Rusko a Írán spojuje nenávist vůči Západu – ruský vůdce Putin a ájatolláh Chameneí. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Public Domain
Středeční zatčení moskevského dopisovatele listu The Wall Street Journal Evana Gershkoviche naléhavě upozorňuje na změnu postavení zahraničních novinářů v Rusku. Z kdysi režimem neochotně tolerovaného „nepříjemně bzučícího hmyzu“ se žurnalisté stali záměrnými cíli hybridní války Putinova Ruska proti Západu.
Andrej Soldatov přesně popsal postavení západních novinářů v Moskvě před vypuknutím pokračovací invaze proti Ukrajině. Byli si vesměs dobře vědomi prekérnosti situace, v níž jim mohlo být úřady kdykoliv odebráno vízum – což by je donutilo odjet ze země.
Z hlediska postoje režimu k jednotlivým západním korespondentům proto bývalo klíčové sledovat vyjádření Putinova mluvčího Dmitrije Peskova a ministerstva zahraničních věcí. Pokud se v těchto sférách objevila kritika určitého jména, předem to signalizovalo možný problém a skýtalo prostor pro předběžná opatření.
O čem Soldatov už nepíše, je méně lichotivá reakce některých novinářů ohrožených nepřízní Kremlu. Obava ze ztráty víza a v zásadě velmi pohodlného místečka v Moskvě některé vedla i k autocenzuře a všelijakému „upravování“ vlastních zjištění a názorů tak, aby Peskov nepyskoval a Zacharovová to nositeli názoru neosladila. Jinými slovy, tento starý systém byl od počátku určen k ochočování západních novinářů Putinovým režimem.
Kauza Gershkovich
Jak ale ruský komentátor výslovně upozorňuje, kauza Gershkovich představuje naprosté selhání zmíněného systému dvojího varování. Než došlo k Američanovu zatčení, nikdo a nikde mu nesignalizoval, že by mohl mít kvůli své práci potíže s režimem. Věc měla od počátku pevně v ruce služba FSB a „dotáhla ji do konce“ podle svých představ. Gershkovich se dočkal absurdního obvinění ze špionáže a skončil za mřížemi, kde ho čeká nepříjemný osud potenciálního předmětu mezinárodního vyjednávání.
Od února 2022 se pravidla pro zahraniční novináře v Rusku významně zpřísnila, nicméně k zásadní změně došlo teprve nyní. Mnozí západní dopisovatelé už tehdy zemi opustili – a ostatní se od té doby pohybovali na velmi tenkém ledě. Avšak ještě stále nebylo jasné to, co pozorujeme dnes. Teď musí být každému dopisovateli západních médií napříště zřejmé, že sledování reakcí Kremlu anebo Lavrovova resortu ho nemůže nijak „pojistit“ před nejhorším. Tyto instance už nesignalizují úmysl režimu. S tím je konec.
Dodejme, že celkový postoj režimu k západním novinářům se podle všeho změnil. Už mu v zásadě nezáleží na jejich ochočování, nestojí o ně. Jak se hybridní válka Moskvy proti Západu vyostřuje, samotné postavení zahraničního žurnalisty se na pozadí měnících se mocenských poměrů v Rusku rovněž zásadně proměnilo. Peskov už není informován a ministerstvo zahraničních věcí se dokonce ještě před válkou změnilo v slepé střevo, kde se nic skutečně důležitého neřeší.
Namísto „neochotně tolerovaného bzučícího hmyzu“ se teď zahraniční novinář stal terčem mnohem tvrdší teroristické hry. Seznam zaměstnanců západních médií v Rusku nově představuje seznam potenciálních rukojmí, která mohou a mají být podle libosti zajata a použita při tvrdé hře proti západním vládám.
Chyba na straně Západu
Do jisté míry jde na straně Západu o chybu, které bylo možno předejít, avšak Bidenova administrativa Kremlu sama nahrála na smeč jeho vyděračských způsobů. Došlo k tomu tehdy, když Bílý dům vloni odsouhlasil výměnu zatčené americké basketbalistky Britney Grinerové za mezinárodního obchodníka se zbraněmi Viktora Buta.
Grinerová se do ruského vězení dostala vlastní neopatrností a vinou. Odsoudili ji na devět let za pašování hašiše do Ruska, což představuje problém, který sama mohla a měla předem předpokládat. Kromě toho význam obou vyměněných osob pro národní bezpečnost je naprosto nesrovnatelný. Grinerová, byť jde o dvojnásobnou olympijskou vítězku, je z hlediska národní bezpečnosti USA nikým. Na druhé straně význam Viktora Buta coby dlouholetého agenta ruských služeb je mimořádný.
