Pomník Stepana Bandery v ukrajinském Ternopilu FOTO: Mykola Vasylechko / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Mykola Vasylechko / Wikimedia Commons (volné dílo)
Trochu to připomíná malé děti ve chvíli, kdy to chtějí svým rodičům pěkně nandat: „A abyste věděli, tak já vám umřu.“ Podobně reagují obhájci agresivní války Ruska proti Ukrajině: „Jen se podívejte na toho jejich Banderu! K tomu se hlásí.“ Asi to znáte, diskuse v této chvíli přestává mít smysl.
Je příliš málo času na to dát si věci do patřičného historického kontextu a pospojovat si souvislosti. Ne, dané debaty – ať už na veřejnosti, na sociálních sítích nebo v parlamentu – se neodehrávají v argumentačně klidném modu „ano, ale…“, případně „ne, i když…“. O Stepanu Banderovi (1909–1959) toho už bylo v českém veřejném prostoru napsáno a řečeno spousta. Ne, nebyl to svatoušek. Veškeré úsilí napřel k obnově ukrajinského státu, přitom tak činil po způsobu bojového aktivismu. Nemazal se s tím a tím pádem lítaly třísky a tekla krev. Je dítětem své doby, tedy času, kdy Ukrajinci žili nuceně v několika zemích, přičemž zejména v Sovětském svazu (ale též v Polsku) se k nim panující režim nechoval nijak přívětivě.
Bandera nevěřil v demokracii; věřil v boj, diverzi, sabotáže. Do toho se připletla druhá světová válka, a tedy německá okupace. Ukrajinský stát v rámci německého záboru se mu však vytvořit nepodařilo. Kolaborant s nacisty? Ale ti přece Banderu zavřeli do koncentráku, odkud ho pustili v roce 1944, až když jim začalo téct do bot. Vedl válku proti všem – proti Rusům, Němcům i Polákům. Pokud je hrdinou, tak tragickým, ne-li temným. Jeho úsilí lze rozumět, ovšem prostředky, které k tomu používal, byly z velké části zavrženíhodné.
Ve stínu ruské propagandy
Zmiňme se o ní, protože je to ruská propaganda, kdo z velké části dodává střelivo i českým šiřitelům anitiukrajinských nálad. Na plné obrátky se rozjíždí po roce 2014, přičemž Bandera se stává jejím klíčovým heslem. Obsedantně je jím ve svých projevech zaujat i Vladimir Putin. Přitom se vytváří spojení, že Bandera = fašismus. Na tohle Rusové slyší spolehlivě. Jsou to přece oni, kdo se považují za hlavního vítěze nad hitlerovským Německem, tedy nad fašismem.
A v jejich výkladu dějin není většího zla než fašismus, ergo ti, kdo ho přemohli, musí být logicky největším dějinným dobrem. Přitom tento „poznatek“ je posléze vyvěšen nad dějiny jako nezpochybnitelné sacrosanctum pro všechny další časy. A kdo by proti němu vystupoval, se zlou se potáže. Na to existují v Rusku už i zákony. V současném Rusku se s historií nepracuje kriticky, nýbrž mysticky.
Sledujeme-li ruské propagandistické pořady, vidíme v nich neustálé omílání daného vzorce: Ukrajina – Bandera – fašisté. Po 24. únoru 2022 se k tomu postupně přidalo: kolektivní Západ – chtějí nás zničit – musíme se bránit. Ergo: bráníme se široké frontě fašismu. Totéž i jejich sociální sítě. Youtuber Daniil Orajin natočil rozhovory s běžnými Rusy v kterémsi jejich městě. Ptal se na Ukrajince a také na Poláky – tedy zda by je Rusko mělo také napadnout. Jedna žena zralého věku, tvrdila, že by se měli vybít všichni „chochli“, protože to jsou banderovci. „I děti?“ Ptá se tazatel. „I ty.“ „Skutečně vybít celou populaci?“ Zkouší dát paní šanci zachránit si poslední zbytky lidství. „Celou.“
Tady už jsme v situaci, kdy se druhému odpírá právo být člověkem. Něco podobného činil Hitler s Židy a posléze i se slovanskými národy. Velkou část života té paní za Sovětského svazu vtloukali do hlavy, že největší zlo je fašismus, a teď byla za jeho nositele prohlášena Ukrajina, krvelační banderovci.
