Absurdita je náš kyslík. O skandálních platech humanitních vědců, nektaru nadšení a ambrózii lásky

Nad papírovým Sisyfovým balvanem, symbolem nedávných protestů vysokoškolských pedagogů (a také doktorandů a studentů) humanitních a společenskovědních oborů proti skandálně nízkým platům v této sféře, se v Novinkách.cz pozastavil Petr Šabata. Balvan jako symbol zbytečné a otupující práce byl podle něj použit nepřípadně: vždyť přece titíž vysokoškolští pedagogové jindy mluví o vzdělávání mladých lidí jako o „krásné, smysluplné a nabíjející činnosti“, tak jakápak zbytečná, otupující práce?

Jako by jedno vylučovalo druhé: smysluplná činnost, vykonávaná s láskou a s entusiasmem, přece vůbec nezaručuje, že bude odpovídajícím způsobem oceňovaná. Může naopak dojít k absurdní situaci, jako právě teď u nás, že budou trapnou výší ocenění tyto profese společensky degradovány a logicky nastane hromadný exodus těch nejkvalitnějších – nevyřčenou premisou takové úvahy je samozřejmý předpoklad, že ti, co zůstanou, budou doživotně živit sebe i rodiny nektarem nadšení a ambrozií lásky.

Dále čtěte

Nekrmte tygry! Komu prospěje novelizovaný Lex Ukrajina a jak přistupovat k válečným uprchlíkům

Nejprve je třeba říci, že my Ukrajinci jsme upřímně vděční českým občanům a českému státu za veškerou pomoc. Od konce…

Je to ještě horší: reálně hrozí, že právě ten entusiasmus a láska budou zneužity k nekonečnému zakrývání nenormální situace, k tomu, že nám nebudou představitelé těchto oborů pod okny tolik křičet jako jiní, a že nám nakonec z těchto oborů neutečou úplně všichni. Protože oni to přece dělají a vždycky dělat budou rádi (jak aspoň tvrdí), a ne pro peníze.

Ale proč tedy, pokračuje Šabatova úvaha, když to mají tak rádi, vůbec protestují „jen“ proti tomu, že nejsou dostatečně placeni? Když „stejně jako oni jsou přesvědčeni o nedostatečném ohodnocení zdravotní sestry v regionech, pracovníci sociálních služeb, přetížení lidé u přepážek (…) a vlastně v každém oboru se najdou skupiny, které jsou opravdu mizerně placené“?

Opravdu pod úrovní

To, pravda, zdaleka nezní tak nedozírně pitomě jako názor zavilého, ale příznačně zbabělého anonyma a nepřítele vzdělání, který v rubrice Pod úrovní na serveru Seznam Médium rovnou posílá protestující asistenty, docenty a profesory k pokladně supermarketu, čímž se prý „pročistí trh práce“ (ač se v každé druhé větě dovolává trhu, chudák netuší, že navrhuje vlastně týmiž slovy totéž, co stalinisté v padesátých letech, kteří neužitečné inteligenty posílali do výroby).

Dále čtěte

Moskva postupuje podle íránského slabikáře. Všichni západní novináři by proto měli Rusko okamžitě opustit

Středeční zatčení moskevského dopisovatele listu The Wall Street Journal Evana Gershkoviche naléhavě upozorňuje na změnu postavení zahraničních novinářů v Rusku.

A i když je to u Petra Šabaty názor formulovaný nepoměrně inteligentněji, než jak ho slyšíme z úst některých politiků a senátorů, přesto jde o typický případ zbavení se vážného problému tím, že se jeden konkrétní příklad namnožením rozmělní. Nejste, novodobí Sisyfové, zdaleka jediní, totéž je přece všude – a vlastně nikde. A je to! Jsme-li v nějakém průšvihu všichni, už to přestává být průšvih, ale normální stav. (Má otázka pro Petra Šabatu zní, zda tedy považovat za normální stav, kdy univerzitní profesor humanitního oboru dospěje na konci své pedagogické dráhy k platu nižšímu než učitelka v mateřské škole.)

Máme si prý ale místo protestů vzít příklad právě z Camusova Mýtu o Sisyfovi, a spolu s ním se z balvanu radovat. Ještě jednou tedy: ne z balvanu samotné práce, konané tak jako tak s láskou, ale z balvanu jejího setrvale prachmizerného ocenění. To a jedině to, nikoli ta práce, je symbolem absurdity naší situace, trvalým balvanem na noze humanitních a společenskovědních oborů.

Absurdita každodenní realitou

V jednom má ovšem Petr Šabata kus pravdy. K akcím, jako byly ty o Dnu učitelů, patří a vždy mělo patřit i vědomí absurdity podobného snažení, na jehož počátku vždy musí stát nesentimentální pojmenování situace. To nás, přes mizivé reálné účinky, může opravdu naplňovat paradoxně štěstím. „Štěstí a absurdno jsou dvě děti téže země. Jsou neoddělitelné.“ (Albert Camus) Čím déle žiju, tím víc si uvědomuji, že Franz Kafka se nemohl narodit jinde než v Praze. Absurdita je náš kyslík.

Dále čtěte

Už vám chyběl Marek Wollner? Předplaťte si Týdeník FORUM!

Když z televizních obrazovek zmizel dlouholetý novinář Marek Wollner, řada diváků čekala, kde se objeví. A je tu dobrá zpráva…

Nezapomeňme, že žijeme ve státě, kde se už třetí desetiletí nedaří, ač se o tom neustále žvaní, legislativně odstranit absurditu, že nad nezávislostí médií na politicích bdí u nás samotní politici, formou svých vysloužilých (a o to více poslušnějších) pohůnků v roli radních. Ve státě, kde tupost a nevzdělanost jednoho oligarchy v trvalém střetu zájmů vadí už deset let sice celé Evropě, jen ne nám. Ve státě, kde zvolení zástupci naší tuposti a egoismu (místo zástupců našeho lepšího, empatičtějšího, láskyplnějšího já) halasně zpochybňují samotnou existenci oborů, kterým nerozumějí.

Vždyť i toto vědomí absurdity, která je jen malým kocourkovským odrazem absurdity lidského i kosmického bytí, je prvním předpokladem ke kritickému čtení naší situace, zdaleka ne jen na vysokých školách.

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.