Při zkoumání toho, co je na evangelijní zprávě o vzkříšení Ježíše nepochybné a autentické, jde takřka jistě o fakt kolektivního úžasu. To je něco, o čemž bezpečně víme, že to společenství následovníků Ježíše prožilo a co se jim zarylo nesmazatelně do paměti. Nevíme bezpečně z hlediska historické fakticity, jak se věci přihodily, ale víme o tom, že to, co se stalo, vzbudilo úžas. Vnitřní logika evangelijních textů, jejich geniální a sugestivní zpracování prakticky vylučuje cynický výmysl. Takové báchorky neobstojí.

Kolektivní úžas prvních křesťanů slouží jako jistý doklad, že Ježíš byl něco více než učitel humanismu či lidový divotvůrce. První křesťané uvěřili, že to byl pravý Kristus – pomazaný Mesiáš. Právě tento náboj umožnil křesťanství zvítězit v soutěži inflační mnohosti náboženských kultů v Římské říši, překonat pronásledování, a nakonec prodchnout skrz na skrz celý společenský život včetně dosažení někdy až neblahé politické moci.

Vzkříšení Ježíše Krista je pointou velkého příběhu. Naše kulturní zázemí oceňuje příběh proto, že dává smysl individuálnímu osudu. To je to, čím je křesťanská kultura a její dnešní duchovní dědička – západní civilizace – doslova prodchnutá. Překonání smrti, překonání nesmyslnosti a absurdity lidské existence ve schopnosti dát jí smysl, cíl a morální velikost. Bůh je pro člověka této kultury možnou konečnou instancí v často šokující nekonečnosti. Vzkříšení je proto zakladatelský koncept naší kultury. Velké evropské, západní, euroatlantické a univerzální lidské kultury, jíž si můžeme vážit, která je naším duchovním domovem a která vzbuzuje naši úctu i hrdost. A to nejen kvůli geniálním dílům starých mistrů, ale i kvůli duchovním pokladům moderního umění, kvůli humanistickému odkazu a celé té veliké duchovní stavbě ideálu práva a spravedlnosti, jež pramení z anticko-křesťanské myšlenkové tradice.

I kvůli každodenní zbožnosti věřících, i kvůli dobrým inklinacím nevěřících, kteří se k této velké kultuře, jejíž kořeny slavíme o Velikonocích, vědomě vztahují.

Smyslem a funkcí náboženství není vysvětlování nějakých jevů kolem nás. Velký religionista Mircea Eliade moudře poznal vnitřní jednotu náboženského myšlení, které provází celé lidstvo. Tou spojnicí je hluboká lidská potřeba posvátna, na kterou jsou a budou veškeré vědecké objevy vždycky krátké. Jde totiž o dimenzi úžasu. Příběh o vzkříšení je tak nekonečně úžasný, že víc už to nejde. Je to setkání s tajemstvím světa, rande člověka s Bohem.