Bílý dům tak ukázal Kremlu slabinu. Dal najevo, že může dojít k výměně naivní a neopatrné sportovkyně, která jen o své soukromé vůli zcela zbytečně riskovala, za prvotřídní zpravodajské aktivum. Uvidíme, koho nebo co teď bude Kreml požadovat výměnou za známého a ceněného korespondenta WSJ – a zda i v této vyděračské partii proti Bidenově administrativě tak snadno uspěje.
Uvedená změna by ovšem nikoho neměla šokovat. Ruský režim velmi dlouho vychvaluje stalinské tradice, které stručně řečeno nejsou ničím jiným než důsledným zavedením kriminálních metod do státních záležitostí. Kromě toho se Kreml po 24. únoru 2022 stále více sbližuje s íránským islamistickým režimem, který únosy civilistů a vydírání používá od svého vzniku v roce 1979 – a této tradice se dosud nevzdal.
Jako z íránského slabikáře
Už 4. listopadu 1979 zajali militantní islámští studenti na americkém velvyslanectví v Teheránu 52 diplomatů z USA a drželi je následně po dobu 444 dní. Studenti měli v úmyslu použít rukojmí v plánovaných jednáních o vydání uprchlého íránského šáha Muhammada Rézy Páhlavího, který se léčil s rakovinou na klinice v New Yorku. Tohoto cíle se jim nepodařilo dosáhnout a šáh posléze požádal o politický azyl v Egyptě, kde i zemřel.
Íránský režim přesto připomíná událost z roku 1979 každoroční manifestací s pálením americké vlajky. Kromě toho „odvážný“ čin islamistických studentů založil íránskou tradici zajímání zahraničních rukojmí, která trvá dodnes.
Například vloni v březnu Írán po dlouhých průtazích propustil britské občany Nazanin Zaghariovou-Ratcliffovou a Anoosheha Ashooriho, ačkoliv řada podobně postižených stále zůstává v zajetí. Typická kalkulace teheránských banditů přitom zahrnuje vymáhání plateb v tvrdé měně na vládách zemí, jejichž občany zajali. V okamžiku propuštění Zaghariové-Ratcliffové a Ashooriho zůstávalo v íránských žalářích nejméně dalších pět britských občanů zadržovaných pod vykonstruovanými záminkami a používaných k vydírání britské vlády.
Jedná se ovšem jen o pomyslnou špičku ledovce v rámci systematicky zavedené praxe braní rukojmích. Terčem takových operací islamistického režimu se za dobu jeho existence stali mimo jiné občané Belgie, Británie, Francie, Kanady, Německa, Rakouska, Spojených států nebo Švédska. Nejtypičtějším výsledkem bývá výměna rukojmích za íránské státem řízené teroristy, kteří byli zajati a odsouzeni po útocích na příslušníky íránské exilové opozice v Evropě nebo Severní Americe. Tento model „péče“ o „hrdiny“ Teheránu až dosud fungoval skvěle.
Prakticky nikdy se přitom nestalo, že by zajetí rukojmích pro Teherán skončilo neúspěchem. Vždy došlo buď k požadovanému propuštění zadržovaných íránských teroristů, nebo k zaplacení požadované částky zahraničními vládami.
Na rozdíl od toho, co nově sledujeme v Rusku, ovšem v íránském braní rukojmích bývá přímo namočeno i tamní ministerstvo zahraničí – zejména jedná-li se o případy týkající se evropských zemí. Jen od roku 2010 bylo zaznamenáno nejméně 66 takových případů braní zahraničních rukojmí.
Podle profesora Johna Limberta pokračuje Írán již pátou dekádu v zajímání zahraničních rukojmí zejména proto, že své původní omyly v této oblasti proměnil v jakousi nezpochybnitelnou tradici. Opačný přístup by totiž znamenal připuštění chyb, což je pro tamní totalitní režim praxe naprosto nepředstavitelná. Vše, co proběhlo v samotných začátcích tamní islámské revoluce, zůstává svaté, nezpochybnitelné a nekritizovatelné.
Tak, jako je Rusko nyní nadšeno íránským přístupem k levnému a technologicky nenáročnému zbrojení a válčení, obdobně se začíná stavět i k „osvědčené“ praxi braní rukojmí. Teherán i Moskva v situaci, kdy se svými expanzionistickými plány samy vmanipulovaly do bezvýchodné situace a vážné mezinárodní izolace, mohou považovat „účinné“ teroristické postupy, proti nimž Západ až dosud ani jednou neměl odvahu tvrdě zasáhnout a vždy ustoupil, za mimořádně výhodný nástroj vymáhání ústupků.