Psychologicky se může jevit jako lidská zrůda, nicméně je to především produkt sovětského systému. Přitom pokud jde o názor samotných Ukrajinců, ze statistického šetření z roku 2018 vyplynulo, že 36 procent dotázaných Banderu hodnotí pozitivně, 34 procent ho jako národního hrdinu odmítá.
Jak se u nás banderizuje
Ještě než vstoupíme na český dvorek, setrvejme chvíli před jeho vraty. To proto, že i na Slovensku se banderizuje solidně: „25. února [2022] připravili [Ukrajinci] 175 000 vojáků na hranici s Donbasem, aby zaútočili na Donbas a na Rusko, a Putin je předešel a použil článek 51 Charty OSN čili o žádnou agresi se tu nejedná. To jen naši banderovci, přisluhovači, říkají, že Rusko je agresor.“ To neříká nějaký noname, nýbrž Štefan Harabin, bývalý předseda Nejvyššího soudu SR a neúspěšný prezidentský kandidát. Silná káva? Ne, jen železná logika Putinovy páté kolony: Kdo nesouhlasí s tím, že agresorem je Rusko, je zákonitě domácí banderovec.
Na banderovské sémantické pole vstoupil v roce 2015 i bývalý prezident Miloš Zeman. Obraceje se na místní ukrajinisty, prohlásil: „Znáte Banderův výrok ‚Zabij každého Poláka mezi šestnácti a šedesáti lety!‘? Pokud neznáte, nejste ukrajinisté. Pokud tento výrok znáte, souhlasíte s ním, nebo ne? Pokud s ním souhlasíte, naše diskuse končí.“ Když mu zdejší ukrajinisté sdělili, že žádný takovýto výrok nikdy Bandera nepronesl, vystrčil Zeman mluvčího Ovčáčka se vzkazem, že „nejde o to řešit zdroje, ale jasně ukázat na zcela nepřijatelnou oslavu zla“. Jasně, Bandera je esenciální zlo a je jedno, co říkal – proč bychom se nějakým podružným hledáním zdrojů vůbec zdržovali. Což bylo ostatně hradním stylem i jinde. Osoba Stepana Bandery přece nepodléhá diskusi – podléhá pouze odsouzení.
Na dané pole se nemohl nevypravit ani čacký Jaroslav Foldyna, aby tam snad nechyběl! V odpovědi lidoveckému poslanci Tomu Philippovi, který ho kritizoval za jeho příchylnost k ruským proputinovským motorkářům Nočním vlkům, v parlamentu prohlásil: „Tady se stavějí pomníky vlasovcům, tady se oslavují banderovci, ale vy jste podělaný z toho, že prostě sem přijedou nějací Rusové a dávají kytky na hroby svých pradědů a dědů, kteří osvobozovali tuto zemi!“ Zde si jen opakujeme figuru známou z ruské propagandy: ruští osvoboditelé, nositelé světla, versus vlasovci a banderovci.
Nejsou to lidé, jsou to banderovci
Na začátku března letošního roku obletělo svět šokující video, na němž se objevuje zajatý ukrajinský voják Oleksandr Macijevskij s cigaretou v ústech…, aby krátce nato byl ruskými okupanty popraven. Poslední jeho slova byla: „Sláva Ukrajině!“ Pod ním stálo v jedné diskusi toto sdělení: „Postarší banderovec, pokuřující trávu, přemýšlí nad smyslem válečného vraždění. Geniální!“ Ano, Ukrajinec = banderovec a takovéto lidi možno vraždit i jako neozbrojené, tedy proti jakýmkoliv konvencím, i těm ženevským. Vykonavatelům absolutního dějinného dobra je dovoleno vše, zejména tehdy, když svou „misi“ vykonávají nad nositeli absolutního dějinného zla. Nejsou to lidé, jsou to banderovci.