Přitom nejjednodušší protiopatření vůči teroristické praxi darebáckých států se nabízí doslova samo, třebaže někomu bude připadat monstrózní: Jestliže v těchto zemích nebudou pobývat cizí občané, které lze pod falešnou záminkou poslat za mříže a vydírat pak jejich vlády, budou se muset páriové obejít bez své oblíbené zločinecké hry.
Od ochočování k únosu
Zatímco íránský režim si už pátou dekádu „užívá“ pověst a postavení mezinárodního darebáka, který soustavně nedodržuje pravidla, Rusko, ač se v mnohém ohledu chová dosti podobně, až do pokračující invaze na Ukrajinu bylo stále předmětem podivného západního doufání a námluv. Tyto naděje jsou ovšem pryč – a na tamní ekonomiku v letošním roce s plnou silou dopadnou mezinárodní sankce, pod nimiž se už začíná hroutit.
Režim se dost možná rozhodl, že kauzami, jako je Gershkovichova, donutí Západ změkčit stávající nátlak, nebo dokonce zaplatit do vyprazdňující se ruské pokladny – případně přinejmenším představí domácímu publiku nějaký ten úspěch při výměně západního civilisty za vlastního zpravodajského „hrdinu“.
V této situaci by si ovšem západní korespondenti měli uvědomit, že jejich další setrvání v Rusku rozhodně není otázkou nějaké osobní statečnosti. Nemohou si dost dobře „dávat pozor“, aby se tak vyhnuli zatčení a obvinění. Nemohou se případně sami z prekérní situace dostat a byli by v ní zcela závislí na ochotě své vlády učinit bolestivé ústupky kremelským gangsterům, která by si tak zajistila pofidérní přízeň domácí veřejnosti.
Ať se na věc díváte z kterékoliv strany, nakonec je další setrvávání v Rusku jen a jen nezodpovědným riskováním, které potenciálně nutí úřady vlastní země ustupovat sprostému a bezohlednému nátlaku ruských imperialistů. Přitom vykonávat řádně novinářskou práci z Ruské federace bylo už před Gershkovichovým zatčením téměř nemožné. Tím spíše to platí v současné situaci.
Vyhlášením Maďarska za nepřátelský stát vyslala Moskva jasný signál, že nehodlá tolerovat žádné kulišárny a „sezení na plotě“, a to ani svým jinak přeochotným napomahačům. Kdo si případně ještě stále myslí, že je dostatečně mazaný na to, aby to sám s Kremlem nějak skoulel na půl cesty, jen si lže do kapsy.
Pryč od Moskvy
Spojenci neměli v Berlíně v době druhé světové války žádné normální dopisovatele. Jestliže ruský režim trvá na tom, že je údajně ve válce s „kolektivním Západem“, nelze ani tentokrát realisticky očekávat nic jiného než úplné přerušení běžné novinářské práce v Rusku po dobu konfliktu.
Bez zpráv „přímo z místa“ se přitom relativně snadno obejdeme. Většina zahraničních novinářů větší část svého pobytu stráví v Moskvě, kde se o dění a starostech lidí v regionech dozvídají možná ještě méně, než kdyby seděli v některém z evropských měst a pozorně sledovali ruská média, včetně lokálních. A na to, abyste si udrželi povědomí o hlavních kanálech státní propagandy, zejména televize, také nemusíte zrovna pobývat v centru ruské říše.
„Osobní svědectví o válce“ nemůžete podávat z Moskvy nebo z Petrohradu. Hypoteticky by to snad bylo možné třeba z Voroněže, ale ukažte mi, kolik západních novinářů tam od 24. února 2022 zajelo, respektive kolik se jich o to vůbec pokusilo a kdo v tom byl opravdu úspěšný.
Rusko vede totální válku, do níž už dávno zapojilo všechny myslitelné i nemyslitelné prostředky. Představovat si, že při pohledu z Kremlu je „novinář nepřátelské země“ něčím zásadně odlišným od „vojáka nepřátelské země“ znamená zapomenout na fakt, že současné Rusko vede válku dokonce i s ukrajinskými dětmi schovávajícími se v podzemním krytu. I to mají být nepřátelé, které je přinejmenším „potřeba důkladně převychovat“. Nezávislá pozice novináře, stejná na Západě jako v Putinově říši, až do samotného konce této války zůstane bláhovou iluzí.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