Banderovci byli i vhodným námětem československé propagandy. Byl jim věnován i jeden díl z legendárního televizního seriálu Třicet případů majora Zemana. Hrdinný Zeman vydávající se za agenta, peníze, proradná církev, konfidenti, kolaboranti, banderovci. Ale klid, třebaže náš Honza se nachází užuž blízko smrti, přivolaná vojenská posila ho zachraňuje. Ačkoli jde o látku sice českou, ideový půdorys, na němž je osazena, je jednoznačně sovětsko-ruský.
Bandera se náramně hodí i pro naše vnitrostátní boje. Naposledy když se nám tu antisystémová (proruská) fronta sešikovala 11. března 2023 na Václavském náměstí v Praze. Rétorika z pódia byla sice hrdě „vlastenecká“, ale transparenty a vizuální výbava demonstrujících prozrazovaly i ledasco jiného: na bundě jednoho mladíka znak Wagnerovy skupiny, dále pak písmeno Z jako symbol ruské agrese na Ukrajině a svatojiřská stužka, ruská vlajka na rukávu. A další turbovlastenec nám to sdělil svým transparentem už zcela po lopatě: „Fialo, táhni do hajzlu i s těmi ukr. banderovci.“ Vždy po ruce. Ono je to však pro tyhle lidi pohodlné i z jiného důvodu. Je totiž výhodné si namlouvat, že Ukrajina – to je samý banderovec; takže proč jim pomáhat? Navíc když si tím – chrochty chrochty – ubíráme z vlastního.
Kádrování hrdinů
V daném kontextu nám znějí slova Bruna Solaříka, českého surrealisty, skoro jako přívětivý humanismus: „A přesto, že si těch hrdinů [ukrajinských vojáků] vážím (dokonce bez ohledu na kyjevský režim, který je do ní [tj. do války] svým hazardérským banderismem vehnal), volím mír.“ My také volíme mír, pane chcimíre, akorát se asi neshodneme na tom, jak k němu dospět.
Tak jako tak oceňuji, že jste aspoň schopen jít na jemnější rastr než ona ruská seniorka (vzpomenutá výše): zlý kyjevský (banderovský) režim versus obyčejní lidé, vojáci. Proradný či aspoň ideově popletený král – dobrý lid aneb vítejte ve filmových pohádkách padesátých let.
Připusťme, že Ukrajina to se svými hrdiny nemá jednoduché. Současně však připusťme, že v tom zdaleka není sama. Pojďme si třeba svobodně zauvažovat nad naším Janem Žižkou. Na jedné straně legendární vojevůdce, co se slavně postavil „papežencům“, ale současně i loupeživý lapka, jenž okrádal obchodníky, a posléze ten, kdo plundroval kláštery a se svými odpůrci se vypořádal tak, že je nechal zabednit do sudu a veřejně upálit. Nebo jiný příklad: Bandera chtěl etnicky čistý stát; ano, nic chvályhodného. Ale tohle chtěl přece i jeden náš prezident, Edvard Beneš, když v roce 1945 mluvil o „vylikvidování“ Němců. A mluvil tak z pozice vítěze, který má všechny prostředky to uskutečnit.
Bandera tak mluvil z pozice národa utlačovaného, který za nezávislost bojoval. Pokud jde o Ukrajinu, nelze se zbavit dojmu, že stále mnozí z nás mají potřebu ji ne-li kádrovat, tak aspoň blahosklonně poučovat. A přitom si neuvědomují, že jde o figuru, která je importována z ruské propagandy: to my máme právo říkat, zda jste národ, nebo ne, zda máte právo na svůj stát… a také máme právo vám říkat, jaké máte mít hrdiny.
Ne, Bandera není zbraň, s níž se dá na sémantických válečných polích svést úspěšná bitva. Zejména tehdy, když je v nich přednastaven černo-bílý rastr a omezený reakční čas. Přesto však pro zdraví naší mysli můžeme udělat mnohé: přinejmenším reflektovat to, jak se s touto zbraní zachází, komu a k čemu slouží a kdo ji zneužívá… a k jakým cílům. Případně kdo ji používá po způsobu české franšízy ruské imperiální provenience.
Prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A. je literární teoretik, historik a kritik zabývající se moderní českou literaturou, interpretací a hermeneutikou, teorií literatury a výzkumy čtenářské kultury. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a externě přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
